čtvrtek 20. srpna 2020

Bolest a život

 

Bolest. Ano obrovská bolest. Vzpomínky. Tíha na srdci a duši. Bolest. Bolest. Bolest. Bolest. A jen obrovská bolest. Vzpomínky v hlavě jako kulka v mozku. Ležela ve vaně a přemýšlela nad smrtí. Pořezaný ruce a chuť zemřít. Bylo ji strašně. Bolest a bolest. Samá bolest. A jen bolest. Krev. Zaschlá krev na jejích rukou. Včera se skoro zabila. Když bolest a bolest přetáčí její żivot vzhůru nohama. Už toho všeho měla dost. Prostě dost. Ležela ve vaně a zase si hrála se žiletkami. Ovšem jako vždy když to přišlo. Voda se zbarvila krví. Byla zamilovaná do kamarádky, ale ta ji poslala k vodě, že vztah nechce. Už tak měla dost velké deprese, ale toto ji dostalo ještě více než to muselo být, ale život si s ni pohrával jako vítr s listím. Byl začátek jara i když byla ještě zima jak v rusku. Ale má alergii na slunce a miluje kouzlo podzimu a zimy. Je už dost na dně. Chce se znovu pokusit podřezat. Leží tak v té vroucí vodě a chce prostě zemřít. Už to nedává. Je tak moc smutná, že ji to dohání k šílenství...



Bylo ji 13 let když ji začali na nové škole šikanovat. Byla smutná. Doháněla ji minulost. Nevěděla co má dělat. Bolest a život. Její život je jen utrpení, kterému konec není. Ano. Začala chodit po psychiatrech a v 15 letech skončila v psychiatrické léčebně s pokusem o sebevraždu. Ale snažila se zabít od svých 12 let. Ano je to tak. Ve 13 letech ji psychiatrička potvrdila těžkou depresi. Děti ve škole ji šikanovali a to dost. Nešťastné lásky a tak. Jenže ona vše nesla stokrát hůře než normální člověk takže to pro ni bylo ještě horší než pro normálního člověka. Je to tak. K tomu je to autista. Ano je to autista. Má mnoho psychických nemocí a tak ji společnost nerozumí a ona nerozumí společnosti. I život může být horor. Teď je ji 21 let a že by to bylo lepší to ne. Spíše jen horší. Propad do ještě hlubší propasti.



Už neví co má dělat. Její šílenství zešílelo. Ale docela ji to děsí. Její šílenství ji děsí, ale na druhou stranu si ho moc užívá. Miluje své šílenství. Ležela tak ve vaně a zase si hrála se žiletkami. Krev zbarvila vodu. Voda už začínala být studená. A tak vylezla. Osušila si tělo a vlasy. A oblékla si své černé oblečení a zavázala si ruce obvazem. Pak chvíli seděla bez pohnutí zírajíc z okna. Ano i život může být horor. Né každý má sladký život jako med. Ne každý má úžasný život víte? Bolest psychická bolest je strašná. Když je zlomená noha tak se zahojí když je zlomená duše ta se už nezahojí. Bolest to je život. Její život je na hovno. Víte. Je v ní tolik bolesti, że už chce jen zemřít. Ano je to tak. Víte? Psychická bolest není žádná sranda a může stát život. Hodně milovaných osob ji zemřelo a hlavně její největší láska.



Když se snažila začít znovu žít tak se to vše posralo ještě více než to posrané bylo. Začalo pršet a tak se rozhodla zůstat doma, ale i když chtěla jít na hřbitov. A co se utopit ve vaně? Nebo skočit pod vlak? Což to. Nechtěla už žít. Prostě ne. Už ta bolest je moc velká. Tak jen seděla s pořezaným tělem a sledovala bílé zdi pokoje při depresivní hudbě a sledovala déšť tam venku. Vždy byla na vše sama. Falešní přátelé a tak. Blížila se noc a tak šla spát. Její kamarádka si jen hrála s jejími city. A to jj dost zranilo... A tak se druhý den oběsila...na své zahradě...


Ve smrti

 

Zrovna venku padal déšť k zemi když seděla v rohu svého pokoje a prohlížela si jeho fotografie se slzami v očích a takovou bolestí na hrudi, že to nejde popsat slovy. Je mrtvý. Tato myšlenka ji ničila. Její černo červené nehty se ji zajíryvali do kůže. Plakala žalem. Tuto ránu nikdo nikdy nezahojí. Srdce ji pukalo bulestí. Pořád ho měla v hlavě. Milovala ho tak moc, že se pokoušela zabít aby byla s ním. Láska na první pohled. Je to dávno co ho tam tehdy spatřila. Je to dlouhá historie. Vše je to v její hlavě. Vzpomínky na lidi co její život opustili nyvždy. Na to kdo všechno ji srazil na nejnižší dno ze kterého se už přes tři roky nedokáže zvednout. Vše se sere tři roky v kuse a ona to už nedává. Chce prostě zmizet navždy někam pryč. Zemřít. To co hledala celý život našla až ve smrti. To co by zabilo i vola s ní nic neudělalo. Tolik prášků hrstí ani s vodkou a vínem ji to nezabilo.



No tehdy vlastně ochutnala smrt. Ten klid. Tehdy ji andělé přivedli zpět. Její největší láska tentokrát musela přivolat anděli na pomoc, aby nezemřela.

Dva dny prospala. Už necítila hmotné tělo a jen radostně v takové euforii létala po astrálu. Ano tehdy ochutnala krásu a klid smrti. Tehdy už byla prakticky mrtvá. Jen andělé i když jim to dalo zabrat nakonec vrátili do života. To ji moc naštvalo. Nakonec se po dvou dnech probrala do toho zkurveného světa. Zkurveného života. Tak moc touží zase cítit ten pocit volnosti. Naprosté volnosti. Jak opouštíte hmotné tělo tak necítíte, že umíráte. Prostě jen přestanete cítit hmotné tělo. A pocítíte tu krásnou volnost. Tam už nic nebolelo. Zapálila si cigaretu a tiskla k sobě jeho černobílé fotografie. Jen přes fotografie a sny mohla být s ním. Moc ho milovala. Chtěla odejít za ním. Ale všechny sebevraždy i když byl po smrti ji překazil. Štvalo ji to. Chtěla být prostě mrtvá a utišit tu hroznou bolest. Deprese, bolest, úzkosti, noční můry. Už ji to nebavilo. Nebavilo ji to peklo ve kterém uvnitř sebe žila a nešlo to změnit. Byla hodně psychicky i fyzicky nemocná.



A to znemožňovalo normální život. Lidé ji od jejího narození nenáviděli. Nikoho neměla. Věčná samota. Forever alone? Psychopath? Ano byla šílený psychopat. Zešílela za ty události za poslední tři-čtyři roky. Vše se sere s úsměvem dál. Jak psychika tak zdraví. Vše se jen zhoršuje. Ani její psychiatrička si s ní už neví rady.



Bere dost léků na maniodepresi. A hodně se její stavy zhoršují. Čas pro ni přestal existovst tehdy co se to stalo. Bolest! Zkurvená nolest! Jít cestou ke konci? A proč ne? Každý jednou zemře tak proč ne právě teď? Marný nudný život. Peklo je reálné je v její hlavě. Už prostě nemůže dál. Vše ji život vzal. Zkurvená minulost co ji bude pronásledovat do smrti. Co bude dál co ji čeká za další rány? Ne už nemůže. Stále přemýšlí jak se zabít, ale bojí se, že ji to opět překazí. Takže usoudila už tehdy kdy si prošla smrtí tak se znovuzroda a řekla si, že další pokusy jsou marné. Od té doby se už o žádnou nepokusila, ale přemýšlí jak to udělat aby to konečně vyšlo!...



Šla si číst do na zem. Byl listopad. Zrovna venku pršelo. A už byla tma a chladno. Seděla na zemi kde spala. A přemýšlyla nad vším možným. Začala číst další kapitolu knihy. Už byla za polovinou. Avšak odvíjející se děj ji vrhal ještě do větší deprese. Příběh je o tragické lásce, kde té dívce zemře přítel ve válce a jeho duch za ní chodí. A přesně toto se ji dělo když zemřela její láska. Poslední kapitoly ji připomínají ji a její mrtvou lásku. Též za ni chodil jeho duch, ale už ho nevidí jen občas cítí jeho přítomnost vedle ní. Ano vždy když o něm píše příběhy jako by ji sledoval z prázdnoty kolem ní. Neviděla ho, ale cítí. Milovala ho jako nikdy nikoho. V další kapitole neudržela slzy. Plakala. Tolik plakala. Tolik to bolelo. Ostatní ji říkali zapomeň na minulost, ale ona na něj zapomenout nechtěla. Plakala tam moc, že nemohla dýchat. Chtěla být s ním. Navždy. Kdekoli. Zapalila si cigaretu. Dokouřila. Vystřelila si mozek.

Princ noci - upíří příběh

 

Byla jedna dívka gothička co milovala hrozně hřbitovy a tajemný opuštěný místa kde si chodila číst knihy či fotografovat. Milovala cestování a objevování novývh míst. A též psaní a fotografování. Připadala si hrozně moc sama. Hledala něco, ale nevěděla co. Protože spřízněných duší měla docela dost takže spřízněná duše to asi nebude. Jmenovala se Rose nebo takto se ji alespoň říkalo díky jejímu pravému jménu. Jenže ona se cítila více jako muž. Milovala upíry a zajímala se o satanismus a démonologii. A celkem se v tom i vyznala. No ona nikdy nebyla úplně člověk, ale čarodějnice. A k tomu silné médium. Zajímala se dost o upíry i vlkodlaky. Prostě o různé bytosti a i různou mytologii ze všech možných koutů světa. Ano už od narození byla jiná. Viděla věci co ostatní ne. A proto už od narození byla považována za blázna a magora. Ano už od jejího narození ji doprovázeli divné a zvláštní věci. Miluje temnotu. To ona sama je temnota. I když kdysi byla laskavá a hodná teď už nemá city . Ano lidi z ji zničili. A tak se několikrát pokusila o sebevraždu. Byla moc smutná. I když nedokázala mít už city tak se objevil on. On, který ji rozmrazil city. Sice ho nedokáže milovat jako kdysi ty co ji nakonec zničili, ale jeho miluje jinak. Nedokáže to popsat. A jde láska vůbec popsat?



Nevím jestli jde láska popsat. Jenže ona k němu cítí něco silnějšího než je láska. Nevěřila po tom všem, že k někomu dokáže někdy ještě něco cítit, ale pak se objevil on. Princ na černém koni. Jak tomu říká ve své fantazii, ale tentokrát to bylo doslovně. On je totiž princ noci jako ona . Ona je čarodějnice s upírem a démonem. Ano on též není člověk. Ano no to už je tak v lidském světě nenarazíte jen na lidi víte? Sice oba žijí v lidském světě, ale ani jeden není člověk. Ona miluje krev, ale v tomto století už je vše jinak než kdysi dávno. Ji proměnila přímo královna upírů. Je dítě noci jako on. Doufá, že ji to s ním vyjde. Jinak se fakt zabije. Ano je na tom psychicky dost zle. Horší je, že má zrychlenou regeneraci. Takže i když se pořeže tak se ji to po pár hodinách zahojí. Prostě to zmizí. Toto ji lidé závidí. I když v tomto století chce být každý druhý cokoli hlavě né člověk tak se najdou i lidé co toho bojí. Jenže těmto bytostem to dělá radost když z nich lidé mají strach. Baví je děsit a strašit lidi. Je to jejich koníček. Ona ho tolik miluje. On žije na statku kde chová svého černého koně. Rád na něm jezdí po nocích po lesích a loukách. Ano její jméno je Rose. Tak se ji říká a toto je její příběh.




Ano jeho jméno je Jewa . Jewa Darles. Je ze starého rodu upírů. Rodu Eware. Klan Černého Draka. Přesněji. A Rose je dcerou upíří královny. Doufá a modlí se ke všem peklům aby ji to s nim vyšlo. On ví, že ho bezedně miluje. A on ji má tuze rád. Zamilovala se do něj tak moc až ji to dovádí k šílenství. Už si vybrala společníka pro věčnost. A to jeho. Rozhodla se, že ho chce. A taky ho musí mít. Doslova. Musí ho zjískat jinak se už fakt zabije. On je její poslední naděje na to aby se nezabila. No i když je upíři démon s čarodějnicí tak když skočí pod vlak tak si myslím, že i při zrychlené regeneraci by ten vlak její hmotné tělo zničil tak, že už by se do toho těla nemohla už vrátit. Ano poslední dobou furt myslí na sebevraždu. A na něj. Na svého prince. On je to co hledala. On je a bude její společník. Ano. Musí být jeho a on její. Miluje ho k zbláznění. A jak to dopadne? Kdo ví?

Upíří sestry

 

Milovali se jako sestry. Carol a Darkie. Darkie vznikla tak, že ji vytvořila královna upírů. Carol byla člověk, ale věřila v nadpřirozeno. Takže svou sestru nebrala za blázna. Tedy ona byla psychopatický magor to jo, ale víte jak to myslím. No ne? Darkii stvořila přímo královna. Darkie byla v pravé podobě nádherná. Měla blond vlasy a černá křídla. Víte jak jsou křídla těžká? Nevíte. Že? Mohu říci, že dost. Její " lidská" část je čarodějnice a zbytek upíří démon. Darkie milobala chuť lidské a démonické krve. A někteří co se vyznali v magii tvrdili, že je to sukuba neboli sexuální démon. No podle nich přitažlivá byla, ale podle sebe jak kdy. Podle toho jakou měla Darkie zrobna náladu. Chodila v černé a měla temné až černé oči a bledou kůži. Lidé ji už dlouho brali za upíra ano je to tak. Na ni je to prostě vidět. Ten kdo ví pozná, že není člověk.



Po proměně její duše už to nejde moc skrýt. Její temné démonické uhrančivé oči každého uhranou. Všichni obdivují její temné oči. Miluje déšť, hřbitovy a opuštěná místa. Ráda utíká pryč od lidí. Bojí se lovit lidi. Přeci jen je 21. století a zpět do blázince fakt nechce. Byla velmi zvláštní. Jiná než ostatní. Nesnášela kříže, česnek, slunce a svěcenou vodu. Slunce ji sice nezabije, ale doktorka ji kvůli alergii na slunce a atopickému exému zakázala chodit na slunce a z česneku je ji špatně ten taky nesmí. A stříbro ji na dotek brní, ale nic ji neudělá. Sebepoškozuje se, ale má zrychlenou regeneraci takže se ji to hned zahojí. Je ji moc smutno. Chtěla by zemřít. Ale není to tak jednoduché. Její city zamrzli už má averzi i proti sexu. Prostě se ji znechutil i ten sex.



Je znechucená lidmi a lidským světem. Její sestra je vážně nemocná. Má nemocné srdce a čeká na transplantaci srdce, ale Darkie se najednou po dlouhém zvažování rozhodla své sestře vytvořit novou duši. Prostě z ni udělat to co je ona. A tak ji stvořila novou duši. Carol dostala jméno Elevan. Carol nové upíří jméno je Elevan sice to není úplně upíří jméno, ale spíše tak pro elfa, ale Elevan miluje elfy.. A tak vznikli upíří sestry. Elevan vznikla z krve Darkie. Darkie se kdysi jmenovala Rose, ale ta zemřela. Teď už žije jen Darkie. K tomu Darkie cítí poslední dobou zase přítomnost Lilith... Lilith je její minulost, ale asi i budoucnost..


Dítě noci

 
Zrovna svítilo slunce když jsem šel podzimním lesem. Vítr si hrál s mými havraními vlasy po zadek. Měl jsem svůj oblýbený černý kabát. Byl podzim. Rád jsem si chodil číst na hřbitovy. Asi jsem divný, ale já si s tím hlavu nelámu jako něktří. Prostě jsemm svůj. A to většina populace nedokáže. Lidé mne nudili svou hloupostí. A chováním. Štvali mne, proto jsem měl raději samotu věčnosti. Ano věčnost je nekonečná. A ti, kteří chtějí být jako já ať si to rozmyslí. Musím stále přemýšlet jestli jsem před těmi třista lety udělal správné rozhodnutí. Ne já vlastně neměl na výběr. Přišel sám od sebe. Přišlo to nečekaně. Chtěl společníka pro krutou věčnost. Tehdy má žena zemřela. A já chtěl vše vzdát. Vyhledával jsem smrt všude. No, ale tato nabídka byla zamímavá.


Spíše mi jen prokousl tepnu a udělal ze mne dítě noci. Nočního lovce. Lidi jsem už v té době neměl rád, takže lovy mi problém nedělali. Lovil jsem s chutí, šílenstvím a vášní. Ano mile rád jsem si hrál s jídlem. Ta chuť čerstvé lidské krve dávající sílu a život. Ani kapička nazmar. Byl jsem elegantní lovec pusté noci. Byl jsem ktutý a mé srdce dávno nebilo. Bylo chladné jako led či mramor. Alespoň jsem ztratil city a emoce, takže jsem necítil ani bolest po mé lásce. Ani lásku už dávno necítím. Jsem jen chodící prázdná schránka. Cítím jen tu prázdnotu věčnosti jinak nic. Ano tehdy jsem se stal upírem. A tento život miluji. Ano sice jsem tehdy prahl po smrti, ale toto je stokrát horší než smrt. Dlouhé prázdné noci které snad nikdy neskončí. Ano nesmrtelný dravec noci. Slunce by mne zabilo. Spálilo v prach a popel. Takže mám způsob částečného úniku. Ne každý má na věčnost koule jak se říká v tomto století. Ano sto let jsem prospal na starém hřbitově ve své rakvy. Protože už mne život moc nudil. Ale i přes to, že jsem nic necítil jsem začal toužit po společníkovy jako kdysi můj stvořitel, ale toho zabili lovci takže jsem zůstal sám. Začal mi chybět něčí dotek, něčí slova. Prostě kdokoli na tu samotu prázdné věčnosti. Ano i já po třista letech bloudění tou temnotou jsem začal toužit po společníkovy. Musel jsem se skrývat před tím světem venku. Neznal jsem ho dostatečně dobře. Potřeboval jsem průvodce nového světa. Už mne unavovalo se jen skrývat. Chtěl jsem tu prázdnotu něčím zaplnit. Tak jsem začal zkoumat více nový svět. A pak jsem ji zahlídl. Byla mladá a krásná. Měla červené vlasy po ramena a černé šaty. Vypadala jinak než ostatní lidé, které jsem doposud viděl.


Začal jsem ji sledovat. Nakonec jsem to nevydržel a začal ji pozorovat jak spí. Když spala měl jsem tak zvláštní pocit na hrudi. Ten na, který jsem dávno zapoměl. Díky této ženě se mi postupně začali vracet lidské emoce. Takže návaly zmatku. Nevěděl jsem co s těmi zkurvenými emocemi dělat. A i jsem si vzpoměl na tu bolest když mi zemřela před třista lety má milovaná žena. Bál jsem se že se mi to stane znovu. Bál jsem se, že ztratím další. Ale nakonec v tom výbuchu emocí ve spánku kousl a napil se její lákavé vůňe její krve. Pil jsem a pil. Tak lahodná krev. Takovou jsem za celou věčnost neochutnal. Byla tak chutná, že jsem ji málem zabil. Ale jen tak těsně před posledními loky jsem se prudce zastavil. Škubl jsem sebou když jsem si uvědomil, že jsem málem zabil svou novou lásku. Ta se, kterou jsem chtěl znovu začít. Nový život. A já ji málem zabil! Zděsil jsem se svého prokletí. Tedy až teď jsem to začal brát za prokletí. Maltně otevřela oči skoro bez dechu...zamhouřila oči a pronesla " To jsi ty lásko?" byl jsem zmaten. Myslel jsem si, že nikoho nemá. " Neboj lásko. Ty jsi mne nepamatuješ?" pronesla umírajíc. Zarazil jsem se. Nakonec jsem si drápem prořízl tepnu na zápěstí a začal ji do úst kapat svou krev. I když úplně nepochopil co právě dělo moc času ji od smrti nedělilo. " pij" přikázal ji. Ona na pokraji smrti se zvedla vzala jeho ruku do své a začala pít. Začala vypadat lépe. Pak se začala zmítat v křečích na posteli. Nakonec to ustalo. " mám hlad lásko" pronesla s tak šťastným výrazem, že jsem to už vůbec nechápal. "To jsem přeci já. Tvá žena." pronesla a políbila ho.

Nebezpečná krása

 

Byla ještě malé dítě když se to stalo. Její matku proměnil upír před jejím narozením. A její otec je démon. Respektive inkub. Takže se narodila jako upíří sukuba. Takže z části upír a z části démon. Už od narození místo mléka z prsu matky chtěla jen krev. Narodila se jim nebezpečná krása. Byla nádherná už od miminka. Všichni ji milovali od jejího narození. Rostla rychle. Rychleji než ostatní děti. No tak to dopadá když někdo není člověk. Byla tak uhrančivě úchvatná. Byla to princezna z rodu Draka. Ale to nikdo nevěděl co je čeká. A nikdo vlastně nevěděl co od toho dítěte čekat. Ani její rodiče si tím nebyli jisti. I její rodiče se trochu děsili toho co splodili. Věděli, že bude nebezpečná, ale ne už jak moc.



Ale těšili se na to. Prostě nenávidí lidstvo a jsou pro jeho záhubu. Ve sklepeních hradu mají lidi jako krevní banky. I oni musí se živit krví. Přeci jen jsou to krvelačná zvěř. Jsou to děti ďábla. Krvežíznivė bytosti. Ale unášeli jen lid z okolních území.Nikdo nesmí vědět co opravdu jsou. Musí se tvářit jako lidi no ne? Jinak by po nich lidé dost v té době šli. Byli vládci noci, ale i dne. Jelikož její matka pila krev jejího otce tak mohla na chvíli i na slunce. Takže to nebylo tolik podezřelé. A po nocích chodili i se svou dcerou Lilianou do sklepení na lidskou krev. Takže skvělé. Lidé do teď netuší co jsou jejich vládci vlastně ve skutečnosti. Dokonalé. Dokáží si skvěle hrát na lidi, takže to zatím nikdo nepoznal a to je pro ně dobře. Jinak by mëli problém. A to dost velký.



Jen oni byli i vládci upírů a i démonů na lidském světě. Musí hlídat všechny klany aby neudělali problémy. Erven s Pathem se moc milují a především nejvíce na světě milují svou dceru Lilianu. Jsou to vládci noci. Lovci noci prahnoucí po lidské krvy. Milují noc a hlavně krvavý úplněk. Jsou posedlí lovem. A krví. Ale musí býti opatrní kvůli lovcům. Ale lovci je nechávají na pokoji, prostě vědí, že by s nimi prohráli a stalo by se z nich jen další jídlo pro hostinu a tak upíry s démony raději nechávají v klidu. Je to nejlepší rozhodnutí, které mohli udělat. Války už skončili... A nastal relativní mír mezi lidmi, upíry i démony.



Zámek v hlubokých lesích u hřbitova. Tam přebývá sám Dracula. Je to osamělý lovec noci. Je krásný jako sama noc. Jako hvězdná obloha noci. Jako krvavý úplněk. Ano nádherný upír noci. Vypadá stále mladě. Už přes šescet let. Ano tak je starý. Přes šecet let. Překrásný lovec noci avšak osamělý. Za ty staletí se ho pokusilo zabît už dost lovců, ano, ale on si z nich dal jen svačinku. Čím více měl krve tím více sílila jeho moc. Dalo by se říci, že byl jeden z nejmocnějších a nejobávanějších upírů světa. Ano byl dost mocný. A obávaným upírem. Přál si ovšem zamilovat se.. I když láska bolí, ale zatím nepotkal vhodnou ženu pro sebe. Takže se jimi jen živil. Zabil mnoho lidí. Navíc on se jako upír narodil. Respektive jeho duše nebyla vytvořena uměle, ale už ta duše taková byla. Za celé staletí ovšem nepotkal ženu co by dokázala v něm vyvolat nějaké city.



Ano zatím se nikomu nepovedlo v něm vyvolat city a emoce. Je chladný jako led. I když ta prázdnota ho ničila. Přál si nějakého společníka pro život věčnosti. Ano po tom touží prakticky každý upír. Je na prd být celou věčnost sám, že? To by se nelíbilo asi nikomu co? Řekla bych, že ne. Dalo by se říci, že byl smutný a zoufalý. Ale jednoho večera při krvavém úplňku ucítil tak neodolatelný pach krve, neodolal a musel jít za tím lahodným pachem. Ale co se nestalo. Ten lahodný pach krve byla překrásná dívka co seděla u jednoho hrobu a plakala. Nedokázal ji zabít. V ruce držela něčí fotografii a jemu došlo, že ji někdo musel zemřít. Ne opravdu ji nedokázal zabít jako každého. Najednou když ji tam tak viděl mu ukápla slza. Vůbec netušil co to se s ním děje. Proč ji nedokáže zabít? A co je to za divný pocity? Ne opravdu neznal city a pocity, emoce.



Je to divný. Co to je? Najednou se ozvalo " To jsou city a emoce " prudce se otočil. ; Ty jsi upír, že? Ozval se tak líbezný hlas. " No co to jsou emoce a pocity? To já nikdy necítil. A navíc proč tě nezabiju jako každého?" ozval se Dracula. " To už nevím." ozval se ten líbezný hlas. " Jsi jediný člověk za ty dlouhá staletí kterého nedokážu zabít " ozval se Dracula. " To mne těší" a usmála se. Už přestala plakat, ale začala se usmívat. A to už nechápal vůbec. " Asi jsem našel to co hledám celou věčnost. Jsi jediný člověk, který ve mne vyvolal takový zmatek. A emoce a pocity. Ty jsi ta pravá. Ty jsi to co hledám celou věčnost " pronesl zmatený Dracula. Jenže nevěděl, že ona je Liliana upíří démonická princezna. Jak z ni byl zblblý tak byl tak mimo, že si neuvědomil, že je taky upír..

Děti vesmíru a Ufo holka

 

Bydlela v domě u moře. Ve starém viktoriánském domě. Kolem domu rosty rudé růže. Codívala si číst do altánu na zahradě. Bylo ji sedmnáct. Žila zde u dědy a babičky její rodiče pohltilo moře na pracovní cestě. Když byla tehdy ta obrovská bouře. Často cestovali za prací do neznámých končin, alespoň pro ni. Trápilo ji to. Chyběli ji rodiče. Už jsou to čtyři roky co zemřeli a ztratili se v hlubinách moře. Neměli ani pohřeb, protože se jejich těla nikdy nenašla. Avšak občas je viděla v domě či ve škole. Ale nikomu to neprozradila, brali by ji za blázna. Avšak jednou slyšela babičku jak říká dědovy, že viděla její mámu.



. Tak se Gorie odvážila to prozradit babičce. Babička ji řekla, že jsou asi blázni obě, když ji obě vidí. Nu asi na tom něco bude. Prostě vidí jejich duchy. Gorie Mori cítila, že její tatínek se reinkarnoval zpět na tento svět. Nějak se ji po jejich smrti otevřela brána do jiných dimenzí a světů. Postupem času už viděla i jiné bytosti a zjišťovala, že s nimi umí komunikovat. Z prvu ji to velice děsilo, ale pak si na to zvykla. Ano a ráda komunikovala s těmito bytostmi. Tehdy než se to stalo tak se stále smála a milovala barvy, ale s postupem času jak začala objevovat jiné světy tak se začala měnit. Postupně začala nosit především černou a tmavé barvy. Na jinè světlé barevné věci přestala mít náladu. Zalíbila se ji stará viktoriánská móda.



. Tak začala nosit dlouhé viktoriánské černé smuteční šaty, viktoriánský řetízek kde měla fotografii mámy a táty. Ostatní na ni začali pohlížet jako na šílence. Posledních pár kamarádů ji opustilo. Začali tvrdit, że je divná a že je magor. Ostatní se ji začali bát. Pak přišli s tím, že je ji pokousal snad Drákula či je z ní čarodějnice. No nebyli úplně daleko, že? Zdědila totiž dar i prokletí po starých předcích její rodiny o kterých teď rodina už dávno nic neví. Je totiž prastará šamanka a její rodiče museli zemřít aby ji mohli předat po své smrti tyto schopnosti. Ano vždy to má svou oběť aby se dar či prokletí mohlo předat na další vhodnou osobu z rodu. Jejich dávní příbuzní byli staří mocní šamani indiáni. Ano měla předky indiány, ale to nikdo nevěděl v této době. Nikdo z rodiny. Ale její rodiče na to přišli těsně před svou smrtí.



Gorie se stala viktoriánskou gothičkou. Přestala komunikovat s živými a místo toho začala chodit na hřbitov si povídat s mrtvými. A jinými obyvateli hřbitova. Takhle se bavila. S živými už vůbec nemluvila. Úplně se uzavřela a hrozně si přála zmizet do jiného světa od té tíhy žití. Začala navazovat kontakty s různými bytostmi. Chtěla odejít pryč. Třeba do vesmíru. Mezi hvězdy a planety. Milovala tu samotu od lidí. No a tak přestala chodit do školy i dumu. Spala buť na hřbitově či na louce mezi barevnými květy. Chodila si povídat se zvířaty a stromy do lesa. Jednou skočila ze skáli do moře a chtěla se zabít, ale moře ji odneslo pryč a vyplavilo na břeh. Daleko od domova. Vlastně zemřela, ale on ji zachránil, ale když se probudila zpět do života už nebyla člověk. On z ní stvořil přes smrt to samé co je on.



Stvořil z ni démonického anděla. Dlouho ji sledoval a chránil. Dlouho ji miloval. Od jejího narození ji pozoroval. Už dávno patřili k sobě. Jen tehdy byla jejich láska přerušena. Byli odděleni. On zůstal v jejich světě a z ní byl stvořen člověk a byla uvězněna v lidském světě. Avšak teď přišel čas aby se jejich láska opět naplnila. Aby se opět sešli. Aby se pomstili. Bohu Edgrigovi. Bohu rozvratů. Ano zničit Boha který jim zničil a oddělil je. Avšak teď je Avríla konečně volná a na svobodě. Rigeno si vytvořil hmotné tělo. Svými křídli mával ze strany na stranu. Zjevil se před Avrílou a objal ji. Avríla byla chvilku zaražená a mimo, ale pak se ji začali vracet vzpomínky. Vrhla se mu kolem krku. Pak se zabydleli ve starém opuštěném hradu. Chtěly se prvně pomstím lidem za to jak se k Avríle chovali celou dobu co byla uvězněna v lidském těle. On se mění v černého vlka.



Avríla byla konečně šťastná a po té dlouhé době konečně se svou dávnou láskou. On měl dlouhé bílo červené vlasy, chodil též ve viktoriánské gothice jako ona. Co chcete od démonických andělů? Aby byli barevní jako na maškarní? Né to by vážně nešlo. Měli černé oči a obří černé křídla. Ona měla dlouhé černo rudé vlasy. Jejich láska překonala věčnost času. Jsou to Děti vesmíru. Ano tento pár patří k dětem vesmíru. Pohází z planety Luciquare. Měsíční palác. V jejich světě žijí démoni a andělé. A pár Bohů, ale každé bytosti mají jiný svět a jinou dimenzi. Tento svět je obrovský a je v něm mnoho malých světů. Ale jsou průchozí dimenzionálními branami. Těmi se dají světy procházet. Občas se někdo jde podívat do jiných sfér našeho velkého světa. Nás všech domov je vesmír. A ve vesmíru je mnoho sfér a dimenzí. Avríla je princezna noční oblohy a hvězd a on pán nebe. Jsou to sourozenci proto je jejich láska v jejich světě zakázána.



To je v jejich světě zakázaná láska. Ale na lidském světě to nikdo neví. Takže tady mohou být spolu a šťastný. Ale i tak mají v plánu se pomstím i když proti zákonům, ale až tak moc se milují. Měsíc byl zrovna v úplňku tak se rozhodli, že poletí na lov lidí. Měli po té době vážně hlad. Letěli nad lesy do blízkého města, ale jiného. No v tomto městě je vlastně nikdo neznal. Zkryli svou viditelnost, takže jsou teď neviditelní lidskému zraku. Letěli a letěli noční oblohou pod mraky. Bylo chladno, ale oni to necítili. Nejsou taky lidi, že? Milovali noční oblohu. Jelikož nebyli upíři tak mohli i na slunce takže nebyli tak nápadní. Doletěli do nejbližšího města a začali jíst. Bylo to vtipné to sledovat. Jak pili lidskou krev z krčních tepen, ale nikdo je neviděl. Jak se jen ty bodlé červy zmateně otáčeli a nepobírali co se právě děje. Někteří z nich omdleli strachy . Padali jako mouchy bez krve mrtvý k zemi. Byl to veliký hlad. Bylo to vskutku komické.



Užívali si tento lov. Když vyvraždili půlku města letěli zpět do hradu. Tam si lehli do starých rakví s nějakými kostmi. A usnuli. Spali dlouho až do dalšího večera. Dny a světlo moc nemuseli. Přeci jen démoni, ale díky andělské krvy mohli na slunce i když ho nenáviděli.Žili v ústraní od lidí. Takhle jednou byli na zahradě hradu když ji spatřili. Malou ufo holku. Jen stála a pozorovala je. Co tu kurva dělá ufo holka? Vyjekl on. Malá emo ufo holka. Emo. Ano ta ufo holka byla emo. Zelené tělo a černá patka přes oko a v pruhovaném černo bílém triku a černých kalhotech. Patřila též mezi bytosti Dětí vesmíru. Jen byla ze světa Diyow. Přišla jim ovšem povědomá. Z dávných to dob. Ano, ale do lidského světa byla až moc nápadná. Nakonec ji vybrali pokoj v podkroví a vzali ji do rodinky. Proč ne? Ano, ale ona stále mlčela. Byla tichá jako rozbitý robot. Nu tak ji nechali být a šli se pomilovat do rakve do sklepení. Při svíčkách rudých jako krev a černých růžích..vzdychali a křičeli vzrušením když je vyrušilo "Mám hlad" v tu ránu se prudce otočili a u nich stála ta malá ufo holka.



Nevěděli co mají dělat ani vlastně co jí. Ufony moc neznali. Tak ji přinesli zvířecí krev. Tu vyprskla. Pak žížali. Ty vyplivla. Tak červy ty už se jí zalíbili. Nakonec našli alespoň něco co jedla. Červy ji zachutnali. " Mňam. To je dobrota" pronesla ufo holka. Oba bylo rádi, že aspoň toto jí. Že ji to chutná. Pak ji uložili do malé rakve a nechali ji spát. A sami odletěli na lov, ale to nečekeli, že se vzbudí. Najednou se jim zjevila v zádech a lidi začali ječet a panikařit z ufo holky. Byla zvláštní. Moc nemluvila většinou jen tiše pozorovala ze stínů co děláme. Měla plyšového medvídka, kterého nedala z ruky. Ba tichá a plachá, ale s instinkty jako divá zvěř. Byla ostražitá jako nějaké zvíře. Plachá, ale její smysli byli zostřené jako u šelmy. Občas uměla vyděsit. Jeji chůze nebyla vůbec slyšet. Jakoby se teleportovala. Uměla i zmizet na několik hodin i dnů a pak se zničeho nic zjevit ve stínech.



Ta ufo holka byla prostě hustá. Je ovšem pravda, že je uměla dost vystrašit. Ale měli ji rádi. Nějak si ji oblíbili. Pak jedné noci zmizela a pak se druhý den zjevila s druhou Ufo holkou. Jedna byla Emo Ufo holka a druhá Gothic Ufo holka. Byl na ně komický pohled. Bylo na nich vidět, že se znají. Bavili se svou řečí, které ani jeden z nich nerozuměl. Nakonec tuto partičku zabili lovci. Tedy jen jejich hnotná těla takže si vytvoří novà těla a budou žít dále mezi lidmi. Jenže to si hloupý lidé neuvědomují, že něco co je astrální bytost zabít nejde...

Šílený PikaChu

 

Pikachu byl malý a roztomilý, ale když ho hodili do síry tak se dost změnil . Ne jenom vzhledově, ale i povahově. Stala se z něj zrůda. S malého roztomilého pokémona PikaChu se stalo něco hrozného. Jelikož je malinký tak se dobře dokáže schovat navíc je to jeden z nejlepších pokémonů. A co když se z něj stane to co se z něj stalo? Je to vraždící šílené monstrum. Ano představte si PikaChu jako by to byl Jeff the Killer. Jo zajímavý přirovbání co? Ale ano toho roztomilého tvirečka potkal podobný osud Jak jeho. A taky potom zešílel. Až na to, že PikaChu zešílel až po té síře zato Jeff the Killer byl už prostě normálně šílený. Ale o to horší PikaChu teď je. A jak to bylo předtím? Yuuki milovala PikaChu a chovala si ho jako nejlepšího mazlíčka. Byl to její nejlepší kamarád, protože lidi ji nenáviděli a ona měla jen malého PikaChu. Jenže žárlivý a nenávistný Yori a Moraki chytli malého roztomilého PikaChu a hodili ho do síry.



A on ten nebohý malý a roztomilý PikaChu to schytal. Yuuki potom též zešílela a stala se z nich dokonalá psychopatická dvojka. Yuuki si rozřízla tvář do psychického úsměvu a též si rozříla kůži u očí jako kočka. Yuuki všem svým obětem vyřezávala úsměvy ve tváři a oči do tvaru kočky tak jako ona, protože milovala Jeffa a je úchyl do koček. Proto si takto rozřezala svůj obličej a i svým obětem. Jenže o Jeffovi jen četla creepypastu a byla jím posedlá, ale chtěla mít originální příběh. Navíc měla svého nejlepšího kamaráda PikaChu. PikaChu jen co vylezl se síry tak jelikož on je nesmrtelný tak ho ta síra jen zohyzdila, ale ty dva rozežrala i s kostma. Prostě je hodil samotné do síry. A se šíleným smíchem odešel do vesnice. Za svou Yuuki. Když ho tak Yuuki viděla tak se v ni něco definitivně změnilo a začala nenávidět úplně lidi. Pořídila si motorovou pilu a sekeru a potom začla pobíhat se svým milovaným PikaChu a motorovou pilou po vesnici a to byl jejich první masakr.



Krev byla po celé vesnici. Půda zbarvena krví. A oba jen šílený smích. Všude kusy rukou, prstů, kostí i lidských vnitřností. Kusy lidskèho masa byli cítit pod nohama. Ale oni to nevnímali. Zmizeli pryč z vesnice do hlubokých lesů kde doteď pobíhají a loví své oběti po lesích... Každého kdo jim přijde pod pilu či sekeru... Ukrývají se v temnotách a stínech .. Příště může řada padnout na tebe či tebe nebo tebe ano mluvím k tobě a čekám tu na tebe.. Mám oči všude... Vidím tě, ale ty mne ne co? Bojíš se? Máš strach? Najdu si tě...

neděle 16. srpna 2020

Další svíce

 

Jsem mrtvá jako duch prolínající temnotu


Jako plamen svíce co zhasíná


Poslouchajíc tu temnoty notu


Světlo s temnotou se protíná


Svíce rudé jako krev vyhasli


Jako vaše životy


Jsem další svíce v pořadí ke smrti mne dohnali


V srdci ostnaté hroty


Srdce puklo jako lebka po ráně ocelovou tyčí


Výhled na ulici a pochmurné domy


Umíráme i když svět se točí


Na zdech prázdnoty rámy


Nemoci spát a uplakaný oči


Když úsměv zemře a tvář nahodí masku


Každý chce být šťastný i když skočí


Při temnèm chladném soumraku


Když hvězdy noční oblohy vyhasnou


A pohltí je tupé denní světlo


Všichni jednou navždy usnou


Mrtvá duše i tělo


Černé mraky nad mým hrobem


A tiché slzy chtěli by téci


Umírat pod temným nebem


Není mi pomoci


Prostě chci umřít



Černé Slunce

 

Depresivní Černé Slunce


A pořezaný ruce


Lásko zůstaň mi naživu


Jinak si uříznu hlavu


Černá noc nad mou hlavou


Vidět rudou clonu mlhavou


Nikdy jsem se na tebe nevysrala


Do tebe se tehdy zamilovala


A ty do mne? To je ve hvězdách


Chci tě svírat v rukách


Vím jaké to je peklo


Pěkně mne to smetlo


Jako vítr karty ze stolu


A já padám jen dolu


A ty taky vím to


Vidím to


Žij pro mne prosím


Jestli smím?


Bez tebe život nedává smysl


Popletl si mi mysl


Černé nebe nad hlavami


Tak černým závojem tělo zahal mi


Zemřeš ty zemřu já


Mysli na mne a to jak tě miluji


Zima

 

Slzy chtěly by tèct


Není kam utéct


Slunce zapadá blíží se noc


Potřebuji pomoc


Každý mi říká bojuj


A hlavně žij a ze života raduj


Ale smích se vytratil


A mé srdce si ztratil


Bojovat pro co?


Štěstí je co?


Vzal jsi mi srdce


A rozdrtil ho prudce


Slzy tečou po tvářích


Chci se ztratit v polárních zářích


Ztratit se v mlze a být neviditelná


Raději býti mrtvá než zamilovaná


Zima kolem mne i ve mne


Tak zabij mne pomiluj mne


Lásko tato rána je nejhlubší


Když srdce pro tebe buší


Bolest co nejde popsat slovy


A co vy?


Jen se tiše smějete



Tanec hvězd

 

Tanec kolem hvězd


Hledajíc ten vjezd


Tanec kolem planet


Hedvábných jako samet


Hvězdy nám nepřáli


Vše mi vzali


Lásky i kamarády


Odejít do jejich zahrady


Zahrady mezi nebem a zemí


Všude jen svině samí


Já chci svět plný lásky


Hladit tvé vlásky


Tanec kolem hvězdného hrobu


Jak vrátit tu dobu


Kdy jsem mohla ale neudělala


Tehdy jsem se do tebe zamilovala


Hvězdná obloho dopřej mi napravit chybu


Dej vše do pohybu


Chyba kterou si budu vyčítat do smrti


Do té doby než nezbydou jen kosi


Střepy zarývají se mi do nohou


Slzy pod noční oblohou


Déšť padá z černého nebe


A já miluji tebe


Tato rána je nejhlubší, Lásko


Srdce oceánu

 

Pod hvězdnou oblohou


Chci se schovat pod mlhou


Ach prosím buď mou princeznou


Ach duši zamilovanou


Buď má černá růže


Chci se dotýkat tvé kůže


Buď mými černými koráli


Na mé hrudi zahřáli


Jsi jako černá růže na hrobě


Zbláznila jsem se díky tobě


Do tebe já jsem blázen


Nechci spadnout na zem


Jsi černý korál na hladině oceánu


A já v tobě vidím černou vránu


Na mém hrobě sedíš


A bdíš


Buď mořem na kterém budu se houpat


Ty jsi ta kterou budu milovat


Mé srdce si rozbušila


Do tebe já se zamilovala


Jsi perlou na hvězdné obloze


A já budu tě houpat na duze


Jsi víla co smyslů mne zbavila


Tajemná čarodějka do které jsem se zamilovala


Jsi ponurou hudbou co zní mi do uší


A mé srdce pro tebe buší


Zapomenout

 

Krev barví bílý sníh


Na tvém náhrobku


Odešel smích


Zapomenout na lásku


Slzy chtěli by téct


Ale došli jako řeka vyschli


Nejde před tím utéct


Mosty se spálili


Most přes řeku lásky


Zřítil se do oceánu krve


Srdce prodáno do sázky


Srdce to rve


Krev barví mramorovou kůži


A ten sníh bělavý


Na hrob položit černou růži


Moje srdce bolavý


Ta bolest nejde popsat slovy


Mý srdce je mrtvý


Vážně

 

Stál jsi opodál


A tiše se smál


Vrátil ses? Po tè době?


Já stála v hrobě! Díky tobě!


Tichý smích a velký pláč


Už nejsem rváč


Co si přeješ?


Snad toho lituješ?


Ne nelituješ to vím!


Co vlastně smím?


Já spíš lituji že jsem ti věřila


A tebe kdysi milovala


Zlomil jsi mne, ale i posílil


K smrti mne donutil?


Díky tobě jsem prošla mrtí a znovu se zrodila


To jsi vážně chtěl? Své srdce jsem zahodila


Pro tak bodlou krysu jako jsi ty


Na vinně jsi ty


A ty jsi to tak chtěl


V kapse jsi to měl


Zdál se mi o tobě zvláštní sen


Noc a den


Tak nech mne jen


Snít ten sen


Že jsi zpět



Anděl

 

Anděl na nebi pláče


Krvavé slzy z očí


Bolesti koláče


Svět se točí


Nebe zčernalo smutkem


A dèšť se spustil z nebe


Co udělat s tím skutkem


Miluji tebe


Blíží se zima a sníh


Kam poděla se víra?


Nechci na Jih


V srdci díra


Tančit kolem hrobů


S mrtvými


Kolem jedovatých bobů


Tvář zahal mi


Mlhou či květy růží


Anděl s potrhanými křídli


S hadí kůží


Mne jste zabili


A vše mi vzali



Cesta do hrubu

 

V kaluži krve


Cesta do hrobu


Srdce to rve


Trpět celou dobu


Krev proudí s tepny


A varhany zní


Skončí bolesti dny


Bolesti vězení


Tichá mše v satanu


Černá rakev v zemi


Sledovat na hrobě vránu


Tak hrob zavři mi


A nech mne v klidu spát


Život je hra a já prohrála


Růži na hrob můžeš mi dát


Tebe já milovala


Tiše spát nechte mne


Chci mít od všeho klid


Píseň větru

 

Vítr pohrává si s listy


Plačících stromů


Od krve šaty


Vezmi mne domů


Prší a je tma


Deprese a slzy


Chci být doma


Zlámat si vazy


Chci domů do nebe


Přestat cítit bolest


Miluji jen tebe


Větru šelest


Stromy už bez listí


Mrazivá mlha venku


Srdce co se mstí


Přijít o lásku


Větve se kymácí ve větru


Je listopad


Cesty v divném směru


Byl to držkopád


Píseñ větru a deště


Tak co ještě?



Lano a láska

 

Stála uprostřed hřbitova


Kolem krku lano


Ostré jako břitva


Její srdce opušťeno


V zajetí svých myšlenek


A temného života


Asi byla moc velký snílek


Tehdy byla sobota


Když odešla na hřbitov


Na hrob své lásky


Sutin střepů minulosti ostrov


Prohrála života sázky


Prodané srdce omotané


Ostnatými dráty


Jeji tělo bezmocné


Nedokáže se vyrovnat ze ztráty


Své největší lásky


Je to už dlouhý čas


Kolem duše provázky


Už chce vidět jas


Byla sobota když se rozhodla


Svou bolest ukončit


Její srdce láska probodla


S lanem kolem krku skočit


Našla si strom nad jeho hrobem


Se slzami v očích a bolestí na srdci


Chtěla splynout s nebem


Ztratit se v slunci


Vylezla na větev


A s oprátkou kolem krku


Skočila on je mrtev


Zemřela pro lásku


Vzpomínky jako kulka v hlavě

 


Srdce ne střepy


Vesmírné mapy


Ach lásko, tato rána


Je nejhlubší


Na mém hrobě vrána


Mou bolest nikdo neutiší


Vzpomínky na minulost


Stále to není dost?


Venku padá listí


Je listopad


Má duše se pomstí


Jen nekonečný pád


Propast je moc hluboká


A mrtvá jest má láska


Obr je příliš veliký


Bolest jako balvan


Hrob je hebký


Na mém hrobě havran


Slzy pro lásku po nocích


Brzy bude padat sníh


Venku mrazivá mlha


Blíží se krutá zima


Mizející duha


Já zůstala sama


Sama v temné prázdnotě


Hluboké nekonečné nicotě


Vzpomínky jako kulky v hlavě


Hlasy jeden přes druhý


Svět vypadá tmavě


První i druhý


Uzavřena ve své realitě


Uzavřena ve svém světě


Protože pravda bolí, tak zabij mně


Slyším tu nicotu uvnitř mne


Polib mně


Zabij mne


Bolí to..


Tolik to bolí..


sobota 15. srpna 2020

Boj

 


Láska

 

Láska je bolest


Žal a smutek


Alespoň tak to cítím


Bolest co nejde unést


Velký zármutek


Jestli se nemýlím?


Ale mé lásky jsou po smrti


Víte? Už se bojím milovat


Lásky mi umírají


Srdce plné bolesti


Na černo svět malovat


Slzy z očí stékají


Ano pro je bolest láska!


Má láska je mrtvá


Víte?


Přes srdce páska


A já nemrtvá


Pochopíte?


Proč se stále trápím


Musím to říci


Má láska spí v hrobě


Já v rakvi nespím


Je v mém srdci


Chci spát na hřbitově


Navždy



Tanec v kostnici

 


Tančí málý anděl

S kostmi v kostnici

Kám smích se poděl?

Přinesl jim kytici

Kostnice velká všude lebky

Kosti křupou pod nohami

Zde leží dávné lásky

Pod času mlhami

Anděl ve víru vášně

Tančí s kostami i mrtvoly

Dělají z něj vězně

Tančí tak až vidí troly

Tančí ve víru smrti a hniloby

Je to anděl starých časů

Tančí v kostnici i mezi hroby

Je to pán děsů

Anděl s velkými černými křídli

A blond zlatými vlasy

Anděl kterého stvořili

Aby zničil ty časy

Časy štěstí a radosti

Vztahy i lásku

Nastavil časy nenávisti

Vše dali v sázku

Anděl co je jako robot

Bez vlastní mysli

Pán černých sobot

A zase plácám nesmysli

Kočka

 

Černá kočka vrní


Má zelená očka


Je krásná kočka


Zvony zvoní


Venku padá lístí


A vichr láme stromy


Jak žít s bolestí?


Vich ničí i domy


Kočka utekla ven


Do toho deště


Tak co říci ještě?


Či je to jen sen?


Blouzním snad? Šílím?


Ale co je zkutečnost?


Realitu míjím!


To je, ale pitomost!


Vše je divné kolem mne


I ta černá kočka byla divná


Jako já prostě jiná


Neprobouzejte mne


Z toho snu o černé kočce


Se zelenýma očima


Teď pere se v pračce?


S očima šílenýma?


Kde se vzala v pračce? Kde se tu najednou vzala?


To se z venku už vrátila?


Šílená mysl


No to je, ale nesmysl?


Kočka v pračce se pere


A myši jen civí


Z pračky se dere


Duhové jsou pomstichtiví


Duchové? Co tu kruci dělají duchové?


To už je mè tělo jako mrtvé?


Blouzním! Ano musím blouznit!


A ty myši chytit!


Černá kočka utíká z pračky


A myši se jí smějí


Myši jsou její hračky


Teď už utíkají!


Sen, šílenství, či realita?


Realita může býti cokoliv...



Čarodějnice

 

Vítr se zvedá


Když voda padá


Čarodějnice ze skal


Moc jsi se polekal


Čarodějnice vody a větru


Země i ohně


Bojíš se na každém metru


Je to bohyně


Temný den rudé mraky


Chceš se nabažit její lásky


Ochutnat její temnotu


Ochutnat její temnou notu


Ale marně o ni sníváš


Ona raději samotu a klid


Marně ji srdce dáváš


To je emocí úklid


Rudé mraky nad zimní planinou


Musíš hledat jinou


Jinou než čarodějnici ze skal


Moc jsi ji miloval


Ale musíš od ni odvrátit tvář


A jít jinou cestou


Musíš zahalit tu zář


Nebude tvou nevěstou


Žal tě převládá


To jen ona tě ovládá


Jakou každou živou bytost


Cítíš lítost


Její srdce je chladné z mramoru


Necítí nic jen moc a slávu


Nepošle tě tam nahoru


Jsi jen další z davu


Je paní temnoty


Nehraješ ji do noty


Ovládá živli


Žádní nepřežili



Víla

 

Je to víla světla


Ale i temnoty


Kolem ní svět a komety


Svou cestu našla


Vede lidi kam patří


Někoho do ráje a někomu udělá peklo


Je lehká jako bílé peří


Je tma i světlo


Pomáhá lidem, ale i škodí


Je vůdce sama sebe


Pekla i nebe


Avšak málokdo ji vidí


Je tajemná a krásná


Temná i světlá


Obloha hvězdnà


Ta padlá


Pdla v boji proti sobě


Bojuje proti době


Proti lži a faleši


Prodala spravedlnosti duši


Je oheň i vzduch


Voda i země


Je průhledná jako duch


Tváří se temně


Je smrt i život


Vody tok


Anděl i démon


Půlnoc odbíjí zvon


Je žena spravedlnosti


A zkázy i marnoti


Soudí bez lítosti


Všechny bytosti


Strom

 

Ten strom je zvláštní


V něčem jiný než ostatní


Chodí k němu jedna paní


Po dechu lapání


Rostou na něm


Fialové a modré listy


Vyvolává tajemný vjem


Určuje životní cesty


Ukazuje osud a dodává energii


Ale to málo kdo ví a umí vnímat


Je jako na baterii


Ostatní o jeho moci mohou jen snívat


Pomáhá jen těm opravdu dobrým duším


Víte jen těm nezkaženým


A jen těm ztraceným tuším


Jen těm světlu věrným


Není to však strom ani pro pánbíčkáře


Víte na ty je alergický


Toť panstvo a damstvo bez komentáře


Je temný i magický


Tento strom je zvláštní


Víte vybírá si lidi


Většina u něj jen čas marní


A většina jeho moc nevidí


Avšak jest, že nevidí jeho moc


Tak nežárlį na jiné


Jen někteří mohou požádat o pomoc


Není jako vše stejné


Umí pomoci, ale i ukázat svůj hněv


Není dobré si s ním zahrávat


Je to mocný jev


Umí se i šibalsky usmívat


Půlnoční rej

 

Havrani slétají se na větev


Když rytíř z boje


Je mrtev


Nikdo ho nelituje


Půlnoční rej začíná


Bytosti lesa vztávají


Když noc se dnem se prolíná


Havrani svou píseň zpívají


Hostina se už chystá


Z vlasů hnízdo si postaví


Noc je hustá


Čas se zastaví


Les se probouzí


A havrani se nasytí


A přicházejí ti druzí


Ti tě tu chytí


Ti druzí z jiné dimenze


S obyvateli lesa


Čekjí na květinu ve váze


Noc do hlubin klesá


Upíři čekají na krev


Vlkodlaci na maso


Když odnesou tvou rakev


Chití tě nastražené laso


Jsou vychitralí


Umí si pohrát


Jsou osamělí


Tvou hru nebudou hrát


Víli a lesní žínky


Tančí kolem močalu


Bez lítosti a lásky


Tančí ve smrti bálu


Nocní děs a tanec smrti


Pro ty co zabloudí sem


Zlámou tvé kosti


A zavřou pod tebou zem


Pustá země

 

Pustá země bez krásy


To je má duše


Vrátit zpět ty časy


Mé srdce prostřelila kuše


Svět bolesti a utrpení


Na prázdné zemi


Kterému konec není


Tak rakev zasypej mi


Střepy pod mými nohy


Zarývají se do chodidel


Jsem ďábel co má rohy


Srdce zamotané do svodidel


Duše ovázána ostnatým drátem


A ruce v provazech


Trápit se tím dadem


Vélká tíha na zádech


Opuštěná uprostřed nicoty


Temnota co nemá konce


Jsem vězeň té temnoty


Tak rozvaž mi ruce


Chci být konečně volná jako orel


Cítit opět tu svobodu když jsem byla mrtvá


Můj život shořel a vyhořel


Chci být jen tvá


Mrtvá princezna😈


Tichý pláč

 

Když lásky umírají


Tak srdce to zabíjí


Když hvězdy spadnou z nebe


Zůstane nicota já chcu tebe


Tato rána je nejhlubší


Bolí to tak jak nikdo netuší


Když ztratíš vše


Trpíš tiše


Pláčeš v prázdném pokoji


Nikdo nepomůže, lituji


Lituji toho všeho co se stalo


Mne to zničilo a zabilo


Pozorovat práznotu mé duše


A trpím tiše


Bez tebe


Darovala bych ti celé nebe


Ale ty jsi někde neznámo kde


A já jinde


Duše a srdce bolestí řvou


Chci být jen tvou


Tou jedinou


Panenka

 

Být jako panenka


Prostě jen figurka


V tomto divném světě


Jednou zabiju tě


Za to co jsi mi udělal


Že vše jsi mi vzal


Chci být panenkou


Už nechci být tvou láskou


Vše si zničil


Mne zabil


Teď zničím já tebe


Nepošlu tě do nebe


Být bez citů a emocí


Když vše otáčí se rotací


Být krásná


A chladná


Malá panenka milována


Nebi darovány


Se skleněnými oči


Když svět se točí


Být jediná panenka světa


Nestačí jedna věta


Z lásky už nenávist


Žádná závist


Přeju ti to peklo co jsi mi udělal


Aby ti někdo vše vzal


Srdce plný bolesti


A nenávisti


Být tak malou panenkou


Hvězdná obloha

 

Svět z kostí


Odejít bez lítosti


Srdce mi to drtí


Balvan co drtí kosti


Pochmurná hudba


Line se hřbitovem


S hvězdami svatba


To jen zdravím se s katem


Zemřít pro lásku jen


Bolest a žal


S tebou být je sen


Vše mi život vzal


Být tak hvězdou


Či polární září


Když všichni odejdou


Hvězdnou tváří


Když svět padá na hlavu


A můj svět se boří


Cítit se sám v davu


Když temnota se noří


Sebevražedné myšlenky


V mé hlavě


Život bez své lásky


Zemřít hravě


Ach, hvězdy noční oblohy


Chci být jednou z vás


Chci být barvami duhy


Chci zastavit čas


Můj život je peklo


Mé myšlenky


Už vidím světlo


Bez lásky


Umírám každým dnem


I nocí


Jsi mým snem


I mocí


Nedokážu už tu bolest


Už dál nést


Dát ruce v pěst


Nechám se vlnami odnést


Do neznáma


Pryč od bolesti...


Nightmare

 

Růže na okně

A v ruce plyšový medvídek

Topit se na dně

Asi jsem moc velký snílek

Bílé lilie od krve

A sklo v ruce přejíždějí žíli

Tak lásko polož mne do rakve

A budu tančit s víli

Chci se stát hvězdou

Na noční obloze

Chci se stát vodou

Nebo kytkou ve váze

Tančit valčík se smrtí

Ukončit cestu bolesti

Když bolest srdce drtí

I tělo a kosti

U6 tři roky a né že by

To bylo lepší

Jo kdyby

Ale je to jen těžší

Mou bolest nejde utišit

Je mi čím dál hůře

Můj stav nejde zlepšit

Život v noční můře

Že vše jde změnit

Když se chce

Větší blbost

Nikdo nemohl vymyslet

pátek 14. srpna 2020

Bílá lilie

 

Bolest co tíží srdce i duši


Co se stalo nikdo netuší?


Když srdce rychle buší


Zacpu si uši


Tiktak, tiktak, hodiny odbíjí půlnoc


To už je zase noc?


Chybíš mi moc


Nejde mi pomoc


Jsem prázdnota nicoty


Vězeň temnoty


V srdci mám hroty


Na sobě potrhané kalhoty


Srdce mne za tebou táhne


Kdo můj balvan utáhne?


Ne každý raději uhne


A mne se vyhne


Samotná bílá lilie na okně


Život tam dole na dně


Kdo je na vinně?


Není to ten kdo myslí naivně


Neumím plavat v zániku


Ani najít lásku


Tak sundej mi tu pásku


Srdce bylo dáno v sázku


Prodané srdce v nicotě


Já ukrývám se v temnotě


V té varhan notě


Mám kámen v botě


Kolik dokáže utáhnout lidské srdce?


No to já nevím,


Ale vím


Že já už ne...


Nekonečnost vesmíru

 

Nekonečnost vesmíru


V srdci mám díru


Já už ztratila víru


Kde najít míru


Co je realita a co sen?


Co k zániku stačí jen?


Jedna myšlenka


Jedna láska


Přes oči páska


Kde je má zlatovláska?


Co je realita a co sen?


Co stačí k zániku jen?


Slyším přestávat bít mé srdce


Chci tě držet za ruce


Chci zemřít rychle a prudce


V řece pozorovat pulce


Co je realita a co sen?


Co stačí k zániku jen?


Zánik mysli a citů


Svět divnývh robotů


Já zemřu v sobotu


Vyzuji si jednu i druhou botu


Co je realita a co sen?


Co stačí k zániku jen?


Hodiny mne míjí


Bolest mne ubíjí


Umírají ti co milují


Na rakvích v oblacích plují


Co je realita a co sen?


Co stačí k zániku jen?


Kdo mi odpoví?


Hodiny v nevědomosti

 

Hodiny tikají


Ručičky se míjí


Ale já to nevnímám


Tobě bych padla k nohám


Sleduji oblohu noci


Není mi pomoci


Beznadějně tě miluji


Nevím co se tehdy stalo lituji


Uděla jsem mnoho chyb


Dal jsi mi slib


Nebo to bylo už mé šílenství?


Ach, kdo to ví?


Z nebe padali hvězdy


Já objevila vjezdy


Do těch jiných světů


Chci se položit do květů


Ty čísla na mne


Tupě zírají dnešního dne


Čtyři bílé stěny


Jako vězení, prázdně oděny


Prázdnota mého srdce


Chci tě držet za ruce


Hladit po vlasech


Změnit minulost v těch časech


Líbat tvá sladká ústa


Kam vede má cesta?


Černé mraky nade mnou


Nechal jsi mne samotnou


Chodil jsi za mnou a chránil


Mne, předemnou samotnou?


Ale sebe si neochránil


Teď bloudím sama tmou


Obloha potemněla a hvězdy zmizeli


Srdce, duši jste mi vzali


Zbyla jen temnota a prach


Já dotkla se těch dráh


Jiných dimenzí a světů


Já chci být vůní květů


Chci být polární září


Barvami se křží


Ulámaná křídla


Do tebe já se zamilovala


Už je to dávno


Ach. Je mi smutno


Tichý pláč, který nikdo nevidí


Slzy na tvářích studí


Prořezat si tak tepny


Či skočit do studny


Čas plyne dál, ale já ho nevnímám


Když se vše posere zůstaneš sám


V té prázdé temné nicotě


Ach. Lásko chci tě


Mraky a řeka mé krve


Tak polož mne do rakve


Zakopej hluboko po zem


Mé srdce si vem


Stejně patří jen tobě


Chci prostě spát v hrobě


Ukončit tu bolest


Co srdce tíží a větru šelest


Prázdná nicota mne obklopuje


Mé srdce tě nekonečně miluje


Tak už zavři mou rakev


Když už jsi mrtev


Podzimní píseň

 

Gh

Oceán krve

 

Topit se v oceánu krve


Na dně v temné temnotě


Srdce křičí řve


Topit se v bezedné nicotě.


Je to jako se topit


A neumět plavat


Každý za své chyby musí zaplatit


Nedokážu tě přestat milovat


Oceán krve z mých žil


To zbude když ztratíš vše


Snad sis smrt užil


A já pláču tu tiše


Anděl co ztratil křídla


A bloudí po pusté zemi


Do tebe já se zamilovala


Tak černým závojem tvář zahal mi


Tiše kráčet pustou zemí z kostí


A hledat cestu z nicoty


To ďábel tě bolestí hostí


Být nezvanými hosty


Bůh mi nepomohl ani nepomůže


Marné motlidby mi nedají spát


Ve váze na okně zetlelé růže


Je to jako duši z těla mi rvát


Dáma v černých smutečních šatech


S jizvami na duši i těle


S tebou lasko jen ve snech


Cítit se mrtvě a osaměle


S tvým odchodem jako bych i ja odešla


Ta prázdná díra nejde zacelit


Z nějaké neznámé cesty jsem sešla


Za tu chybu musím platit


Cupio dissolvi, volo dissolvi

 

V tichosti trpět


Když zbortil se svět


Umírat jako růže květ


Chci ti říci těch pár vět


Tvé jméno do kůže stokrát vyryto


Tajemnství v srdci ukryto


Musí to býti před světem skryto


Ze sklenky mé krve upito


Když si na tebe vzpomenu


Slzy začnou tèci, nikdy nezapomenu


Růže pro tebe na hřbitově utrhnu


A pak se do věčného spánku vrhnu


Spolu jen ve hvězdách a snech


Ztracena v těch dnech


Jsi živý či jsi dzech?


Chci být měkký mech


Chci se stát matkou zemí


Tou co tiše spí


V matce zemi


Tiše se rozpustit


Beznaděj

 



Tanec mrtvých duší

Na pusté planetě

Když srdce už nebuší

Miluji tě

Ty jsi někde v dáli

A já tu sedím sama

Ostatní se jen smáli

Jsem smrti dáma

Figurky na šachovnici

Zvrácených myslí

Dala bych ti růží kytici

Tak moc to bolí

Tanec v temnotě

S katem

Zbožňuji tě

Do pekla s hrotem

Máme hroty v srdci

Jsme si tak podobný

Pro ostatní jsme pitomci

Byl jsi tak smutnÿ

Cítila jsem tvou bolest

Tvou tíhu žití

Ve větru šelest

Listí

Hodiny odbíjí umíráček

Mrtvým srdcím

Na nebi černý mráček

Své srdce drtím

V prach a popel chci se proměnit

Odejít někam jinam

Chci svůj osud změnit

Ty jsi byl tak sám

Z tvých posledních řádků

Básnických myšlenek takové bolesti

Já zemřu pro lásku

A zbudou jen mé kosti

Jsem jako hnijící maso

Co smrdí na tomto světě