Srdce vyrváno z hrudi
tak si běž jdi
Za jinými
a lano podej mi
Mrtvola tam na dně
to lidé jsou na vinně
Oběšená dívka na strouchnivělém
stromě se srdcem v dlani
Milovala, ale byla nenáviděna
chyběla ji láska, nebyla milována
tak se z neštěstí oběsila
dívka co o štěstí snila
Ta dívka co milovala tebe
byl jsi pro ní vše
hvězdné nebe
odešla tiše
Už je tam, kde nikoho nepotřebuje
už ji nic nebolí
Nezapomen
Milovala Tě
Svět ztracen v nicotě
v beznaději notě
Trny růže v oku
čekám na lásku
Přišel jsi a zmizel
a opět přišel
Mou lásku nechceš
zase mi utečeš?
Svět umírajících snů
jít cestou bolestných dnů
Svět pohřební síně
stává se ze mne svině?
V děšti na zemi spustlé
leží mé tělo zetlelé
Blesky v noci temné
v hloubi duši mé
Ukončila jsem bolest
stromů skřípající šelest
Hromy burácí ve skalách
sny topí se ve vlnách
Mé sny umírali
nakonec život vzali
Pistol k hlavě jsem dala
jen tebe jsem milovala
Na hřbitově o půlnoci
nebylo mi pomoci
Láska k tobě ve hvězdách ztracena
nebyla tebou opětována
Na hrob polož rudou růži
Bez lásky v osamění,
v temné noci.
Temnoty zjevení,
není mi pomoci.
Hřbitov snů tam dole,
sny pohřbeny v hrobech.
Nenávist nezní mile,
spolu jen v mých snech.
Dívám se na hvězdy,
a chci zpět domů.
Kde jsou tam schody?
Nářek v ševelení stromů.
Hvězdy padají z nebe,
a já miluji jen tebe.
Mrtvé srdce z kamene,
tvář co chřadne.
Srdce vyrvané z hrudi,
nenávidí lidi.
Obloha černá jako smrt,
těžké temné mraky.
Srdce rozdrcené staré jako chrt,
bez své lásky.
V tomto světě z kostí,
bez radosti.
Pořád ještě umím milovat,
na stěnu černou tuží malovat.
Mezi hroby na hřbitově,
i tam mám tě v hlavě.
Vrána symbol smrti,
tak tvář černým závojem zahal mi.....
Dej mi rudou růži,
pečeť naší lásky.
Pohlaď mou kůži,
než budu mít vrásky.
Dala bych ti celé nebe,
hvězdnou oblohu,
miluji lásko tebe,
hvězdo má ukrýváš se v rohu.
Spadla jsi z nebe noci,
tiše sedíš v duši naříkáš,
není mi pomoci,
stále vodou plaveš stále utíkáš.
Tebe, Lásko miluji,
v truhle ukryto,
srdce z mramoru.
Je moje.
Za tebou přes řeku lásky pluji,
tiché prázdno v mé duši skryto,
odletíme spolu nahoru?
Srdce tvoje.
Moje srdce z kamene,
rozbil jsi ho.
To údolí teskné,
mlha zakrývá hory.
Probuď ve mne citu,
jen ty můžeš.
Rozmraž srdce Ledové královny.
Satan bez očí
dítě bez duše
Svět se nevyléčí
pláče tiše
To malé dítě
chlapec či dívka
tiše sedí
bdí
A o krásném světě sní
Skála
- vysoká do oblak
Hrob
- nad ním černý mrak
Ohen
- blíží se drak
Moře
- potopený vrak
- Titanik?
Bouře
- blesky a hromy
Město
- staré opuštěné domy
Les
- prokleté staleté stromy
Pohřeb
- z kostela slyším zvony!
- Kdo zemřel?
- Já?
- Ano
- Je to můj pohřeb
Stín
- někde tam v dáli
Postavy
- tiše se smáli
Hlína
- půda po které kráčím
Oblaka
- tam hlavu stáčím
Krev
- stéká z kůže
Rudá
- jako květ růže
Temnota
- vidím nějak mlhavě
Peklo
- reálné jest v mé hlavě
Myšlenka
- na smrti svobodu
Láska
- jako pocit hladu
Srdce
- otráveno hadím jedem
Šílenství
- i přes to se milujem?
Bez lítosti v neřesti
v tichosti
rozpadající se na kosti
bez bolesti v lehkosti
v nenávisti a úzkosti
do černé rakve v něžnosti
tvé tělo beze stopy
-uloží
a nikdo se o tvé smrti
-nedozví
v popel a prach se obrátíš
V temnotě a ledově bílé
mlze
mihotá se mlhavé
světélko
- hleď v dál, bratře!
Hoří!
Ty to nevidíš?
Bratr zaslepen pavučinou
lásky
beznadějně ztracen
v té na pohled krásné
sličné dámě
utopen
Díky ní ve vlastní
záhubě
Vidí, hledí, běží
To jemu patří ono
místo pár metrů
pod půdou
matky země
v černé rakvi
Stála tam sama bez pohnutí
v ruce černá růže
Žití z nechutí
mramorová kůže
Černý mrak
nad jejím hrobem
Milovala byla nenáviděna
její srdce zmrzlo
Chtěla být milována
srdce uvadlo
Černý mrak
nad jejím hrobem
Nikdo pro ni netruchlí
růži na hrob nedá
Svobodu mají umrlí
nikdo na hrob nesedá
Černý mrak
nad jejím hrobem
Smála se a plakala,
nenáviděla i milovala.
snila o radosti a kosti,
zakopla a spadla do propasti.
Černé noční můry,
do hluboké temné díry,
ztratila baterku.
V bolesti a děsu,
sám někde tam zemřeš.
Bez štěstí bez času,
s plna hrdla řveš.
Do rakve tě položí,
tvé tělo v prach promění.
Do trní od růží,
sny se nenaplní.
Chtěl jsi štěstí a život,
ale pak jsi se ztratil v beznaději.
Cítil jsi se jako prázdný robot,
ze země tě sleduji.
Slyším tě ve své hlavě,
cítím tvojí přítomnost.
Už se necítím ani mrtvě,
za tebou hledám most.
Kolečka se přetočila a převrátila,
svět z mozkem točí se dokola.
Oči šepotají do prázdna nicoty,
uši z nehty povídají si do prázdnoty.
Vlasy s nohami tančí poslední tanec smrti,
ruce z těla vytrhávají kosti.
Čtyři čísla tupě na mne zírají,
dveře něčeho někam se otevírají.
Do slepoty ulic měst potemnělého světa,
hledající skřeti ztraceného robota.
Velký obr ve mne roste a propast je hlubší,
v oknech červené díry srdce na přístrojích buší.
Most přes řeku času lásky do ticha,
postel tupě bez pohnutí potichu utichá.
Krvavý strop zírá na lampu v noci,
trávě a kostce cukru už není pomoci.
Růže a žížala se vdávají na stromě,
havran s vránou plazí se pouští po tmě.
Stát a dívat se na hemžící se lidi,
stát a tiše pozorovat okolí.
Jednou jsme se milovali,
v tom světě lží.
Drželi se za ruce v tomto zmatku,
uzavřeného světa.
Byli v lásky zámku,
zabila vše ta věta.
Vrátil ses zpět ve lži či pravdě?
Co mám jen čekat?
Mám se radovat či plakat?
Jak padnu tentokrát tvrdě?
Jsem šílená a zamilovaná,
miluji tě i k smrti nenávidím.
Jsem odvázaná i spoutaná,
jak tentokrát slepě vidím?
Uprostřed času bez času,
v něčem a ničem.
V časoprostoru a běsu,
co je klíčem?
Ztrano v prázdnotě,
v neexistenci existence.
Zachyceno v nicotě,
v síti k myšlence.
Myšlenka bez sítě v síti,
pohlcena nevědomostí.
Nalezen a ztracen na niti,
v neštěstí bez lítostí.
V koloběhu bez osudu,
bez osudu v koloběhu.
Nacházíš a nevidíš vadu,
ztratil ses v děsu běhu.
Nevíš kde jsi a kam jdeš,
jsi v ostnatých drátech.
Do celi bezvědomí vejdeš,
výdech nádech.
Jsi ztracen v ztracenosti,
v něčem a ničem.
V lásce a nenávisti,
životem spleten a zničen.
