Nevnímáš

Mozek otupělý,

když jsi opilý.

Nic nevnímáš,

ani to, že nic nemáš.

Openingy z anime posloucháš,

když srdce mi nedáváš.

Alkohol je moje útěcha,

krása kdy vše utichá.

Kdy ani nevnímáš depresi,

ani to, že už tu nejsi.

V ruce měla jsi rum,

ted cítíš se jako Glum.

Svět se s tebou točí,

nevnímáš ani, že nevidíš jeho oči.

Je ti fajn když jsi v nevědomí,

neřešíš když lidé nemaj svědomí.

Černé nebe...

Zčernalo nebe,

ani luny,

není viděti.

V náručí chci mít tebe,

a poslouchat s tebou zvony,

u rudých růží, tebe líbati.

Poslouchat vody šum,

v ruce mít rum.

Ležeti v trávě,

pozorovat hvězdy,

nechci tě mít v hlavě,

na nohou glády.

Nechci tě milovat,

nechci tě znát,

nechci tě malovat,

nechci tě hnát.

Ted životem sama,

jdu,

Nejsem žádná dáma,

pro tebe už tu nebudu.

Žiletka prořízla žílu,

krev stéká,

k zemi,

Asi hledáš vílu,

která smeká,

a já topím se slzami.

Slzy Andělů..

Zvony zvoní,

Andělé slzy roní.

Nad lidskou blbostí,

zuří zlostí.

Lidé jsou zlo,

Andělům dělá se mdlo.

Co s lidmi,

dělat mají,

tak zavolej mi,

pomoc ti rádi dají.

Když zavoláš nás,

pomůžeme,

máme rádi vás,

pomoc vám dáme,

Když budete chtít

Zbloudilá duše

Krev stéká ti z náhrobku,

vztahuješ ruku,

k Bohu, ale marně

jsi v temnotě, na dně

Další zbloudilá duše,

kterou prostřelila kuše,

V temnotě ted,

klidně sed.

Není cesty zpátky,

o světle, to byli jen pohádky

Ted vězen pekel jsi,

ráj nepředstavuj si.

Ďábel má tě ve své moci

jsi vězen noci.

Neutíkej máš to marné,

jsi dítě noci raněné.

Vězen v poutech,

těch,

kteří ti ublížili,

a potom zabili.

Chrám

Opuštěný chrám

Stojí sám

Čeká na pád

Na vykácený sad

Na svůj konec

Až odzvoní mu zvonec

Zarostlý, prázdný

Starý, rozpadlý, chladný

Na starém hřbitově

Cítí se v domově

Jeho navlhlé stěny

A jeho zvony

Co už nikdo neposlouchá

Nikdo po něm nevzdychá

Chátrá na tom místě

Drží se na nohou nejistě

Zarostlý břečtanem, mechem

Neslyšícím jeho dechem

Zvon rezavý, špinavý

Hlas děravý, mrtvý

Věž co se rozpadá

Růže pod ní co uvadá

Neslyšící pláč, neviditelná bolest

Ve větru tichý šelest

Hroby jejich tam dole

Za ně svíce na stole

Za ty co se praly se životem

Byli jen prázdným robotem

Rvaly se dlouho, nakonec padly

Se ctí na ně vzpomínat, přestože zvadly

Vzpomínat na ně s hrdostí

Se slzami či lítostí

Prostě na ně vzpomínat.....

Za dávnou kamarádku, která se zabila když jsem byla úplně malá za Lindu pak za dávného spolužáka ze základky, který před 9-10 lety zemřel Honzu, a pak za Radka byt jsem ho znala jen od vidění a nepromluvili jsme spolu jediné slovo(proč tu je rozebírat nebudu)...byli inspirací pro konec...

Na jejich památku.... vzpomínám na vás....jste v mém srdci....

Krev a kříž ( cesta 2015)

Cestou kráčím tam a zpět

Přes hory, moře a louky

Procházím peklem každým dnem i nocí

Hledám, hledám, vlastně, co vlastně hledám?

Kráčím přes kameny, střepy, hroby

Kam vlastně kráčím?

Kdy mé cesty skončí?

Růži sesychá květ

Jsme jen ubohé loutky

Jsme jako hvězdy třpytící

Padám, padám, vlastně kam? Kam padám?

Přešla jsem proudy času doby

Kam vlastně kráčím?

Kdy mé cesty skončí?

Prošla jsem moře času a ted stojím zde

Viděla jsem vesmír

Procestovala tolik období, tolik světů

Viděla jsem černou temnotu

Kde to jsem?

Žiju? Nebo jsem zemřela?

Stále tu jsem sama v davu

Stojím uprostřed vesmíru

Hvězdy s planetami mě míjí

Padám, stále padám....

Kde je konec mých cest?

Kdy už bude konec?

Kdo vlastně jsem?

Kdy skončí ta bolest?

Jsem nic a přitom vše

Bolest, utrpení a žal

Jsem jen hrouda hnijící někde zapomenutá

Nežiju pro lidi

Nežiju pro moc

Nežiju pro sebe

Krev stéká s kříže

Jehly probodávají tvé tělo

Umírám?

Hrob

Propast

Stála tam sama..beze slov..a dívala se do té propasti..Přemýšlela...se slzami v očích...a bolestí v hrudi...Přemýšlela o tom...zda být či nebýt.Zda ji zde ještě vůbec něco drží...V hlavě se ji honily myšlenky...o tom jestli to udělat nebo ne...Slzy stále stékali z jejích navlhlých očí od slz, které stále tekli..a ta bolest v hrudi...Dívala se stále dolů do oné temné černé propasti...S úmyslem skočit..Stála tam pořád v proudech slz jako hrách..

Ale pak si vzpomněla na něj... na jedinou osobu, kterou tu kdy měla...Na jedinou osobu, která tu pro ni vždy byla...Na jedinou osobu, která ji zbyla...A díky té osobě se rozhodla zůstat...Jediné a poslední světlo v tunelu...Jediná a poslední hvězda na nebi...

Jenže i ta jediná hvězda na nebi vyhasla...Zmizela z nebes...Odešel...On odešel...

Milovala ho víc než kohokoli...Byl pro ni vším...On byl její život...To jediné co ji zde na tomto prohnilém světě drželo...

Jenže...Odešel..Beze slova..Nechal ji samotnou...Stát uprostřed davu...

Zůstala jen bolest...slzy..zármutek...a vzpomínky...

Díky němu za ty roky poznala opravdové štěstí...To nefalšované...Byla štastná... s Ním..Milovala ho...víc než kohokoli kdykoli...To pouto bylo silnější než cokoli..bylo silnější než přátelství...než láska...z obou stran...Ani jeden nevěděl...co je to za pouto..Bylo to silnější než oni...Na ten jeho úsvěv...a uhrančivé oči nikdy nezapomene...Na jeho doteky...okusování krku...Pod jeho dlouhé havraní vlasy...už se nikdy neschová...Jeho tváře nedotkne...Na ty západy slunce nikdy nepodívá...

Zbyla jen prázdnota...a neuhasitelný zármutek...Temnota pohltila celou její duši...srdce...tělo..Bloudí v temnotách...a nemůže najít cestu ven...Už přestala hledat světlo..Vzdala to...Už nemůže dál...

Léto prochlastala...profetovala..a prohulila...Ale ted už ani to nepomáhá...Uzavřela se tak hluboko do sebe...Do svých myšlenek...do té bolesti...Do oných časů...Které už jsou jen minulostí...a vzpomínky...

Něco v ni zemřelo..Něco v ni zabil...Už má jen jeden směr...A to do onoho černého prosturu...Všechno v ni vyhaslo...i síla jít dál...Už nemá pro co žít...Už se nedokáže ani falešně usmát...A oči má už jen pro pláč...Ale už ani plakat nedokáže...Ostatní si začínají všímat jejích potlačovaných slz...Ale její slova jsou už jen... "Proč si to myslíš? To už je to na mě tolik vidět?" ...." No vypadáš na to..." tak nějak na tento způsob zní odpovědi...

Je na pokraji definitivního zhroucení...Už chodí zase i do jejích snů...A to ji deptá ještě více...Hrud ji puká...a srdce se snad rozkočí...Kdyby ji alespon ty měsíce nikdo neotravoval..s tím co se stalo...Kdyby ji to alespon nikdo nepřipomínal..už je s tím všechny posílá do prdele...Nedokáže ho vidět...Natož slyšet jeho jméno...Všichni ji otravují s tím co jí je...A to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Už neví jak dál...

Nic už ji neuklidnuje...ani to co kdysi..to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Chce zmizet...Rozevřít svá křídla...a odletět pryč..Daleko odtut...a nikdy se nevrátit...Chce ukončit tu bolest a prázdnotu...Už má jediný cíl...Odejít..Navždy..A Nikdy se nevrátit...Jít za světlem...a rozevřít konečně ty křídla...Odletí odtud...Odletí daleko pryč...A nevrátí se...Nikdy...Ukončí tu bolest a bude svobodná...Ví to...zmizí..Beze slova..A koho to vůbec zajíma? Koho kdy vůbec zajímala? Nikoho...Byla vždy jen hračka...Loutka...

Vše v ni zemřelo...Zbývá už jen zabít jen to malátné vysílené tělo...A usnout navěky...Ticho v hlavě...Kdy už přijde? Kdy ty hlasy kurva utichnou? Kdy už to skončí? Brzy...ted už to musí vyjít...Brzy...Blíží se to...Blíží...Konečně...Že by svoboda? Ticho? Hukot v hlavě...a ty myšlenky...At už je ticho...Sklapnětě už konečně! Hlasy...samé hlasy a bolest...slzy...má jich vůbec tolik? Nevím...Nevím...

Zabít ty hlasy...vymazat hluk...Zabít tělo..

Sama může být tady i tam...

Zkáza planety Vergia

Existoval jednou jeden svět...Jménem Vergia. Jeho panovnice byla lidská dívka jménem Victoria.

Tento svět obývali všemožné bystosti. Lidé, andělé,padlí andělé,upíři,vlkodlaci,sucuby,různí démoni i různí Bohové. Prostě všemožné bytosti...Tehdy žili s lidmi v míru a klidu na stejné planetě.

Victoria tutu planetu milovala...milovava tento svět...A dělala vše pro to aby na něm bylo krásně. Pečovala o něj z celého srdce..z veškerých jejích sil. Všude kvetly barevné květy...rostliny všemožného druhu.. Hory čnící do oblak pokrývala pestrobarevná tráva...A stromy jako by tančily a zpívaly...překrásnou písen života. Skály a útesy nad mořem byli pokryty žlutomodrým hedvábným mechem...jenž hladce hladil chodidla...Mezi stromy létaly motýli...A nad hlavami zpívali ptáci...Ve stromech ukrývali veverky....Vlny moře se tříštily o útesy.

Victoria sídlila v paláci na nejvyšším bodě onoho světa. Na skále čnící až ke hvězdám...V paláci okolo kterého se míhaly planety... a jiné světy. Byla něco jako lidskou Bohyní...světlo a tma. V jejích žilách kolovala jak energie naprosté čistoty tak i energie naprosté temnoty. Půl na půl. Jen svou druhou podstatu temnoty potlačovala v sobě co nejvíce mohla. Protože věděla, že by to nedopadlo dobře..Pro nikoho.

Jen celý svůj život byla moc smutná...Celý život trpěla...Aniž by to kdokoli věděl. Ukrývala to v sobě...nejvíce jak mohla..Nechtěla aby to věděl kdokoli. Jednoho dne když se procházela po hvězdné zahradě svého paláce...Objevil se on...Anděl jménem Lunne. Visel v tom prostoru nad ní s tím nejkrásnějším úsměvem, který kdy spatřila a s těmi nejkrásnějšími oči, které kdy zahlédla. Mihotal těmi zlatými křídly tam a zpět a stále se tak překrásně usmíval. Najednou k ni natáhl dlan a ještě více se usmál...se slovy "Úsměv ti sluší víc..." . Ona jen stála jako omráčena hledíc do těch uhrančivých očí... bledé tváře... až po chvíli si všimla těch nádherných dlouhých vlasů...barvy havrana, které mu spadali do tváře. Cukla ssebou.. A natáhla k němu svou dlan...on ji něžně chytil a vytáhl ji do své náruče...A rozletěl se...mezi oné zářící hvězdy...a oné planety. Takový pocit štěstí nikdy předtím nepocítila....Tak tohle je to opravdové štěstí? Ptala se sama sebe. Začali spolu od oné chvíle trávit více času...A ona začala cítit opravdové štěstí...už jen z toho, že je s ním...Že ho má...On byl jediný koho kdy doopravdy měla...Už se necítila tak sama...prázdná...Ale naplněna něčím..co nedokázala popsat. Stali se jeden druhým...nebo spíše už byli jeden druhým? Měla pocit, že už ho zná věčnost...roky...staletí...A on také...

Zamilovala se...tak jako nikdy v životě...Milovala ho víc než cokoliv...Stal se pro vším..

Její zrak ovšem zaslepil...

Na světě začala válka mezi lidmi a ostatními bytostmi...Tak krutá a zlá..

Andělé s padlými Anděli začaly válčit o moc...Vlkodlaci s upíry se začali nenávidět...A démoni s Bohy se taktéž začali mlátit mezi ssebou... Na lidstvo padlo období zkázy a nekonečně temných časů..

Na svět padla temnota...Nakonec sami lidé začali ničit tutu planetu...A Démoni jim začaly škodit...Upíři začali z lidí dělat své druhy...a zachtělo se jim převzít vládu nad tímto světem...To se nelíbilo vlkodlakům ...tak začali o to víc jít po krku upírům...a succuby začaly brát energii lidem...a několik jich dohnali k sebevraždě..Bohové se rozzuřily a vytvořili z tohoto zničeného, prohnilého světa...tři světy...tři planety..Lidem zůstal tento...vlkodlaci,upíři,sucuby,démoni,andělé a padlí Andělé dostali svět,planetu jménem Saterra a Bohové si přidělili planetu jménem Ommerratessá, nebavilo je být v těchto válkách...chtěli mít klid...

Čtyři stěny

Námořník a jeho pout.

zdar námořníku

jaké jsou tvé plavby?

zlé, temné a bouřlivé

lod se začíná potápět

právě uhodil blesk..

a kormidelník se utopil...

nebo dostal infarkt?

nebo ho spalil blesk na uhel?

Koho to zajímá...koho to sere.

mně ne....

lod se potápí a já plavu zatím nad hladinou...

ale né na dlouho.

konečně...

že by to přicházelo?

vlny houpou s lodí sem a tam.... tříští jí o útesy...

a já musela kurva opět vyplavat na ten zkurvený pustý ostrov...

kde to vypadá jako po zombie apokalypse...

nikde nikdo..

vše na uhel...

země spálená ...

všude kostry a lebky...kosti uhynulých zvířat...

všude cítit pach smrti...hniloby a krve...

Černé zbytky ohořelých stromů...

a havrani a vrány... živí se zbytkama hniloby...zvířat..

a ohořelým masem...neviných malých dětí...

hnijícím zetlelým zbytkem masa...z těch malých tělíček.

Vyhořelé vesnice zdejších obyvatel...

Pustina všude...

jejich chýše..se promněnily v popel a prach...

Vrány a havrani přestávají mít co žrát...

ty mohou odletět do jiných krájů...

Ty nezahynou hlady...

Ale co já?

Že by to konečně přišlo?

Ne ještě ne...ještě jsem nepadla...

Ještě musím setrvat na tomto zasraném pustém ostrově...

A čekat až padnu..

plazit se po kolenou.

A čekat na konec..

až to konečně přijde...

Můj čas odchodu..

Můj čas svobody...

Čas mého osvobození...

Konec té útrpné bolesti což spaluje celé mé tělo, hruď...

Na konec toho pozemského utrpení.

Vražda milovaného Lorda

Chladná prázdná místnost...Kamenné zdi a uprostřed černá rakev... Kolem ni černé svícny a v nich krvavě rudé svíčky...s velkým plamenem..Po místnosti poletují netopýři a krákají vrány s havranama..Všude je cítit chlad...až naskakuje husí kůže..Na stěně visí obraz...temného upířího Lorda jemuž patří její srdce na věky...Chodí jako oživlá mrtvola..také se tak cítí..Srdce ji puká žalem i když nebije...Její bledá plet a kůže...je chladná jako led...Z očí ji stékají slzy jako hrách...Když se řízne tak se ji to hned zase zatáhne..Její dlouhé bílé vlasy jí spadají do tváře...A z jejích rudých uhrančivých očí stále stékájí slzy...Jde po starých polorozpadlých točitých schodech nahoru do paláce...Stmívá se..Jde na lov...Její dlouhé černé korzetové šaty vláčí po zemi..a černý závoj zakrývá její tvář...Dlouhé černě nalakované nehty ostré jako břitva si zarývá do své bledé chladné kůže...Prochází temnou chodbou ven z paláce...Gotické okna jsou už dávno vysklená...a střepy pod nimy...Střepy ji pod nohami praskají...a křupají...Vyšla ven do černočerné temnoty noci...Prochází přes starý středověký hřbitov...A jde do města...Dnes si to užije... Lov je jediná věc kdy může vylýt své emoce...A dnes po lidské krvy prahne více než kdy jindy... Jde po ulici a zahlédne malou dívenku jak pláče pod stromem...Oči ji zrudnou a tesáky vycení...tělo se rychle pohne a tesáky se zaryjí dívence do těla... Ach ta sladká lahodná krev... To je její vášen... Blíží se úplněk... Ona jde lesem kolem těch tajemných hlubokých temných rýbníků...Jde za ním... se slzami v očích... Jde a jde... emoce v ní vřou.. Svaly se stahují.... A oči zlostí jiskří... Jde jde a jde až běží...rychlostí blesku... Dnes se to stane... Dnes!! V hlavě už měla jen jednu myšlenku "Zemři! Dnes zemřeš! " . Doběhla k jeho paláci... Vyskočila do okna jeho pokoje... Vrhla se na něj... On se vylekal..vyvalil oči... " Co tu děláš? " ptal se. " Dnes zemřeš! Zemřeš! Nenávidím Tě! " ona, ale jen řvala se slzami v očích... On ji chytl ruku a stiskl tak pevně, že s ní nemohla hnout. Druhou rukou rychle popadla nůž a zarazila mu ho do srdce ze kterého okamžitě začaly téct haldy krve...A vzápětí mu zarazila nůž do krku...cukla až hlava jejího milovaného Lorda padla k zemi...jeho tělo vzápětí taktéž..do louže krve... Pak padla k němu a rozplakala se ještě více... Po chvíly vstala...popadla do ruky svíčku a zapálila vše kolem...Pak padla ke svému milovanému Lordu...tedy spíše k tomu co z něj zbylo a zarazila si nůž do srdce a hned na to do hrtanu.. a pomalu umírala vedle něj....

Jmenovala se Annabel

Bylo krásné deštivé ráno... a přes mlhu nebylo nic viděti jak byla hustá...

Tam v hlubokém temném lese ležela ona... to malé opuštěné dětátko... leželo tam a plakalo... slzy stékaly po jejích líčkách a malé kapičky těch malinkých slziček dopadali na navlhlou půdu s oním deštěm... ztráceli se v kapičkách deště.. Její jméno neexistuje... Jest to dětátko bez jména...

Její tichý pláč nikdo neslyšel... tedy co se lidí týče, že...

Z mlhy se neslyšícím a ladným krokem přibližuje on... Tichý a samotářský vznešený upír jménem Darencio.

Děvčátko matně zahlédne přibližující se černý stín.... Lekne se... ale pak z černého stínu začne býti poznat postava...

Děvčátko se schoulí do klubíčka a stichne... Ale postava nezastaví...

Zničeho nic rychlým a ladným pohybem vezme děvčátko do svého ledového a pevného sevření. Annabel má Annabel... konečně našel jsem tě má drahá. Jeho rudé planoucí uhrančivé oči se rozřářili radostí...

Celá ta staletí na ni čekal.... A ted ji konečně našel.... Jeho dávnou a jedinou lásku... jeho milovanou Annabel. Znovu ji držeti v náruči... byl nejkrásnější zážitek za celá staletí...

Před 500ti staletími:

Žil byl narodil se malý chlapec...jménem Darencio. Rodiče mu zemřeli když mu bylo sedmnáct let. Vždy byl samotářský... a s lidmi moc nevycházel. Byl jiný... odlišný... proto ho lidé neměli moc v lásce. Vyčníval.

Měl jiné názory než ostatní a také jinou povahu. Jednou na jednom bále ho uviděl on. Vznešený upír Lycaon. Taktéž velice uznávaný šlechtic.. tedy je jasné, že ne mezi lidmi... Byl znám svou krutostí, ale také tím, že byl spravedlivý a uměl býti i laskavý a velkorysý. Ostatní upíři se ho báli, ale také k němu měli určitou úctu.

Darencio:

Byl jsem pozván na bál... to pro mne byla čest. V té době jsem, ale nevěděl na jaký. Myslel jsem si, že to bude klasický bál, ale to jsem se mýlil. Byl to bál upírů. A tam jsem poznal jeho. Mého stvořitele. Lycaona. V ten den se změnil, celý můj život. I vzhled. Byl to šok... a ze začátku docela těžké si zvyknout.... žít v noci. Nedýchat, nejíst lidské jídlo, místo toho pít lidskou krev, a nemoci vyjít ven, za deního slunečního světla. Plet zbledla a oči se změnily do stříbrna. Přibili tesáky...

Nevím do ted proč zrovna já. Ale zjískal jsem něco jako rodinu. Tedy do té doby než jsem poznal ji. Annabel. Tu nádhernou dívku, která rozbušila i mé ledové upíří srdce. Zamiloval jsem se. Scházel jsem se s ni potají... Nechtěl jsem ji vystavit nebezpečí byla totiž z lidské rasy. A u upírů nikdy nevíš... I mne dávalo zabrat abych ji neublížil... Tak nádherně a lahodně mi voněla. Scházeli jsme se na jedné louce kousek od našeho panství....

Tančili jsme spolu při záři měsíčku v trávě... pod širým nebem...

milovali se v bouřích a dešti v horách...

Seděli a noci propovídali v altánu u rudých růží....

zpívali havranům a vranám na hřbitově mezi sochami andělů....

Až do té doby než nás spatřil můj stvořitel a učitel. Lycaon.

Než se takto stalo....tak jsem ji jedné noci při úplnku dal nový život. Chtěli jsme spolu býti navěky----

Než mi ji nechali shořet na popel ve věži panství.....

Má bolest a žal mne dohnal k tomu.... je zabít. Zlostí jsem je zapálil onoho dne v rakvích když spaly.... Vše jsem spálil na uhel jako oni mou milovanou Annabel.... A tak jsem osamocen bloudil světem tam a zpět...a čekal na den až ji spatřím znovu...

Současnost:

Našel jsem svou milovanou Annabel...po dlouhých 500ti staletích.... Držím ji v náruči....a už nepustím.....A budeme konečně spolu až na věky.... Doufám.....

Další výplod mých emocí 2014

Temná krypta se otevírá

a za mnou zavírá

Všude kolem mne chlad a tma

ta dáma

Uvěznila mne tam

do té temnoty, jsem tu sám

Rakev pro mne je tu připravena

do ní ted uléhám, zavražděna

Bez emocí a citu, umírám

vzdálen od všeho, zavírám

Oči z, kterých slzy se hrnou

co stékají mi po líčkách, mávnou

Zvony vyzvánějí umíráček

jedné duši, které dráček

Život vzal v zápalu vášně

smrt šeptá mi něžně

Už je konec

Tok mých myšlenek....

Měla pocit, že zase žije

Než ji uštkla zmije

Jed jí proudí krví

Co s ní bude,zemře,kdo ví?

Milovala a ted umírá

Však zbyla jí malá víra

Že jí má někdo rád

Aspon jeden kamarád?

Bude někomu chybět?

Kdo ví.....?

.............................................................................................................

Zasněžené pláně v nich stopy krve

Ted o život se tu někdo rve

A ten Člověk vyhraje!

.....................................................................................................

Havrani spívají pohřební písen

V hlouby duše je tásen

Šílený smích jak hrom burácí

Srdce se odvrací

Neumírej! Žij!

ochutnej bolesti slast

A pak.....

Nastalo ticho...

Bolest

Bolest spaluje cele tvé tělo

srdce ti buší

Nikdo ani netuší

že vše v plamenech shořelo

Krev místo slz ti stéká s těla

celá se chvěla

Bílá kůže zbarvena je krví

co oni o tobě ví?

Všechny naděje odnáší vítr do prázdna

pod tebou louže krve

Žal tvé tělo na kusy rve

všichni v tobě vidí jednoho blázna

Oni neví jak tě to bolí

kdo se nad tebou zželí?

Upadáš do mdlob už nevidíš nic jen černou prázdnotu

vše kolem tebe utichá

Tvé tělo pomalu nedýchá

jak zabít tu samotu

Andělé už nezachrání tě shoříš v pekle

už brána se otevírá

Nezbyla žádná víra

umřela samotná, s nenávistí, láskou, která v srdci ji vřela, vyhořele

Pohřební píseň

Oči z kterých po tváři ti stéká krev

srdce co umírá

Hniloba ve, které žiješ

propast do, které se propadáš

Hloubka těch očí až vidíš do duše

hniloba všude kam tvůj zrak dohlédne

Pramínky té rudé krve barví ti tváře

bolest spaluje celé tvé tělo

Temnota, která tě zrodila ta ve, které žiješ

cítíš jak se tvé tělo zevnitř rozkládá

Umíráš každým dnem i nocí

svíráš se v bolestech před padnutím do snění

Cítíš se jako idiot a šílenec zároven

chceš vzlétnou s křídly padlých andělů

Ale nemůžeš

Ohen draků tě spaluje na uhel

ale není to tak zlé......

Ohen je tak krásný a hřejivý....

nikdo nepozná, že jsi to ty

Zbyl z tepe černý popel.... a pár zohavených kostí....

vrány se kolem tebe houfujou.....

a jejich zpěv je tvá pohřební písen....

Chce tě mít po boku

Ten pocit když smutkem svírá se ti hruď

Stýská se ti

Chceš ho mít po boku, ale on je pryč

Srdce dere se ti až do krku

Slzám by se chtělo stékat ti po tváři

A to sis myslela, že si od něj odpočineš a bude to v pohodě

Mýlila ses

Bolý tě u srdce když není vedle tebe

Chybí ti jeho něžné někdy divoké rty

Chybí ti jeho úsměv a objetí

Chybí ti jeho tlukot srdce když bije ti u ucha

Chybí ti jeho škádlení a hrátky

Chybí ti jeho tělo.......

Slzy se chtějí prodrat tvíma očima

Zatím potlačuješ pláč

Chceš být sám, ale přitom nechceš

Chce se ti plakat v hrudi se srdce svírá

Těšíš se na něj až tě obejme a políbí

Miluješ jeho dotyky a vše

Nesnášíš lidi, ale někdy jsou dobří pro zabití samoty

Nevíš jestli chceš samotu nebo lidi.....

Srdce chystá se vybouchnout a slzy téct

Sen

Chceš utíkat a řvát

nechceš se už dál se životem rvát

Chceš se jenom smát

a aby tě měl někdo rád

Letíš kolem světa

celá ses chvěla

V myšlenkách urkytý je tvůj svět

jsi krásná jako z růže květ

Máš kolem sebe čtyři stěny

v uších slyšíš z dáli zvony

Hučí ti v hlavě svět se s tebou točí

má tak krásné oči

Jseš rozkvetlá jako poupě růže

on ti nepomůže

Jsi sama se sebou v tom temném pokoji se čtyřmi stěnami

jsi bledá v pokoji s havrany

Zalesklo se ti v očích, byla to malá slzička

zavírají se ti očka

Usínáš

do světa snu padáš

Usla jsi

a ted potichu sníš

O tom, že jsi štastná

Lyrika mých myšlenek

Ležela, Plakala,Zpívala,Líbala

Umírala,Drkotala,Slídila

Na housle smutnou písen hrála

a při tom přemýšlela

O smrti a radosti

o kosti

Šíleně se smála

pak si pislol k hlavě dala

a PAL!

V Ďáblovi moci

Díváš se do nebe

najednou padneš k zemi

Nevnímáš sebe

duši mou vrat mi

Ovládá tvou mysl

nedává to tobě smysl

Proč si vybral mne?

Místo slz ti po tváři krev stéká

hlava se ti točí, svět matně vidíš

Do temnoty tě obléká

už pohltil ti srdce i dušu, o sobodě už nesníš

Ovládá tvou mysl

nedává to tobě smysl

Proč si vybral mne?

Jseš jeho obět, jeho dítě

ted navždy sloužiti mu budeš v temnotách

Pohl tí tě

už tě má ve své moci, není tobě pomoci, utápíš se ve vlastních slzách

Ovládá tvou mysl

nedává to tobě smysl

Proč si vybral mne?

Bůh už ti nepomůže

ani světlo

ani kříže

Už se setmělo

Ovládá tvou mysl

nedává to tobě smysl

Proč si vybral mne?

Nebe je daleko, ale peklo už tě má ve svých rukách

proč si to dopustil? Bože proč...

Jsi oděna v nočních rouchách

No tak vkroč

Ovládá tvou mysl

nedává to tobě smysl

Proč si vybral mne?

Neboj, pojd dál... už není úniku...

Noční přízrak

Byla tma a chladný vánek ošlehával jeho tvář. Měl dlouhé vlasy na ramena, zlaté oči a bledou tvář. Černý dlouhý kabát skoro až na zem, černé sáčko s rudou kravatou a bílou košilí a volné černé kalhoty. Vánek si pohrával s jeho vlasy... Zabočil do temné uličky když se před nim něco velkou rychlostí mihlo... Když se před sebe podíval stála tam překrásná tajemná bytost... měla kratší vlasy fialové třpytivé oči a černé gotické šaty, které ji vlály ve vánku... Dívala se na něj tak uhrančivým pohledem... uvedla jej do rozpaků... ještě chvíli se na něj dívala tím svým pohledem a pak se rozplynula.... v mlhu a uletěla v těle netopýra... neznámo kam. Chvíli tam ještě tak stál jako přimražený bez jediného pohybu... když se lehce vzpamatoval vydal se dál ke svému domovu... když zabočil znovu, zabočil do starogotické vily se zahrádkou... když se zastavil před brankou do zahrady zahlédl, že se v jednom pokoji svítí. Zamyslel se jestli při svém odchodu nezapoměl zhasnout... nevzpomínal si... Zadumal a dál se neznepokojoval... přešel zahrádku a vešel do vily... Když vešel, zaslechl šumění televize z onoho pokoje kde viděl rozsvíceno... Rozsvítil a vydal se po dřevěných točitých vrzajících schodech do prvního patra do onoho pokoje... Když vešel lekl se až mu srdce vyskočilo do hrudníku... vytřeštil oči a ústa se mu otevřela dokořán..."Zase ten přízrak?" vyjíkl... Její bledá tvář a ty krásné uhrančivé oči s leskem...smrti.

Vzala ho za ruku a najednou se ocitli na hřbitově... zaujal ho jeden náhrobek s povědomou tváří... a najednou ho to trklo! Ocitli se před náhrobkem tohoto stvoření... "Zamiloval jsem se du ducha?!" vyděsil se. Najednou ho to stvoření vrhlo do toho hrobu...

Najednou se prudce posadil... vyděšen k smrti. Vyděšeně se prudce probudil celý mokrý od potu. Srdce tlouklo jako na poplach... Zahleděl se do stropu...Byla půlnoc.... Najednou nad svou postelí zahlédl ono stvoření... ano to tajemné stvoření...Podala mu ruku a on omámen její mrtvolnou krásou a tím vším zmatením natáhl k ní tu svou.... a ona ho odvedla na místo kde byla uvězněna... mezi životem a smrtí...

Jeho tělo padlo k zemi...srdce naposled zatlouklo... jeho duše se vytratila... Zemřel a odešel s ní do věčných pekel...

Ze záhrobí

Adriana. Jmenovala se Adriana Lowesowá... žila v kryptě na jednom místním hřbitově... Měla odděné černé korzetové šaty až na zem...dlouhý černý závoj, který ji zakrýval obličej...lolita kloubouček ve vlasech...měla dlouhé bílé vlasy až na pas...měla mrtvolně bílou plet a červené zářivé oči, které byli černě orámované a černé rty... Ze své rakve vylézala jen po setmění... potulovala se po hřbitově a vyhlížela svou obět... Chůzi měla jako duch... Ale byla démon noci...dítě noci... k dáblovy se dala po smrti své jediné lásky... Má v sobě obrovskou bolest. Je samotářská a uzavřená. Po smrti Maria Lowese jejího manžela se kterým žila 50 let prodala duši dáblovu... ted je démon, který přináší dáblovi oběti a živí se krví... Její duše je mezi životem a smrtí... není živá ani mrtvá... Bloudí ve světě temnoty... Jednoho večera se na onom hřbitově zjevil jeden vlkodlak, který sem zabloudil z dalekých končin... Když Adriana zrovna bloudila po hřbitově... napadl ji... Prokousl ji hrdlo... a rozerval ji na kousky... a její srdce sežral.... ale pak začal litovat...

Zmizela na onen svět... Do pekel věčných...

Smrt Anděla

Byla opuštěná.... v koutě svého pokoje... schoulená a po tváři ji stékali slzy.... Tak hořký pláč a ta obrovská bolest v její hrudi... zase se nemohla nadechnout.... Všude tma a chlad.... třásla se.... stěny pokoje byli tak chladné.... vítr se jím proháněl.... venku řádila bouře... hromy buráceli.... to malé děvčátko.... mělo neviditelná křídla.... tedy jen pro normální lidi neviditelné.... byla anděl... opuštěný a smutný..... všude takový chlad... Pořád byla schoulená a slzy nepřestávaly téct.... snažila se zvednout... ale nohy se jí podlamovali.... plazila se po podlaze na konec pokoje.... byla tak vychrtlá a slabá.... na zemi ležely střepy.... z rozbitého zrcadla..... vzala jeden střep do svých roztřesených dlaní.... chvíly sledovala svůj obličej v tom drobném střepu.... najednou viděla před sebou celý svůj život.. ty časy štěstí..... viděla se smát na louce plné květin.... vůně.... ten potůček uprostřed louky..... kam si chodila jako malá hrát.... hrud se jí ještě více sevřela..... najednou si ten střep zaryla do ruky..... ryla a ryla se slzami v očích.... tak hořce plakala..... krev zbarvila její dlaně..... šaty... a celé tělo.... plazila se dál ven z pokoje..... po podlaze... plazila se chtěla vstát a utíkat... někam pryč..... daleko.... ale nemohla..... doplazila se před svůj temný prázdný dům..... lehla si.... všude hromy a blesky.... ona už téměř nevnímala.... pomalu umírala....... bolest ustupovala..... a nastal klid a ticho.....

Luna a Smrt

Pod svitem luny

z dáli se ozývají zvony

Ruka v ruce

ve vlasech černá růže

Ve vlnách černého moře

ruce

tak bledé jako její tvář tak bledá kůže

moře

unese tvé sny a touhy

Pod svitem luny

z dáli se ozývají zvony

Ve víru moře oni rozplynuli se

zmizeli v hlubinách

jsou svoji i po smrti

milují se i ve větru kolem nás

Rozplynuli se

zmizeli

milují se na věky

Černé růže na jejich hrobě

sesychají

pláčou

umírají

vadnou

Černé růže jako oni zetlelé jsou

nechci jinou

Černá růže zetlela, uhořela, v popel se

proměnila

Smrt je všude kolem nás

plamen života zhas

Smrt je tu

vzala si je k sobě

do pekla či nebe

nevrátí se

dívají se

Na životy jiných