Hrob

Propast

Stála tam sama..beze slov..a dívala se do té propasti..Přemýšlela...se slzami v očích...a bolestí v hrudi...Přemýšlela o tom...zda být či nebýt.Zda ji zde ještě vůbec něco drží...V hlavě se ji honily myšlenky...o tom jestli to udělat nebo ne...Slzy stále stékali z jejích navlhlých očí od slz, které stále tekli..a ta bolest v hrudi...Dívala se stále dolů do oné temné černé propasti...S úmyslem skočit..Stála tam pořád v proudech slz jako hrách..

Ale pak si vzpomněla na něj... na jedinou osobu, kterou tu kdy měla...Na jedinou osobu, která tu pro ni vždy byla...Na jedinou osobu, která ji zbyla...A díky té osobě se rozhodla zůstat...Jediné a poslední světlo v tunelu...Jediná a poslední hvězda na nebi...

Jenže i ta jediná hvězda na nebi vyhasla...Zmizela z nebes...Odešel...On odešel...

Milovala ho víc než kohokoli...Byl pro ni vším...On byl její život...To jediné co ji zde na tomto prohnilém světě drželo...

Jenže...Odešel..Beze slova..Nechal ji samotnou...Stát uprostřed davu...

Zůstala jen bolest...slzy..zármutek...a vzpomínky...

Díky němu za ty roky poznala opravdové štěstí...To nefalšované...Byla štastná... s Ním..Milovala ho...víc než kohokoli kdykoli...To pouto bylo silnější než cokoli..bylo silnější než přátelství...než láska...z obou stran...Ani jeden nevěděl...co je to za pouto..Bylo to silnější než oni...Na ten jeho úsvěv...a uhrančivé oči nikdy nezapomene...Na jeho doteky...okusování krku...Pod jeho dlouhé havraní vlasy...už se nikdy neschová...Jeho tváře nedotkne...Na ty západy slunce nikdy nepodívá...

Zbyla jen prázdnota...a neuhasitelný zármutek...Temnota pohltila celou její duši...srdce...tělo..Bloudí v temnotách...a nemůže najít cestu ven...Už přestala hledat světlo..Vzdala to...Už nemůže dál...

Léto prochlastala...profetovala..a prohulila...Ale ted už ani to nepomáhá...Uzavřela se tak hluboko do sebe...Do svých myšlenek...do té bolesti...Do oných časů...Které už jsou jen minulostí...a vzpomínky...

Něco v ni zemřelo..Něco v ni zabil...Už má jen jeden směr...A to do onoho černého prosturu...Všechno v ni vyhaslo...i síla jít dál...Už nemá pro co žít...Už se nedokáže ani falešně usmát...A oči má už jen pro pláč...Ale už ani plakat nedokáže...Ostatní si začínají všímat jejích potlačovaných slz...Ale její slova jsou už jen... "Proč si to myslíš? To už je to na mě tolik vidět?" ...." No vypadáš na to..." tak nějak na tento způsob zní odpovědi...

Je na pokraji definitivního zhroucení...Už chodí zase i do jejích snů...A to ji deptá ještě více...Hrud ji puká...a srdce se snad rozkočí...Kdyby ji alespon ty měsíce nikdo neotravoval..s tím co se stalo...Kdyby ji to alespon nikdo nepřipomínal..už je s tím všechny posílá do prdele...Nedokáže ho vidět...Natož slyšet jeho jméno...Všichni ji otravují s tím co jí je...A to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Už neví jak dál...

Nic už ji neuklidnuje...ani to co kdysi..to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Chce zmizet...Rozevřít svá křídla...a odletět pryč..Daleko odtut...a nikdy se nevrátit...Chce ukončit tu bolest a prázdnotu...Už má jediný cíl...Odejít..Navždy..A Nikdy se nevrátit...Jít za světlem...a rozevřít konečně ty křídla...Odletí odtud...Odletí daleko pryč...A nevrátí se...Nikdy...Ukončí tu bolest a bude svobodná...Ví to...zmizí..Beze slova..A koho to vůbec zajíma? Koho kdy vůbec zajímala? Nikoho...Byla vždy jen hračka...Loutka...

Vše v ni zemřelo...Zbývá už jen zabít jen to malátné vysílené tělo...A usnout navěky...Ticho v hlavě...Kdy už přijde? Kdy ty hlasy kurva utichnou? Kdy už to skončí? Brzy...ted už to musí vyjít...Brzy...Blíží se to...Blíží...Konečně...Že by svoboda? Ticho? Hukot v hlavě...a ty myšlenky...At už je ticho...Sklapnětě už konečně! Hlasy...samé hlasy a bolest...slzy...má jich vůbec tolik? Nevím...Nevím...

Zabít ty hlasy...vymazat hluk...Zabít tělo..

Sama může být tady i tam...

Zkáza planety Vergia

Existoval jednou jeden svět...Jménem Vergia. Jeho panovnice byla lidská dívka jménem Victoria.

Tento svět obývali všemožné bystosti. Lidé, andělé,padlí andělé,upíři,vlkodlaci,sucuby,různí démoni i různí Bohové. Prostě všemožné bytosti...Tehdy žili s lidmi v míru a klidu na stejné planetě.

Victoria tutu planetu milovala...milovava tento svět...A dělala vše pro to aby na něm bylo krásně. Pečovala o něj z celého srdce..z veškerých jejích sil. Všude kvetly barevné květy...rostliny všemožného druhu.. Hory čnící do oblak pokrývala pestrobarevná tráva...A stromy jako by tančily a zpívaly...překrásnou písen života. Skály a útesy nad mořem byli pokryty žlutomodrým hedvábným mechem...jenž hladce hladil chodidla...Mezi stromy létaly motýli...A nad hlavami zpívali ptáci...Ve stromech ukrývali veverky....Vlny moře se tříštily o útesy.

Victoria sídlila v paláci na nejvyšším bodě onoho světa. Na skále čnící až ke hvězdám...V paláci okolo kterého se míhaly planety... a jiné světy. Byla něco jako lidskou Bohyní...světlo a tma. V jejích žilách kolovala jak energie naprosté čistoty tak i energie naprosté temnoty. Půl na půl. Jen svou druhou podstatu temnoty potlačovala v sobě co nejvíce mohla. Protože věděla, že by to nedopadlo dobře..Pro nikoho.

Jen celý svůj život byla moc smutná...Celý život trpěla...Aniž by to kdokoli věděl. Ukrývala to v sobě...nejvíce jak mohla..Nechtěla aby to věděl kdokoli. Jednoho dne když se procházela po hvězdné zahradě svého paláce...Objevil se on...Anděl jménem Lunne. Visel v tom prostoru nad ní s tím nejkrásnějším úsměvem, který kdy spatřila a s těmi nejkrásnějšími oči, které kdy zahlédla. Mihotal těmi zlatými křídly tam a zpět a stále se tak překrásně usmíval. Najednou k ni natáhl dlan a ještě více se usmál...se slovy "Úsměv ti sluší víc..." . Ona jen stála jako omráčena hledíc do těch uhrančivých očí... bledé tváře... až po chvíli si všimla těch nádherných dlouhých vlasů...barvy havrana, které mu spadali do tváře. Cukla ssebou.. A natáhla k němu svou dlan...on ji něžně chytil a vytáhl ji do své náruče...A rozletěl se...mezi oné zářící hvězdy...a oné planety. Takový pocit štěstí nikdy předtím nepocítila....Tak tohle je to opravdové štěstí? Ptala se sama sebe. Začali spolu od oné chvíle trávit více času...A ona začala cítit opravdové štěstí...už jen z toho, že je s ním...Že ho má...On byl jediný koho kdy doopravdy měla...Už se necítila tak sama...prázdná...Ale naplněna něčím..co nedokázala popsat. Stali se jeden druhým...nebo spíše už byli jeden druhým? Měla pocit, že už ho zná věčnost...roky...staletí...A on také...

Zamilovala se...tak jako nikdy v životě...Milovala ho víc než cokoliv...Stal se pro vším..

Její zrak ovšem zaslepil...

Na světě začala válka mezi lidmi a ostatními bytostmi...Tak krutá a zlá..

Andělé s padlými Anděli začaly válčit o moc...Vlkodlaci s upíry se začali nenávidět...A démoni s Bohy se taktéž začali mlátit mezi ssebou... Na lidstvo padlo období zkázy a nekonečně temných časů..

Na svět padla temnota...Nakonec sami lidé začali ničit tutu planetu...A Démoni jim začaly škodit...Upíři začali z lidí dělat své druhy...a zachtělo se jim převzít vládu nad tímto světem...To se nelíbilo vlkodlakům ...tak začali o to víc jít po krku upírům...a succuby začaly brát energii lidem...a několik jich dohnali k sebevraždě..Bohové se rozzuřily a vytvořili z tohoto zničeného, prohnilého světa...tři světy...tři planety..Lidem zůstal tento...vlkodlaci,upíři,sucuby,démoni,andělé a padlí Andělé dostali svět,planetu jménem Saterra a Bohové si přidělili planetu jménem Ommerratessá, nebavilo je být v těchto válkách...chtěli mít klid...

Čtyři stěny

Námořník a jeho pout.

zdar námořníku

jaké jsou tvé plavby?

zlé, temné a bouřlivé

lod se začíná potápět

právě uhodil blesk..

a kormidelník se utopil...

nebo dostal infarkt?

nebo ho spalil blesk na uhel?

Koho to zajímá...koho to sere.

mně ne....

lod se potápí a já plavu zatím nad hladinou...

ale né na dlouho.

konečně...

že by to přicházelo?

vlny houpou s lodí sem a tam.... tříští jí o útesy...

a já musela kurva opět vyplavat na ten zkurvený pustý ostrov...

kde to vypadá jako po zombie apokalypse...

nikde nikdo..

vše na uhel...

země spálená ...

všude kostry a lebky...kosti uhynulých zvířat...

všude cítit pach smrti...hniloby a krve...

Černé zbytky ohořelých stromů...

a havrani a vrány... živí se zbytkama hniloby...zvířat..

a ohořelým masem...neviných malých dětí...

hnijícím zetlelým zbytkem masa...z těch malých tělíček.

Vyhořelé vesnice zdejších obyvatel...

Pustina všude...

jejich chýše..se promněnily v popel a prach...

Vrány a havrani přestávají mít co žrát...

ty mohou odletět do jiných krájů...

Ty nezahynou hlady...

Ale co já?

Že by to konečně přišlo?

Ne ještě ne...ještě jsem nepadla...

Ještě musím setrvat na tomto zasraném pustém ostrově...

A čekat až padnu..

plazit se po kolenou.

A čekat na konec..

až to konečně přijde...

Můj čas odchodu..

Můj čas svobody...

Čas mého osvobození...

Konec té útrpné bolesti což spaluje celé mé tělo, hruď...

Na konec toho pozemského utrpení.

Vražda milovaného Lorda

Chladná prázdná místnost...Kamenné zdi a uprostřed černá rakev... Kolem ni černé svícny a v nich krvavě rudé svíčky...s velkým plamenem..Po místnosti poletují netopýři a krákají vrány s havranama..Všude je cítit chlad...až naskakuje husí kůže..Na stěně visí obraz...temného upířího Lorda jemuž patří její srdce na věky...Chodí jako oživlá mrtvola..také se tak cítí..Srdce ji puká žalem i když nebije...Její bledá plet a kůže...je chladná jako led...Z očí ji stékají slzy jako hrách...Když se řízne tak se ji to hned zase zatáhne..Její dlouhé bílé vlasy jí spadají do tváře...A z jejích rudých uhrančivých očí stále stékájí slzy...Jde po starých polorozpadlých točitých schodech nahoru do paláce...Stmívá se..Jde na lov...Její dlouhé černé korzetové šaty vláčí po zemi..a černý závoj zakrývá její tvář...Dlouhé černě nalakované nehty ostré jako břitva si zarývá do své bledé chladné kůže...Prochází temnou chodbou ven z paláce...Gotické okna jsou už dávno vysklená...a střepy pod nimy...Střepy ji pod nohami praskají...a křupají...Vyšla ven do černočerné temnoty noci...Prochází přes starý středověký hřbitov...A jde do města...Dnes si to užije... Lov je jediná věc kdy může vylýt své emoce...A dnes po lidské krvy prahne více než kdy jindy... Jde po ulici a zahlédne malou dívenku jak pláče pod stromem...Oči ji zrudnou a tesáky vycení...tělo se rychle pohne a tesáky se zaryjí dívence do těla... Ach ta sladká lahodná krev... To je její vášen... Blíží se úplněk... Ona jde lesem kolem těch tajemných hlubokých temných rýbníků...Jde za ním... se slzami v očích... Jde a jde... emoce v ní vřou.. Svaly se stahují.... A oči zlostí jiskří... Jde jde a jde až běží...rychlostí blesku... Dnes se to stane... Dnes!! V hlavě už měla jen jednu myšlenku "Zemři! Dnes zemřeš! " . Doběhla k jeho paláci... Vyskočila do okna jeho pokoje... Vrhla se na něj... On se vylekal..vyvalil oči... " Co tu děláš? " ptal se. " Dnes zemřeš! Zemřeš! Nenávidím Tě! " ona, ale jen řvala se slzami v očích... On ji chytl ruku a stiskl tak pevně, že s ní nemohla hnout. Druhou rukou rychle popadla nůž a zarazila mu ho do srdce ze kterého okamžitě začaly téct haldy krve...A vzápětí mu zarazila nůž do krku...cukla až hlava jejího milovaného Lorda padla k zemi...jeho tělo vzápětí taktéž..do louže krve... Pak padla k němu a rozplakala se ještě více... Po chvíly vstala...popadla do ruky svíčku a zapálila vše kolem...Pak padla ke svému milovanému Lordu...tedy spíše k tomu co z něj zbylo a zarazila si nůž do srdce a hned na to do hrtanu.. a pomalu umírala vedle něj....

Jmenovala se Annabel

Bylo krásné deštivé ráno... a přes mlhu nebylo nic viděti jak byla hustá...

Tam v hlubokém temném lese ležela ona... to malé opuštěné dětátko... leželo tam a plakalo... slzy stékaly po jejích líčkách a malé kapičky těch malinkých slziček dopadali na navlhlou půdu s oním deštěm... ztráceli se v kapičkách deště.. Její jméno neexistuje... Jest to dětátko bez jména...

Její tichý pláč nikdo neslyšel... tedy co se lidí týče, že...

Z mlhy se neslyšícím a ladným krokem přibližuje on... Tichý a samotářský vznešený upír jménem Darencio.

Děvčátko matně zahlédne přibližující se černý stín.... Lekne se... ale pak z černého stínu začne býti poznat postava...

Děvčátko se schoulí do klubíčka a stichne... Ale postava nezastaví...

Zničeho nic rychlým a ladným pohybem vezme děvčátko do svého ledového a pevného sevření. Annabel má Annabel... konečně našel jsem tě má drahá. Jeho rudé planoucí uhrančivé oči se rozřářili radostí...

Celá ta staletí na ni čekal.... A ted ji konečně našel.... Jeho dávnou a jedinou lásku... jeho milovanou Annabel. Znovu ji držeti v náruči... byl nejkrásnější zážitek za celá staletí...

Před 500ti staletími:

Žil byl narodil se malý chlapec...jménem Darencio. Rodiče mu zemřeli když mu bylo sedmnáct let. Vždy byl samotářský... a s lidmi moc nevycházel. Byl jiný... odlišný... proto ho lidé neměli moc v lásce. Vyčníval.

Měl jiné názory než ostatní a také jinou povahu. Jednou na jednom bále ho uviděl on. Vznešený upír Lycaon. Taktéž velice uznávaný šlechtic.. tedy je jasné, že ne mezi lidmi... Byl znám svou krutostí, ale také tím, že byl spravedlivý a uměl býti i laskavý a velkorysý. Ostatní upíři se ho báli, ale také k němu měli určitou úctu.

Darencio:

Byl jsem pozván na bál... to pro mne byla čest. V té době jsem, ale nevěděl na jaký. Myslel jsem si, že to bude klasický bál, ale to jsem se mýlil. Byl to bál upírů. A tam jsem poznal jeho. Mého stvořitele. Lycaona. V ten den se změnil, celý můj život. I vzhled. Byl to šok... a ze začátku docela těžké si zvyknout.... žít v noci. Nedýchat, nejíst lidské jídlo, místo toho pít lidskou krev, a nemoci vyjít ven, za deního slunečního světla. Plet zbledla a oči se změnily do stříbrna. Přibili tesáky...

Nevím do ted proč zrovna já. Ale zjískal jsem něco jako rodinu. Tedy do té doby než jsem poznal ji. Annabel. Tu nádhernou dívku, která rozbušila i mé ledové upíří srdce. Zamiloval jsem se. Scházel jsem se s ni potají... Nechtěl jsem ji vystavit nebezpečí byla totiž z lidské rasy. A u upírů nikdy nevíš... I mne dávalo zabrat abych ji neublížil... Tak nádherně a lahodně mi voněla. Scházeli jsme se na jedné louce kousek od našeho panství....

Tančili jsme spolu při záři měsíčku v trávě... pod širým nebem...

milovali se v bouřích a dešti v horách...

Seděli a noci propovídali v altánu u rudých růží....

zpívali havranům a vranám na hřbitově mezi sochami andělů....

Až do té doby než nás spatřil můj stvořitel a učitel. Lycaon.

Než se takto stalo....tak jsem ji jedné noci při úplnku dal nový život. Chtěli jsme spolu býti navěky----

Než mi ji nechali shořet na popel ve věži panství.....

Má bolest a žal mne dohnal k tomu.... je zabít. Zlostí jsem je zapálil onoho dne v rakvích když spaly.... Vše jsem spálil na uhel jako oni mou milovanou Annabel.... A tak jsem osamocen bloudil světem tam a zpět...a čekal na den až ji spatřím znovu...

Současnost:

Našel jsem svou milovanou Annabel...po dlouhých 500ti staletích.... Držím ji v náruči....a už nepustím.....A budeme konečně spolu až na věky.... Doufám.....