Propast

Stála tam sama..beze slov..a dívala se do té propasti..Přemýšlela...se slzami v očích...a bolestí v hrudi...Přemýšlela o tom...zda být či nebýt.Zda ji zde ještě vůbec něco drží...V hlavě se ji honily myšlenky...o tom jestli to udělat nebo ne...Slzy stále stékali z jejích navlhlých očí od slz, které stále tekli..a ta bolest v hrudi...Dívala se stále dolů do oné temné černé propasti...S úmyslem skočit..Stála tam pořád v proudech slz jako hrách..

Ale pak si vzpomněla na něj... na jedinou osobu, kterou tu kdy měla...Na jedinou osobu, která tu pro ni vždy byla...Na jedinou osobu, která ji zbyla...A díky té osobě se rozhodla zůstat...Jediné a poslední světlo v tunelu...Jediná a poslední hvězda na nebi...

Jenže i ta jediná hvězda na nebi vyhasla...Zmizela z nebes...Odešel...On odešel...

Milovala ho víc než kohokoli...Byl pro ni vším...On byl její život...To jediné co ji zde na tomto prohnilém světě drželo...

Jenže...Odešel..Beze slova..Nechal ji samotnou...Stát uprostřed davu...

Zůstala jen bolest...slzy..zármutek...a vzpomínky...

Díky němu za ty roky poznala opravdové štěstí...To nefalšované...Byla štastná... s Ním..Milovala ho...víc než kohokoli kdykoli...To pouto bylo silnější než cokoli..bylo silnější než přátelství...než láska...z obou stran...Ani jeden nevěděl...co je to za pouto..Bylo to silnější než oni...Na ten jeho úsvěv...a uhrančivé oči nikdy nezapomene...Na jeho doteky...okusování krku...Pod jeho dlouhé havraní vlasy...už se nikdy neschová...Jeho tváře nedotkne...Na ty západy slunce nikdy nepodívá...

Zbyla jen prázdnota...a neuhasitelný zármutek...Temnota pohltila celou její duši...srdce...tělo..Bloudí v temnotách...a nemůže najít cestu ven...Už přestala hledat světlo..Vzdala to...Už nemůže dál...

Léto prochlastala...profetovala..a prohulila...Ale ted už ani to nepomáhá...Uzavřela se tak hluboko do sebe...Do svých myšlenek...do té bolesti...Do oných časů...Které už jsou jen minulostí...a vzpomínky...

Něco v ni zemřelo..Něco v ni zabil...Už má jen jeden směr...A to do onoho černého prosturu...Všechno v ni vyhaslo...i síla jít dál...Už nemá pro co žít...Už se nedokáže ani falešně usmát...A oči má už jen pro pláč...Ale už ani plakat nedokáže...Ostatní si začínají všímat jejích potlačovaných slz...Ale její slova jsou už jen... "Proč si to myslíš? To už je to na mě tolik vidět?" ...." No vypadáš na to..." tak nějak na tento způsob zní odpovědi...

Je na pokraji definitivního zhroucení...Už chodí zase i do jejích snů...A to ji deptá ještě více...Hrud ji puká...a srdce se snad rozkočí...Kdyby ji alespon ty měsíce nikdo neotravoval..s tím co se stalo...Kdyby ji to alespon nikdo nepřipomínal..už je s tím všechny posílá do prdele...Nedokáže ho vidět...Natož slyšet jeho jméno...Všichni ji otravují s tím co jí je...A to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Už neví jak dál...

Nic už ji neuklidnuje...ani to co kdysi..to ji dovádí ještě k většímu šílenství...Chce zmizet...Rozevřít svá křídla...a odletět pryč..Daleko odtut...a nikdy se nevrátit...Chce ukončit tu bolest a prázdnotu...Už má jediný cíl...Odejít..Navždy..A Nikdy se nevrátit...Jít za světlem...a rozevřít konečně ty křídla...Odletí odtud...Odletí daleko pryč...A nevrátí se...Nikdy...Ukončí tu bolest a bude svobodná...Ví to...zmizí..Beze slova..A koho to vůbec zajíma? Koho kdy vůbec zajímala? Nikoho...Byla vždy jen hračka...Loutka...

Vše v ni zemřelo...Zbývá už jen zabít jen to malátné vysílené tělo...A usnout navěky...Ticho v hlavě...Kdy už přijde? Kdy ty hlasy kurva utichnou? Kdy už to skončí? Brzy...ted už to musí vyjít...Brzy...Blíží se to...Blíží...Konečně...Že by svoboda? Ticho? Hukot v hlavě...a ty myšlenky...At už je ticho...Sklapnětě už konečně! Hlasy...samé hlasy a bolest...slzy...má jich vůbec tolik? Nevím...Nevím...

Zabít ty hlasy...vymazat hluk...Zabít tělo..

Sama může být tady i tam...