Jmenovala se Annabel

Bylo krásné deštivé ráno... a přes mlhu nebylo nic viděti jak byla hustá...

Tam v hlubokém temném lese ležela ona... to malé opuštěné dětátko... leželo tam a plakalo... slzy stékaly po jejích líčkách a malé kapičky těch malinkých slziček dopadali na navlhlou půdu s oním deštěm... ztráceli se v kapičkách deště.. Její jméno neexistuje... Jest to dětátko bez jména...

Její tichý pláč nikdo neslyšel... tedy co se lidí týče, že...

Z mlhy se neslyšícím a ladným krokem přibližuje on... Tichý a samotářský vznešený upír jménem Darencio.

Děvčátko matně zahlédne přibližující se černý stín.... Lekne se... ale pak z černého stínu začne býti poznat postava...

Děvčátko se schoulí do klubíčka a stichne... Ale postava nezastaví...

Zničeho nic rychlým a ladným pohybem vezme děvčátko do svého ledového a pevného sevření. Annabel má Annabel... konečně našel jsem tě má drahá. Jeho rudé planoucí uhrančivé oči se rozřářili radostí...

Celá ta staletí na ni čekal.... A ted ji konečně našel.... Jeho dávnou a jedinou lásku... jeho milovanou Annabel. Znovu ji držeti v náruči... byl nejkrásnější zážitek za celá staletí...

Před 500ti staletími:

Žil byl narodil se malý chlapec...jménem Darencio. Rodiče mu zemřeli když mu bylo sedmnáct let. Vždy byl samotářský... a s lidmi moc nevycházel. Byl jiný... odlišný... proto ho lidé neměli moc v lásce. Vyčníval.

Měl jiné názory než ostatní a také jinou povahu. Jednou na jednom bále ho uviděl on. Vznešený upír Lycaon. Taktéž velice uznávaný šlechtic.. tedy je jasné, že ne mezi lidmi... Byl znám svou krutostí, ale také tím, že byl spravedlivý a uměl býti i laskavý a velkorysý. Ostatní upíři se ho báli, ale také k němu měli určitou úctu.

Darencio:

Byl jsem pozván na bál... to pro mne byla čest. V té době jsem, ale nevěděl na jaký. Myslel jsem si, že to bude klasický bál, ale to jsem se mýlil. Byl to bál upírů. A tam jsem poznal jeho. Mého stvořitele. Lycaona. V ten den se změnil, celý můj život. I vzhled. Byl to šok... a ze začátku docela těžké si zvyknout.... žít v noci. Nedýchat, nejíst lidské jídlo, místo toho pít lidskou krev, a nemoci vyjít ven, za deního slunečního světla. Plet zbledla a oči se změnily do stříbrna. Přibili tesáky...

Nevím do ted proč zrovna já. Ale zjískal jsem něco jako rodinu. Tedy do té doby než jsem poznal ji. Annabel. Tu nádhernou dívku, která rozbušila i mé ledové upíří srdce. Zamiloval jsem se. Scházel jsem se s ni potají... Nechtěl jsem ji vystavit nebezpečí byla totiž z lidské rasy. A u upírů nikdy nevíš... I mne dávalo zabrat abych ji neublížil... Tak nádherně a lahodně mi voněla. Scházeli jsme se na jedné louce kousek od našeho panství....

Tančili jsme spolu při záři měsíčku v trávě... pod širým nebem...

milovali se v bouřích a dešti v horách...

Seděli a noci propovídali v altánu u rudých růží....

zpívali havranům a vranám na hřbitově mezi sochami andělů....

Až do té doby než nás spatřil můj stvořitel a učitel. Lycaon.

Než se takto stalo....tak jsem ji jedné noci při úplnku dal nový život. Chtěli jsme spolu býti navěky----

Než mi ji nechali shořet na popel ve věži panství.....

Má bolest a žal mne dohnal k tomu.... je zabít. Zlostí jsem je zapálil onoho dne v rakvích když spaly.... Vše jsem spálil na uhel jako oni mou milovanou Annabel.... A tak jsem osamocen bloudil světem tam a zpět...a čekal na den až ji spatřím znovu...

Současnost:

Našel jsem svou milovanou Annabel...po dlouhých 500ti staletích.... Držím ji v náruči....a už nepustím.....A budeme konečně spolu až na věky.... Doufám.....