Řeč duše a srdce...

Život je hra a já prohrávám. 

Jak já se už chci vrátit domu, tam kam patřím...

Při životě už mě drží jen dva sny, avšak kdyby nevyšel ten druhý, tak by mi to nevadilo až tak moc, kdyby vyšel můj hlavní a největší první sen. Ano mám už pouze jeden cíl, za kterým jdu i přes mrtvoly, když budu muset. 

Ano, už mi záleží pouze na tom aby to vyšlo, taky že pro to dělám co můžu, jenže už tak rok to stále nevychází, už jsem z toho všeho tak unavená, unavená životem, vlastní existencí, vším a všemi. Spáchat sebevraždu je málo, ano tak to cítím, že už ani ta sebevražda nestačí...

A jelikož se to akorát furt sere, tak nevím jestli to do té doby vydržím, už přestávám věřit tomu, že to vůbec někdy vyjde. 

Vážně si připadám, že jsem vážně blázen, který žije jen ve své iluzi, že to není skutečný, i když v hloubi mé duši vím, že to pravda je, jo vím že to zní divně, ale je mi to jedno, myslete si o mě co chcete, já toto už dávno neřeším, co si o mě kdo myslí. 

A ano existují věci mimo vaše chápání, věci které nedokážete vysvětlit, někteří lidé o tom ví, někteří lidé tomu věří, někteří lidé tomu nevěří a takové lidi vnímají jako blázny.

Existují různé bytosti, dimenze a světy, je toho mnoho o čem vy lidé nic nevíte. A tyto bytosti, dimenze a světy jsou v astrálu. Život a smrt, čas je relativní pojem, po smrti fyzického těla, se přesune každý do astrálu. No nijak zvlášť to vysvětlovat nebudu, jelikož by jste tomu stejně nerozuměli, takže je to zbytečný. 

A najdou se i tací, kteří si hrají s čím nemají, ano je to tak. Hloupost lidstva se nedá popsat...

A jak to vím já? Ptáte se?

Řekneme, že já nejsem člověk, i když jsem momentálně v tomhle světě. Tak nějak já jsem zrovna někdo kdo nepochází z tohoto světa, ale právě z astrálu, ano přesně tak.

A co, že to tedy vlastně jsem, když ne člověk? 

Jsem královna upírů.

I když na to v tomhle světě nevypadám, jelikož mnoho lidí si hraje na můj druh, a k tomu ve vašem světě není možné být v našich pravých tělech.

Ovšem to je pro vaše omezený mozky příliš složité, až na pár výjimek...

A jak jsem už řekla, je zbytečný se pokoušet to vysvětlovat... Stejně by jste to nepochopili, k tomu jsou věci, které vy lidé prostě nemáte vědět, i když se mezi vámi najdou i tací, kteří ví víc než by měli, respektive ví, to co by neměli vědět vůbec...

A ještě, než bych vůbec řekla, co jsem vše udělala v astrálu, co se za poslední tak tři roky vše stalo, byli bychom tu pár let... Což pro mě je, jako mrknutí oka i když jen v astrálu...

___

Už je to přes tři roky, co jsem po všech těch letech, konečně našla v tomhle světě moje mladší dvojče, mého mladšího brášku. 

Jenže problém je, že v tomto světě se narodil úplně v jiné zemi, než já. Ano v tomto světě se každý z nás narodil do úplně jiné rodiny, v tomto světě nejsme příbuzní, ale vůbec to tak nebereme, jsme pravá pokrevní rodina, jenže zde nemůžeme být spolu, v našich fyzických tělech, vlastně ani nikdo nesmí vědět, že ví o mě, musíme to tajit před světem... 

A to je naprosté utrpení... 

Především to, že nemůžeme být spolu osobně, jako rodina. 

Už je to možná přes rok, co jsme se dohodli a rozhodli se, že za mnou přiletí i se svým partnerem, a dali jsme si vzájemný slib, jelikož nám oběma totálně hrabe, jebe, straší ve věži z toho, že prostě chceme být spolu, ale nemůžeme... 

A rovnou jsem mu řekla, že to do té doby psychicky možná nevydržím, že je možné že odejdu napřed... Ovšem náš slib neřeknu, je to až moc soukromé, k tomu je to tajné, bohužel to pár bytostí slyšelo, ale drží jazyk za zuby, ví že kdyby to šířili, tak by zažili teror a ďábelská dvojčata nikdo nechce nasrat, je to naše víc než osobní věc, naše rozhodnutí a nikomu do toho nic není...

I když se to snažím psychicky vydržet, ale už minimálně rok, nám to nevychází, protože se mezi nás pořád někdo sere, mnoho bytostí se nás snažilo rozdělit, nakonec jsme zjistili proč po nás stále někdo šel, závist je hrozná vlastnost, jednoduše prostě závidí co mezi námi je, že máme to, co oni mít nikdy nemůžou, protože oni nemají žádné dvojče, závidí nám naše pouto...

Naše láska je velmi silná, hluboká a hlavně pravá. Miluji ho nejvíce ve vesmíru, který už delší dobu prosím o to, abychom se v tomhle světě setkali, aby nám to vyšlo...

A před měsícem a něco, se mi splnil sen, po mnoha letech, takže mám vztah s osobou, o které jsem opravdu dlouho snila, jen by mě ani ve snu nenapadlo, že se sen stane skutečností...

Jenže... Opět s ním mohu být v kontaktu pouze přes astrál... A ano ani on není člověk, byl pouze energetický upír, ale já z něj udělala upíra, na podobné úrovni jako jsem já... Alespoň normální partner, co se ke mě chová hezky, co si vybral skutečně mě, když nepočítám moje dvojče.

Dohromady mám tři manželi, mé mladší dvojče, mého normálního partnera a úplně prvního manžela, který se stal mým manželem jako úplně první, ale jelikož mi moje pravá matka zablokovala všechny vzpomínky, tak si naší svatbu nepamatuji, tudíž nevím jak dlouho jsme manželé... Byl donedávna král on, ale teď už je králem moje dvojče... Jsme čisté královské původní krve, tak proto se stal králem můj mladší bráška. 

___

Sice spolu můžeme být v astrálu, i z tohoto zkurveného světa, případně jsme mohli být spolu přes tělo mého partnera, i když náš vztah dávno nevypadá jako partnerský, ale nějak jsme stále spolu... I když bych toho kreténa nejradši zabila, za to jak se ke mě celou dobu chová...

Problém je totiž, že se můžeme domluvit pouze přes jeho tělo, no a jak jinak, než že nám to už mnohokrát kvůli němu nevyšlo, stále nám musí dělat naschvály, nedávno se mi konečně podařilo brášku dokopat k tomu si konečně udělat ten email, a můj druhý partner si nakonec musel taky udělat email, abychom mohli být v kontaktu, aby už jsme nemuseli být odkázáni na toho kreténa, avšak bůh ví (neexistuje), co udělal, jak kurva mohl vědět, že se mi neozvali? A prý se mi ani nikdy neozvou...

Už zase je zhruba čtrnáct dní nechce pustit do svého těla, a opět pronesl, že se postará o to, že se nikdy nesetkáme a když ne on, tak někdo jiný ano... Což už poměrně dlouho dodržuje... Doteď nám to skutečně nevyšlo...

Vskutku, za celou dobu si to u mě nakonec definitivně posral, tím jak se ke mě celou dobu chová, neumí přiznat svou vlastní vinu a to jak dopadl hází na všechny ostatní, pak se akorát diví, jak dopadl a ještě k tomu se mstí, za něco za co může absolutně sám svým chováním...

A při tom celou dobu měl a zatím má možnosti, jako ostatní, ovšem on si vybral něco úplně jiného a k tomu, když mu nabízím hrátky, koupel atd, tak mě s tím tak akorát pošle do prdele, pak mi vyčítá že pro něj nic nedělám atd...

Za už delší dobu ho začalo nenávidět mnoho bytostí za jeho chování, dokonce ho vykopl i jeho vlastní rod, on je démon a lovec upírů, jenže ti jsou radši na mojí straně, než na té jeho, ano i lovci upírů se raději rozhodli následovat královnu upírů, než někoho od nich, k tomu si většina našla partnerky v mém druhu které milují a dělají jim jejich milované hraní... 

Bohužel jsou stále i bytosti, které mě v lásce nemají, pořád je tu ta možnost, že má někoho za prdelí, to by nebylo poprvé, což mě děsí, že si našel další způsob, jak nám v tom zase zabránit, nebo si ho najde, už to tu bylo mnohokrát, předtím za to mohli jiné bytosti, on se přidal později, no nebo možná už hned od našeho rozhodnutí a slibu s mým mladším bráškou, on tak trochu ví naší dohodu a slib, což je v prdeli...

Ale občas má i světlou stránku, kdy je pouští do svého těla na hraní a ostatní věci, i když takových momentů je míň a míň...

___

Venku zrovna prší, hledím z okna na šedou oblohu a kapky deště na okenní tabuli.

Obloha pláče se mnou...

Je mi čím dál hůř, prosím celý vesmír, aby nám to konečně vyšlo, aby nám konečně nikdo nestál v cestě, aby bylo všechno v pořádku, aby už byl konečně klid a mír... Aby je ten kretén pustil do svého těla, či aby mi začali odepisovat na email, abychom se mohli domluvit na osobním setkání...

Achjoo, to si přeji vážně tak moc? To toho chci vážně tak moc? Jen být s těmi, které miluji nejvíc ve vesmíru? Být konečně šťastná? Po tom všem utrpení? Že chci mít klid? 

Vážně si přeji tak moc? No očividně ano...

Tak moc mi chybí, je mi mizerně, já už prostě nemůžu... 

Šílenství, beznaděj, deprese a úzkosti, bolest, žal a utrpení... Říkám si, co kurva dělám špatně, že se mi tohle všechno děje... Tohle nemá konce... Už jsem tak moc unavená životem a vlastní existencí, jsem v pasti... Už vážně nevím, co mám kurva dělat. Proč se mi celý život musí akorát všechno srát??!!!

Ztracená, zničena, zlomená, rozdrcená na prach a popel a stále to není dost? Stále to nestačí? Co mám do prdele dělat?

Řeč duše a srdce...