Vážně to nestačí?

Sedět v koutě a všechnu bolest dusit v sobě. Být unavená samotným životem. Slzy ukryty uvnitř mě. Snažit se veškerou bolest skrývat, ale ne vždy to jde. Ti co mě znají to na mě většinou poznají. Minulost mě ničí, ale přítomnost je mnohem horší. Vzpomínky mě zabíjí. Nic nebude jako dřív. Všechno se tak rychle mění. Já, lidi, svět. Je mi tak hrozně. Vím, že jsem pár lidem ublížila, ale mě lidi zničili. Vím, že nejsem svatá a to nikdy nebudu. Jsem ďábel s tváří anděla. Chtít se úplně schovat přede mnou samotnou, před lidmi, před celým světem. Bolest, která mě zabíjí, jako rakovina. Radioaktivní vzduch všude kolem mě. Do černé oděná, černé rty, černé slzy, které tečou mi z očí. Rozmazané černé stíny od proudu slz. Kouř z cigaret plní moje plíce, pomalá cesta k vysněné smrti. Padat níž a níž do bezedné propasti. Propast co nemá žádné dno. Život je peklo, alespoň ten můj ano. Tělo se klepe stresem. Celý život vše jen ztrácet. Vše se s úsměvem sere.

Bledá jako mramor, temné, téměř černé oči. Výdech a nádech, to chce klid? Jo to slýchám pořád. A dělej ze sebou něco? To kurva není tak jednoduché, jak si myslíte. Tolik bolesti, utrpení, žalu, strachu, zrady, křivdy a faleši. Tento svět je plný faleši, podrazů, nenávisti, lží, závisti. Je mi zle ze mě samotné, z lidí a tohoto světa. Nevím z čeho je mi zle víc, tak nějak už ze všeho. Přezdívá se mi ďábel. Moje psychické stavy mě dohání k šílenství, ale lidé tomu dost pomohli. Tolik let sebepoškozování a tolik pokusů o sebevraždu. Jsem jiná od narození. V dnešní době je špatné být odlišný. Jsi jiný, odlišný? Začneš být šikanovaný z velké pravděpodobnosti. Odlišnost je pro společnost známka špatnosti, něčeho co by nemělo existovat. Ano, jsi jiný = nemáš právo "žít", přestože tomuto se život říkat fakt nedá. To, že dýcháš neznamená, že žiješ. Lidé mě zničili, zlomili. Jsem zlomená. Vždy vše poseru, jsem k ničemu. Teď už ano. Vlastně vždy jsem byla. Jsem chyba, která se nikdy neměla narodit. Vše dusím uvnitř sebe.

Chci akorát zemřít. Deprese, úzkosti, euforie, šílenství a všechny možné prastavy. Když se vám za den stokrát ze sekundy na sekundu změní nálada do stavů, které si normální člověk nedokáže představit. Hořké slzy smáčí mi tváře a na hrudi bolest, že nemohu skoro dýchat. Smrt je všude kolem mě. Moře krve z mého těla. Uzavřený svět, otevřené rány. Temné smutné tóny, jako je moje duše. Nic nebude jako dřív. Chybí mi staré časy. Časy kdy jsem se uměla smát. Moje srdce je, jako černý mramor. Sama mezi bílými stěnami. Moje duše křičí a řve, ale to nikdo neslyší. Tělo se klepe. Stíny minulosti mě pronásledují ve dne i v noci. Řeky černých slz z mých očí smáčí mé černé vlasy a bílou pleť barví do černa. To co se ve mě každý den a noc odehrává za války nikdo neví. Mě nepochopíš na mě si musíš zvyknout. V třesoucí ruce žiletka, která projíždí mou kůží a kapičky rudé krve smáčí bledou kůži. Jizvy na kůži, tak jako na srdci a duši. Rány v kůži, jako na mém srdci a duši. Démoni v mé hlavě straší a říkají "Tak se konečně zabij. Spáchej sebevraždu a buď volná. Ukonči konečně tu bolest. Stejně nemáš pro co žít. Udělej to a tím skončí tvé utrpení. Je to jediná cesta, jak být konečně volná od veškeré bolesti a žalu. Toto je jediná cesta, jiná možnost není. Nikdy to lepší nebude, bude jen hůř a to ty víš. Tvá psychika, už lepší nebude a lidé se nezmění. Tento svět se k lepšímu nezmění a lidé lepší uvažování ani chování mít nebudou." a já vím, že je to naprostá pravda.

Přestože je to smutné, ale tento svět lepší nebude a lidé nepřestanou být kurvy a mrdky. Nenávist k lidem jen roste. Vážně se nedivím sériovým vrahům, čím víc poznávám lidi, tím víc se divím tomu, že se ze mě, už dávno nestal taky sériový vrah. No spíš vrah, všech co se kolem mě mihnou. Je mi zle z této společnosti. Černé mraky nad světem a studené kapy deště smáčí pustou zemi. Po nocích sledovat hvězdy na obloze noci a sledovat tu temnotu. Chci konec bolesti a stát se další hvězdou noci. Rozplynout se v barvách polární záře. Přestat existovat mi občas přijde, jako úžasná představa. Prostě se ztratit, beze slova zmizet. Jsem jaká jsem a jiná nebudu. Strach z další smrti. Ze smrti další mé milované osoby. Jestli mi zemře i on tak to vážně nedám. Už mi zemřelo mnoho milovaných a to mě zlomilo ještě víc. Ano, proč vše na čem mi záleží nejvíce, musím pořád celý život ztrácet? Proč nakonec vždy přijdu o to nejcennější? Vždy, když začnu mít někoho ráda, či tu osobu milovat, nakonec ji ztratím. Buď mě pošle do prdele a opustí mě, nebo rovnou zemře. Teď jen doufám, že mi nezemře další milovaná osoba. Doufám, že mě znovu neopustí, nebo rovnou nezemře. Ale s mým životním "štěstím", bych se tomu ani nedivila. Kurva, co jsem komu udělala? Proč musím jen trpět? To nemám právo na štěstí? Proč, když se to začne tvářit, že bude konečně lépe, se to nakonec ještě víc posere? Ovšem o to víc mě to srazí k zemi. A o to tvrději. Už nečekám, že někdy bude líp. Pokaždé, když znovu začnu věřit, poté je to hodně tvrdý pád a o to víc bolestivý.

Lidé říkají "Bude líp, uvidíš. Musíš vydržet. Určitě budeš šťastná. Musíš žít. Nevzdávej se. Jen neztrácej víru. Musíš jen věřit." , ale co když má víra zemřela? Věřila jsem tomu víc, než dost. A jak jsem dopadla? Jen hůř a hůř. Nebo třeba ty kecy "Kdyby jsi se oblékala normálně, měla bys hned kamarády." ano, tuto radu jsem také zkoušela, jako mnoho dalších. A víte co? I když jsem se oblékala normálně, tak o mě přestal být zájem úplně. Takže jsem zjistila, že mám skutečně jen svůj styl a samu sebe. Protože můj styl jsem já sama. Roky šikany. Nejprve šikana ve škole jen tak, poté kvůli emo stylu, poté kvůli tomu, že jsem především na ženy, poté kvůli gothic stylu, poté kvůli tomu, že se cítím víc jako muž a jsem spíš lesba... Když jsem se ptala ovšem svých šikanátorů na důvod, proč mě vlastně šikanují, odpověď byla stejná "No je to sranda. Vlastně ani nevím, proč. Prostě jsi divná." toto jsem dostávala za odpovědi. Takže mě mlátili a ani nevěděli důvod proč. Chodila jsem domů s modřinami, odřeninami, naraženými klouby a tak. A párkrát mi vyrazili dech od rány pěstí, nejspíš na solar a druhá byla o topení. A rádi do mě kopali. Ve dvanácti letech jsem se začala sebepožkozovat. A také začali mé první pokusy o sebevraždu. Na vše jsem byla sama. Učitelé mi nepomohli, "rodina" mi taky nepomohla. Tak jsem se postupně uzavírala do sebe. Hlouběji a hlouběji. Přestala jsem komunikovat s okolím kolem mě. Ale toto je dávno. Mnoho let zpět. Byla jsem na čtyřech základních školách. Z první třídy mě vyhodili ze školy a další tři, byly kvůli šikaně. A z první střední školy mě z prváku před pololetím ředitelka vyhodila, kvůli mým těžkým depresím a druhou jsem ukončila v prváku sama, už jsem mohla, bylo mi čerstvých osmnáct let, také kvůli těžkým depresím.

Jsem několik měsíců ve stavu, kdy musím stále myslet na můj celý život. Ano, vím, že melu pořád téměř o tom samém. Ale, tentokrát je to jiný stav, než ty předtím. Moje hlava je přetížená a hlásí error. Já jsem přetížená tak jako snad nikdy. Celý život jsem se starala o druhé, přestože se měli starat oni o mě. No tak nějak mám invalidní důchod od osmnáctých narozenin a přídavek na osobního asistenta od devatenácti. Teď mi bude za měsíc dvacet čtyři. Myslím, že lvice, už nemá sílu na další boj. Bojování, už bylo, prostě příliš. Sice poslední pokus o sebevraždu, byl na začátku roku 2016, ale nemám daleko od dalšího. Ale, tentokrát to chci udělat tak, aby mě andělé opět nemohli vrátit zpět do fyzického těla. A doufám, že mi to jistá osoba zase nepřekazí, jako za posledních šest let pokaždé. Buď mrtvá, nebo živá, to nevím. Ale naposledy už potřeboval andělíčky, aby mě vrátili zpět do mého těla. Za to andělíčky proklínám doteď, protože od té doby je můj život větší a větší peklo. Nejhorší co se vám může stát je, když chcete zemřít, povedlo by se vám to, ale nepustí vás dál se slovy "Ještě nepřišel tvůj čas" tuto větu nenávidím. A za boha vás nepustí dál, takže musíte to větší a větší peklo snášet. Ano, toto je nejhorší. Do toho ještě teď starosti s jinými věcmi, které by normální člověk nepochopil, takže toto sem psát nebudu. Prostě víc a víc sraček, jako by můj život nebyl, už dostatečná sračka a peklo. Do toho špatné zprávy, jedna za druhou. Už ze všeho šílím. Nedávám to. Ale víc se mi sem psát, už nechce.

VÁŽNĚ TO NESTAČÍ?