Hranice šílenství

Seděla na balkóně a pozorovala hvězdnou oblohu v temnotě noci a slzy ji tekly po tvářích. Pád do prázdné nicoty. Pád do hluboké temné propasti beze dna. Není čeho se chytit a tak je jen volný pád hlouběji a hlouběji do propasti. Chytit tu hvězdu co padá z oblohy k zemi. Víra v lepší dny ? To dávno nehrozí. Od smrti milovaných dlouholetých pravých přátel se propast prohloubila a ta díra se zvětšila. Od smrti milovaných lidí za život a ztráty všeho na čem nejvíc záleželo se propast ještě víc prohlubuje a stále to nestačí? Stále to není dost ? Co ještě musí snést? A jak dlouho to ještě vše vydrží? To je ztracené kdesi ve hvězdách. Tolik žalu a bolesti co nejde už dál snést. Už touží jen po smrti. Sny se rozpadly na kusy. A její srdce je roztříštěné tak moc , že už to nejde zlepšit. Není úniku. Bolest co ničí a rozežírá zaživa. Bolest co dusí nejde se nadechnout. Deprese a úzkost. Chuť se na místě konečně zabít a ukončit tu zasranou bolest. Co vše je potřeba aby člověk zešílel? Jaká je hranice šílenství? Naprosté zoufalství. Beznaděj. Prázdnota. Cítí se tak moc sama. Ze všeho jí už hrabe. Sama uprostřed nicoty. Lidé ji zničili. Lidé ji zlomili.

Je tma a prší. Hvězdy se vytratili v kapkách deště. Chuť zemřít. Ach, kde je hranice šílenství? Déšť je jako její slzy. Zvedla se a odešla z balkónu do bytu . Prudce se zatáhlo a přišla bouřka. Miluje bouřky, takže místo hvězd teď pozoruje blesky v temnotě noci. Bouřky ji uklidňují . Ani neví proč. Je jí smutno a cítí se hrozně sama. Všichni ji opustili . Buď zemřeli či jen odešli. A nové kamarády se ji nedaří najít. Je jiná než ostatní. Magor a šílenec s psychotickými a sebevražednými sklony. Má samé nepřátele co ji nenávidí. Už neví co jiného dělat a už na to ani nemá sílu. Byla noční tvor. Ale jak kdy trpí extrémními výkyvy nálad. Bolest co dusí. Vzpomínky a události ze kterých se roky nedokáže dostat. Sedla si do svého pokoje a vyndala novou žiletku. Nic ji nezbylo a měla vůbec něco? Vše bylo falešné vše šlo do kopru. Hleděla na onu žiletku. A zaryla tu žiletku do své kůže a tak stále dokola. Praminky krve ji stékaly z kůže. Fyzická bolest tu psychickou aspoň na chvíli potlačí. Po těle za ty roky už má mnoho jizev, ale rány a jizvy na srdci a duši jsou stokrát horší.

Ani alkohol a ani drogy ji kdysi nepomohli vypnout tu nesnesitelnou bolest. Od drog je čistá přes čtyři roky a alkohol si stále občas dá i když začala alkoholiky nenávidět. Kdysi byla sama těžký alkoholik . V alkoholicích vidí sebe kdysi. Je ji strašně. Už kdysi překročila hranici šílenství. Šílenství ze všeho ji už pohltilo. Temnota ji pohltila. Žiletka projíždí její kůží a pozoruje tu tekoucí krev . Ano už zase sleduje hypnoticky svou vlastní krev. A představuje si jak usíná navždy. Nikdo ji nezbyl. Aspoň tak se cítí a není to daleko od pravdy. Bez lásky, bez štěstí, v bolesti a utrpení. Prostě není kam utéct a nikdy nebylo. Nedokáže se s tím vším smířit. Nemá sílu dál bojovat už ani není proč. Představa jak leží v černé rakvi a jak už je volná od bolesti. Chtěla žít, ale tohle peklo se už nedá vydržet. Celé ruce od krve a stehna též. Už zase .... Je ztracená s tímto co vše je uvnitř ní pohřbené před okolním světem. Není pomoci. Nic nepomáhá. Deprese žere její hlavu .... Má sto chutí se zabít. Všem bez ní bude líp. Všem je jen na obtíž.

Moc depresivní, magor, psychopat, blázen, postižená.... Každou chvíli poslouchat jak je na nic .... Černé pochmurné myšlenky. Myšlenky co nejdou vypnout. Nejde to zastavit. Tohle je peklo ne život. Její život je horor... Chtěla jen štěstí, ale i přes veškerou snahu se nakonec dostala tam kde je.. Byla naivní když si myslela, že přes veškerou snahu bude líp no je spíš hůř. Snaha ji byla k hovnu jako vždy. Něco prostě nejde a můžeš se z toho akorát posrat. Něco je prostě nemožné. Sny se rozpadly. Vše se rozpadlo. Její svět se rozbil. Utíká do svých světů od reality, protože realita ji ničí a dohání k šílenství. A to doslova. Myšlenky na smrt... Už na světě nechce být.... Je ji zle už ze všeho. Vzpomínky jí zabíjí, ale přítomnost ještě víc. Jsou věci, které si uvědomila až po mnoho letech a jsou věci, kterých začala po těch letech litovat. Vše uvěznila uvnitř sebe a nikomu ty věci nechce říct možná i protože ví, že i kdyby to někomu řekla pomoci jí nemůže. Tohle vše má jediné konečné řešení a to ona ví.

Už je zase brzy ráno a ona se utápí ve svých myšlenkách hluboko uvnitř své hlavy a přemýšlí opět a zas nad těmi samými věcmi pořád dokola. Ano pořád dokola to samé až na to, že přibývají nové rány. Přes pět a půl roku skutečného pekla. Ale tohle překračuje už všechno. Je v tom stavu jako tehdy ? Či ten stav za pět a půl roku nezmizel , ale jen to byla další iluze ? Život je jen iluze , faleš a hodně špatný vtit. A skutečný horor. Ano sám život dokáže být hororový horor a skutečné peklo. A není ani třeba duchů, démonů a nadpřirozena avšak to není její případ. Od narození má silné magické schopnosti, které se postupem let přirozeně rozvíjejí a přibývají nové, které se propojují dohromady. Zažila si toho opravdu mnoho , že by z toho člověku jeblo. A to ani ne v polovině jejího života. Prý " však jsi ještě mladá máš celý život před sebou " ... " však jsi ještě mladá měla by sis užívat života a ser na deprese " ... " měla by ses usmívat úsměv ti sluší víc" ... " co tě pořád tak trápí" .... " a z čeho máš deprese ? " .... " seber se a bojuj jsi silná to dáš" .... " však bude dobře uvidíš bude líp chce to jen čas" a další podobné kecy ji srážejí ještě hlouběji do bezedné propasti. Nikdo ji nechápe to už ví z těch blbých keců co už dávno ví, že jsou to kraviny co nejsou pravda. Kdyby to byla pravda tak je na tom teď po dvaceti třech letech opravdu líp a ne čím dál hůř a hůř a hůř. Kdyby to byla pravda není na tom psychicky jen hůř a hůř.... Vážně lidi přemýšlejte co za sračky vydáte z držky nejdřív se zamyslete. Jo aha vlastně vy jste jen tupý stádový ovce bez vlastního mozku co vylezli přes kopírák.

Nikdo neví jak hrozně se cítí. Mučí ji to zaživa. Sní o tom stát se hvězdou na noční obloze a rozplynout se v barvách polární záře. Jenže polární záře a krása hvězdné oblohy je pro ní vážně jen snem.
Má víc snů, ale ty se rozpadly. I v nejhorších chvílích se hnala za svými sny a to bylo to co ji hnalo dál, ale přišla chvíle kdy ji život dal jasně najevo , že i přes veškerou snahu je to nereálné. Vždy se objevila iluze , že bude lépe, ale hned na to se ukázalo, že ani náhodou a o to tvrdší pád na držku to je. Jenže když její sny a touhy jsou nereálné a celý život se ji ropadá před očima začala mít už jediný cíl a to zemřít. Měla víc cílů, ale vždy se ukázalo, že byla naivní kráva co si na chvíli myslela, že bude konečně líp, ale jelikož není a zhoršuje se to rychleji a rychleji . Rychleji než si myslela, že to bude postupovat. Cítila to už delší dobu, ale zrychlilo se to o hodně. Avšak žiletky jsou moc tupé s těmi se jí nikdy nepovedlo dostat se až k tepnám. Vlastně zkoušela toho opravdu mnoho avšak bez úspěchu. Za ty roky se o to pokoušela mnohokrát, ale tentokrát má i místo. Které doposud neměla... Konečně přestalo pršet , ale odpadla únavou. Zase tak dva dny nespala , takže neměla sílu na to se vyhrabat na ono místo. Už je rozhodnutá... Delší dobu.... A cítí, že už přišel onen čas...

Spánek byl temný jako vždy. Zase se jí zdají noční můry jako celé roky téměř pořád. Nepomáhá hudba, anime, filmy, procházky, psaní ani kreslení. Spíš na to nemá ani náladu. Tedy až na anime a filmy. Nemá ani na psaní inspiraci. Chtěla by toho tolik říci, ale nemůže. A ani nechce. A ani nemá pomalu nikomu . Hodně lidí jí ublížilo tak moc , že to nikdy nebude dobrý. A čas rány opravdu nehojí to je další blbost. Některé rány jsou tak hluboké, že se nikdy nezahojí a ani čas nepomůže, protože to bolí pořád a postupem let to bolí spíš víc a víc než míň a míň. Spánek opět neklidný i po lécích na psychiku. Trpí prudkými výkyvy nálad a z těch stavů už ji též dobře hrabe. Jo oni stačí už jen stavy k tomu zešílet. Ano už jen ty stavy sami o sobě jsou k šílenství. A už ani ty léky ji nepomáhají. A to ji ty nové léky v její kombinaci pomáhaly, ale už je na tom tak zle , že ani léky už nepomáhají. Vzbudila se kolem páté odpoledne. Hned po probuzení si zapálila cigaretu a šla si udělat kafe. Její klasika po probuzení. Rozhodla se udělat to tento den. Už je toho příliš. Už to dál nedá. Ne už ne... Už je to prostě těžce přes všechny hranice . Vypila kafe a zapálila další cigaretu. Probudila se s ještě mizernější náladou. Dokouřila cigaretu a šla se obléci. Chodí jen v černé barvě. Učesala si své polodlouhè černo červeno fialové vlasy. Nalíčila si černé stíny na oči s černou tužkou a černé rty, vzala si černé kalhoty a černé tílko se hřbitovem a černou mikinu s lebkami, černé boty. Do kapsy dala cigarety a zapalovač a do kapsy u kalhot dala mobil . Vložila sluchátka do uší a pustila si metal. Zamkla byt i když neměla v plánu se už vrátit. A vyrazila na to místo. Konečně. Konečně bude volná. Prolezla dírou v plotu a po schodech vylezla až na střechu. Zapálila si poslední cigaretu na odhodlání k poslednímu kroku. Dokouřila a šla až na okraj střechy a rozevřela svá křídla a odletěla pryč....