Volnost moře

 Seděla na pláži a pozorovala vlny moře. Představovala si , že je širé moře... Volná. Život ji vše vzal. Vše co kdy milovala. Vše na čem ji kdy záleželo zmizelo. Vzpomínala na ty časy. Ten už je to vše pryč a ji nikdo nezbyl. Jen samota, bolest, žal, beznaděj, utrpení. Nedokáže zapomenout. Vše se ji to vrací. Je to zavařovaný kruh. Bludiště bez východu. Úsměv nahradily slzy. Sedí a pozoruje tu noční scenérii. Chce se vrátit v čase, ale to je nemožné. Není kam utéci. Vše ji tak chybí. V hladině moře se odráží měsíc a hvězdy. Chce se stát hvězdou na noční obloze. Chce zmizet z tohoto světa. Stejně komu by chyběla? Nikomu. Slzy ji tekli po tvářích a bolest na hrudi ji znemožňuje dýchat. Její sny se rozpadly . Vlastně se ji rozpadl celý život. Její srdce a duše jsou roztříštěny na miliony maličkých kousků. Její zbytek jí zemřel s nimi. S jejími dvoumi nejlepšími dlouholetými přáteli , kteří zemřeli. Její poslední kousek ji zemřel s jenich smrtí. Proč vždy když někoho začne milovat tak zemře ta osoba? Či ji rozláme na miniaturní kousíčky a zmizí ji ze života. Vše v jejím životě bylo falešné co nakonec zjistila. Byla naivní kráva když si myslela, že to bylo skutečné a pravdivé. Nakonec vždy zjistí, že to byly jen lži a iluze. Její život je hodně špatný vtip. Jen bolest a utrpení, kterému konce není. Jen deprese a úzkosti, že má pocit , že ji vybuchne mozek a praskne srdce bolestí. Vše ztratila. Vše na čem ji kdy záleželo. Chce být volná jako ty vlny moře. Svoboda . Nechce být svázána tou ohromnou bolestí. Už to nedává. Minulou noc opět celou probrečela a už to přešlo do toho stavu, že se skoro šla zabít. Už ji z těch stavů hrabe už z nich šílí. Její růžové vlasy vlály ve větru. Černé šaty, černé punčochy s kostrami, černé boty, černý svetr, černá mašle ve vlasech, černé oční stíny a černá tužka na oči, černé rty, černé a růžové nehty. Zde u moře bývá po nocích chladno. Obloha poteměla a hvězdy přestaly být vidět. Začalo poprchávat. Blíží se bouře a tak se tedy zvedla a rozhodla se jit pomalu domů. Žije tu sama. V jednom malém domku . Není to úplně daleko zde od pláže a moře. Tohle své místo miluje.

Začala velká průtrž deště a první blesky se objevily na noční obloze. Milovala déšť a bouřky především na pláži. Ale bydlí kousek, takže to stihla domů relativně v čas. Odemkla dveře od domu a šla dovnitř. Z jedné strany má výhled na moře a z druhé na ostatní domy v okolí. Zula si boty a šla do svého pokoje kde se převlékla do suchého oblečení na doma. Miluje horory, creepypasty, anime a gay a lesbické filmy. Je všelijaká. Má několik různých osobností a prudké extrémní výkyvy nálad. Nikdo ji nerozumí. Lidé jsou divný tvorové, které snad nikdy nepochopí. Zajímá se o magii a mytologii. Zajímají ji především démoni a různé bytosti. Už nějakou dobu přemýšlí, že se pokusí o spojení s nějakým démonem. Nebo spíš ona nechce mít v sobě démona, ale chce být sama démonem. Nechce jen spojení s jiným démonem, ale chce se samu sebe změnit v démona a proto studuje démonologii a okultismus a vše okolo toho. Ale zatím nepřišla na způsob jak to udělat. Pak si sedla na parapet okna a zapálila si cigaretu. A pozorovala ty blesky přes celou oblohu a hromy bouráceli až se třála zem jak blesky práskali do země . Možná to bylo z osamělosti. Kdo ví. Možná chtěla zkusit nějaký rituál, který ji připraví o život či tak něco. Je ji mizerně. Vzpomínky ji zabíjí.

Jediné co chtěla nejvic bylo štěstí, ale to se asi nestane. Kdo by řekl jak lidé dokáží člověka zničit, dohnat k šílenství a kolikrát i k sebevraždě. Lidi jsou kurvy falešný a prolhaný. Bojí se hledat nové přátele, ale s té samoty ji hrabe čím dál tím víc. Ale všichni odešli nebo rovnou zemřeli. Hleděla do noci ... Dokouřila cigaretu a zavřela okno. Šla si lehnout do postele se sluchátky v uších a depresivní hudbou. Slzy začali téct po tvářích. Už zase. Jsou události, které člověka zničí a nejdou zapomenout. Nakonec se to vždy začne vracet. Staré vzpomínky, staré pocity, staré city... Prostě vše. Nedokáže na to vše zapomenout a, že čas léčí? Hovadina. I když některé události jsou staré bůh ví kolik let tak to bolí čím dál tím víc, než míň. Čas rány nehojí. Čas nepomůže. Některé rány jsou až příliš hluboké. A nepomůže na to vůbec nic. Maximálně tak lano kolem krku nebo místo co je dostatečně vysoko a stačí jen krok a křídla se rozevřou. Chtěla žít opravdu chtěla. Chtěla jen trochu štěstí. Chtěla život, ale teď už touží jen po milosrdné smrti. Prostě jen skočit z útesu do vln širého moře a nechat se odnést někam daleko od spalující bolesti. Psychická bolest je stokrát horší než ta fyzická. Zavřela oči... A hned na to před sebou viděla to všechno... Ale vše je už dávno pryč a nikdy se to nevrátí. Nakonec vstala z postele a šla do kuchyně. Z šuplíku vytáhla velký kuchyňský nůž a odešla zpět do postele jako smyslů zbavená. Jako mrtvá mrtvola bez duše. Jako prázdná schránka bez života. Ani nevnímala, že bouře dávno ustala. Ale bylo ji to jedno.

Seděla v posteli a hleděla do zdi. A pak se její ruka začala hýbat a nůž projel kůží. A tak jela dál a dál úplně mimo. Až po chvíli se trochu probrala a uviděla svou bledou kůži zalitou krví a to ji ještě napumpovalo, takže řezala víc a víc. Její kůže byla rozšklebená a v kůži hluboké rány, ale její rány v kůži byli malé oproti ranám na srdci a duši. Řezala od zhora ruky až na rameno. Ze všech stran. Jedna řezná rána přes druhou. Když už se ji další rány na levou ruku nevešli přešla k pravé ruce. Krev byla všude. Z druhé ruky ji též začínají stékat potůčky krve. Ryla a ryla co nejvíce a nejhlouběji. Byla introvertní a hodně uzavřena v sobě. Přestala věřit lidem. Tak moc ji ublížili, že její mozek před několika lety pohltilo šílenství. Od jistých událostí se jeji psychický stav prudce zhoršil a po několika let stále zhoršuje. Její stavy se nenávratně zhoršili a stále zhoršují. Má za sebou za život mnoho pokusů o sebevraždu. Ale tentokrát už má jisté místo kde by to mělo být stoprocentní. Po tak hodině řezání ve svém určitém stavu , který neumím pořádně popsat odpadla únavou v kaluži krve. Nůž ji vyklouzl z ruky a padla do spánku.. Opět tak dva dny nespala...

Spsla dlouho . Probudila se kolem desáté večer. Ale bylo to jako by vůbec nespala. Už zas noční můry. Hned po probuzení si vzala ze stolu cigaretu a zapálila si. Otevřela okno . Bylo po dešti a hvězdy opět zářili na obloze noci. Měla hluboké rány po celém těle. Avšak už se nemá v plánu obtěžovat s ošetřením ran. Teď už ne. Do okna ji svítil měsíc v úplňku. Už nebude řešit ošetření svých ran. Už by to nemělo cenu. Vlastně ono už nemá cenu naprosto nic. V hlavě už měla jedinou myšlenku. Ano už nastal ten čas. Už ano. Čití, že přišel onen správný čas. Pro svobodu. Volnost moře. Volnost širého moře. Dnes bude konec. Dnes se stane volnou jako právě ono moře. Tělem ji projel pocit úlevy. Jako by z ní spadl obří balvan. Ale ještě ne úplně. Ještě ne. Dnes rozevře svá křídla a odletí pryč. Odletí zpět domů. Jako anděl. Usmála se nad tou krásnou představou. Ale nejprve si šla udělat kafe. Dá si kafe a cigaretu a půjde se obléct, potom vyrazí na místo. Dala vodu do konvice a zapla ji. Mezitím si do černého hrnku připravila kafe a cukr voda se dovařila. Zalila kafe a zamíchala a přidala mléko. Postavila hrnek na stůl a došla si pro cigaretu a zapalovač. Popelník má na stole má jich víc. Zapálila cigaretu a upíjela kafe. Dokouřila a dopila. Odešla do pokoje se obléct. Vzala si černé kalhoty, černé triko s dlouhým rukávem a rudou růží, a pak černý svetr k tomu ponožky a boty. A ještě černý kabát do kterého dala zbytek cigaret a zapalovač. Cesta na to místo ji trvá tak 20 minut. Po cestě si zapálila další cigaretu. Tentokrát ji cesta trvala 15 minut . Dorazila na skálu. Další její oblíbené místo. Sedla si a zapálila poslední cigaretu na nervy. Dokouřila a stoupla si na úplný okraj skály roztáhla ruce a udělala poslední krok. Vrhla se ze skály do hlubin moře. Teď je už konečně volná jako široké hlubiny moře... Volnost moře ji pohltila. Utopila se a její bezvládné tělo padá do hlubokých hlubin moře. Rozevřela svá křídla a odletěla ke hvězdám. Stala se z ní další hvězda na obloze noci... Ztratila se v polární záři...