Neznámá temnota

Byla tma. Nebylo vidět na krok. Najednou se v houkání sov za mnou ozvaly zvuky jako něčí kroky? Vůbec nevím co to je. Ale děsí mne to. Ztratil jsem se uprostřed lesů snad? Někde daleko od civilizace. Nevím kde to přesně jsem. Ale ty divné kroky v mých zádech se přibližují. Jako bych podvědomně začal zrychlovat. Dech se mi najednou zrychlil. V dáli bylo slyšet vytí vlků. Strach. Nevěděl jsem co mám dělat. Když se zastavím tak mne dostane to co mne sleduje, když zrychlím do běhu sežerou mne vlci. Byl jsem strachy bez sebe. Alespoň vědět co mne to sleduje. Achjo. Co jen dělat mám? Zakopl jsem. A praštil sebou na zem. Ty kroky se zastavili přímo nademnou. Takže jsem tam tak ležel strachy bez sebe. Strachy jsem se bál otočit. Strach. Jak tyto pocity beznaděje nenávidím. Najednou mne něco mrštilo do neznáma. Narazil jsem někam, do něčeho tvrdého. Asi jsem se rozmázl o nějaký strom a spadl na kameny. Něco ostrého se mi zarazilo do nohy. Jakoby mi něco prorazilo nohu skrz nazkz. Hrozně to bolelo. Něco křuplo v mé noze. Asi zlomená kost. Noha napadrť. Co to kurva je? Co se to děje? Kde to jsem? Nešlo to začal jsem skučet bolestí. 

Strašně mne to bolelo. Černá neznámá čistá temnota. Bylo to jako nejhorší noční můra. Vlastně je to noční můra. Jen nespím. Myslím, že jsem dostatečně vzhůru. Najednou jsem nečím proletěl. Asi nějakým oknem. A propadl jsem se do neznáma. Strach tomuto už se nedá říkat ani strach. Co je oproti tomuto strach? Ptal jsem se sám sebe v duchu. Ach. Opět ty kroky. Co či kdo to je? Lapal jsem po dechu. Bylo to jako bych ztratil dech. Jako bych byl nějaký divný druh mrtvoly. Nechápal jsem nic z toho co se dělo. Bylo to jako v nějakém jiném světě mimo ten lidský. Ale až moc reálný a skutečný. Plazil jsem se kamsi do neznáma snažíc se zjistit po hmatu prostor ve, kterém jsem se nacházel. Objevilo se rudé světlo , ale ne dostatečně silné abych viděl věci kolem sebe. Pořád ty divné kroky. Kolem mne kroužili. No znělo to jako kroky. Ale vlastně jsem si nebyl zcela jist co to je. Abych pravdu řekl. To rudé světlo se přibližovalo blíže a blíže ke mne. Skřek, skřípot, a ty divné zvuky a kroky? Kurva co jsem komu udělal? Přemýšlel jsem v duchu. To světlo se zvětšovalo a pak jsem přestal vnímat. 

Ale po nějaké době jsem opět nabral vědomí. Ležel jsem na něčem ostrém co se mi zařezávalo do kůže a někde bych i řekl, že i do masa. Chtěl jsem vstát, ale zapomněl jsem na svou nohu . Zaskučel jsem bolestí. Celé tělo mi spalovala ukrutná bolest, že jsem si přál být raději mrtvý. Ale to jsem ještě netušil co bude následovat. Rozhlížel jsem se kolem sebe když bylo světlo. Byl jsem v nějakém opuštěném domě, alespoň co jsem usoudil. Ležel jsem v hromadě střepů. A k mému zděšení ležel jsem v hromadě lidských kostí. Nejen střepy byly zaryté v mé kůži, ale i lidské kosti byly zabodané v mém těle. A hlavně ten puch. Bylo mi na zvracení. Udělalo se mi zle. Byl jsem asi v nějaké podzemní místnosti i když tu bylo světlo tak né tak silné, ale musel být den. Ovšem netuším kde to kurva jsem ani jak jsem se tu vzal. Poslední co si pamatují je rudé světlo a potom už nic. A teď jsem se probral zde. Byl jsem vyděšený k smrti. Ale ve stavu ve kterém jsem se odsud nedostanu a tak jediné co mi nejspíš zbývá je čekat tu na svou smrt. Nic jiného mě tu nečeká a jelikož se nemohu pohnout tak je to jisté úplně. Raději si nechci představovat co se těm nebožtíkům tu stalo . A udělalo se mi mdlo a tak jsem odpadl. Usl jsem na těch lidských ostatcích , ale bylo mi to jedno. Padla na mě divná únava...

Padl jsem z onoho pohledu , bolesti a odporného puchu z mrtvol . Byla zde cítit smrt. Puch smrti a to doslova. Odpadl jsem navím na jak dlouho. Najednou jsem se vzbudil v ochromující bolesti větší než předtím. A nademnou rudé světla v černo černé temnotě jako oči.. Cítil jsem neskutečný strach , že jsem nemohl dýchat. Netušil jsem kde jsem, co se děje ani jak jsem se zde ocitl a už vůbec ne to co mě celou dobu sledovalo. Pamatuji si cestu lesem a to že jsem se ztratil a za mnou nějaké kroky a jak mě cosi mrštilo nejspíš do stromu a jak jsem dopadl asi na kameny a pak jsem se nějak ocitl zde. Je to jako ocitnout se v opravdovém pekle. Ano je to horší než peklo a horší než ten nejhrůzostrašněnší horor. Najednou se mi do kůže zarylo něco ostrého až sem zaskučel bolestí. A cítil jsem že to bylo až do masa a začala mi téct krev. Najednou se něco dotklo těch míst kde mi tekla krev a začalo mi to pít krev. Hned na to se mi něco zakouslo do zápěstí až jsem začal upadat do spánku. Pak to přestalo a něco mi kapalo na ústa. Olízl jsem se. Byl jsem dehydrovaný. Takže jaká koli tekutina přišla vhod. Otevřel jsem ústa a polykal onu tekutinu. Měla zvláštní chuť, ale chutnala mi.

Mám modro fialové vlasy pod ramena a miluji černou barvu. A zelené oči. A rád se líčím . Sice miluji horory , ale něco jiného je se na ně dívat a něco jiného je ho prožívat v realitě. Sice jsem od dětství věřil v jiné světy a dimenze a různé bytosti, ale nevěřil jsem tomu, že se mi to skutečně stane. Je mi dvacet šest let a vždy jsem byl jiný než ostatní. Nikdy jsem nebyl moc oblíbený. Spíš uzavřený introvert, kterého lidé zničili a zlomili. Nikdy jsem nebyl jako ostatní a nakonec jsem přestal toužit být normální a jako ostatní lidé. Ale teď už na ničem nezáleží. Stejně tu zemřu. Začal se mi před očima promítat celý můj život. Můj marný blbý život. Polykal jsem tu tekutinu . Nikdy jsem takovou chuť necítil. Ale opravdu mi chutnala. Přišli křeče v celém mém těle a měl jsem pocit jako by se mi zastavovalo srdce. Opět jsem odpadl. Když jsem se probudil lapal jsem po dechu. Necítil jsem najednou žádnou bolest . Což bylo divné nechápal jsem to. Měl jsem žízeň jako nikdy předtím. Najednou mě někdo políbil na ústa. Ale teď už jsem viděl i když byla pekelná tma. Po tom všem ubližování a bolesti najednou polibek ? Vůbec nevím co to vše má znamenat. Přede mnou v té hromadě mrtvol a kostí seděl mládě vypadající muž s mrtvolně bílou kůží, s růžovýma očima a špičáky v ústech. Měl červeno růžové dlouhé vlasy až téměř po pás a usmívál se. Políbil mě muž? Cože?! Nechápal jsem. Ale líbilo se mi to. Ženy mě nikdy moc nepřitahovali i když jsem si to celý život nechtěl přiznat. Byl překrásný. Po pohledu do jeho očí jsem se v nich utopil. Na první pohled na něj jsem se do něj zamiloval. Jako bych v tu chvíli zapomněl na tu ohromnou bolest.

Také jsem ho hned na to políbil. " Sleduji tě od tvého narození. Ale nejprve potřebuješ krev . Ostatní nechme na později" promluvil líbezným hlasem. A usmál se. Krev? Opravdu právě řekl krev? A tak mě ten neznámý muž vzal ven z toho místa na lov. Měl jsem žízeň že bych pro kapku krve vraždil a to doslova. A tak jsem se po bůh ví jak dlouhé době ocitl venku z tohoto místa. Právě venku svítil krvavě rudý měsíc v úplňku. V měsíční záři vypadal ještě krásněji. Byl dokonalý. Opravdu to byl opuštěný dům hluboko v lesích. Začal mě učit jak se proměnit a ostatní. A řekl, že nás lidé nemohou vidět až na hodně málo výjimek. Že sice máme fyzická těla, ale jelikož nejsme lidé tak jsme v jiné dimenzi. Ale to prý pochopím časem. A tak jsme se změnili v dva havrany a vzlétli nad koruny stromů. A ve městě si ulovili mnoho lidí. Začal jsem chápat mučení lidí. Je to totiž zábava mučit lidí. A tak jsem přestal být člověkem, ale nelidským monstrem živícím se teplou lidskou krví. A začal si konečně užívat život. Ve smrti jsem našel lásku.... A tak se z nás stal vraždící psychopatický pár který si užíval mučení lidí... Konečně jsem našel štěstí... Ironie že?