Dar temnot (MikaYuu)

 Mé jméno je Mikaela Hyakuya a už několik let miluji mého nejlepšího kamaráda. Oba dva pocházíme ze stejného sirotčince, takže máme stejné příjmení, ale nejsme pokrevní příbuzní i když se tak bereme. Jeho jméno je Yuuichirou Hyakuya ve zkratce Yuu, tak se mu říká a mě zase jen Mika.

Když mi bylo sedmnáct let, tak mě napadla královna upírů Krul Tepes. Proměnila mě v upíra, dala mi svou královskou krev, takže můžu na slunce, kdybych byl obyčejný upír tak by mě slunce zabilo. Začal jsem žít v jejím paláci. Já tomu říkám dar temnot. Není to daleko od pravdy, že? Teď je mi dvacet, ale vypadám na sedmnáct a budu tak vypadat navždy. A když upír řekne navždy znamená to skutečně navždy.

Krul si o mě dost pečuje avšak marně mé srdce patří někomu jinému a k tomu jsem gay, o ženy jsem nikdy neměl zájem. Teď jsem si uvědomil, že Yuu si také žen moc nevšímal a to se známe od malička. Že by ho ženy také nepřitahovali či ano, ale jen málo? Nebo se úplně pletu? Celkem mě to zajímá, jenže nevím jestli ještě žije či kde. Naše cesty se kdysi rozdělili aniž by jsme chtěli. No spíš jsme byli rozděleni, nebylo to dobrovolné. Ach, tolik mi chybí.

***
Sedím u okna a pozoruji úplněk na obloze noci. Ze začátku jsem nenáviděl, to co se ze mě stalo, ale nakonec jsem si nějak zvykl. Rozhodnu se jít na lov, mám hlad. Musím pít lidskou krev.

Zvednu se a vyrazím ven ze sídla. Je nádherná noc a mlha. Běžím mezi stromy daleko od sídla mé královny. Chvílemi takto mohu běhat a cítit se alespoň na chvíli svobodně. Tak moc ho chci alespoň ještě jednou vidět. Budu mít někdy ještě šanci?

Dorazím k okraji města, kde se objeví několik lidí. V tu chvíli se na ně automaticky vrhnu, ta vůně lidské krve mě dohání k šílenství a nedokáži ovládnout svůj hlad. Mé rudé oči svítí do temnoty noci. Všechny během chvilky vysaji k smrti. Avšak jelikož je úplněk tak těch pět lidí nebude stačit.

O úplňcích máme totiž mnohem větší hlad než normálně. A jsou to noci kdy naše pudy ovládají nás a ne my je. Jsme nemrtvé krvelačné bytosti temnot. Ale není pravda, že neznáme vůbec lásku a jsme bez citů. Ba naopak jsme vášnivý milovníci. To, že naše srdce nebije v hrudi neznamená, že nemáme žádné city. Ovšem výjimky se mezi námi také najdou, že? Například Ferid Bathory, ale ani ten se nedá moc počítat, miluje totiž Krul Tepes, ale ona o něj nemá vůbec zájem, ale nedivím se jí, sám ho nenávidím za to co udělal mým sourozencům ze sirotčince, Krul mi tehdy zachránila život a Yuu utekl. Vlastně to byl sirotčinec vytvořený upíry, pěstovali si nás jako potravu, jenže když jsme byli starší pokusili jsme se utéct, jenže nás načapal právě Ferid a všechny zabil, jenže se do toho vložila Krul a stihla mě vzít pryč a poslední vzpomínka je jak Yuu utíká pryč.

Už mnoho let panuje mezi upíry a lidmi válka. A my s Yuu jsme tak každý na opačné straně, ale živí, tedy alespoň doufám, že je... Jestli není, najdu si způsob jak spáchat sebevraždu.

***O dva měsíce později***

Zrovna máme bál. Já musím jako vždy tančit s Krul. Vždy si představuji, že místo ní je to on, přestože to téměř vůbec nejde.

Najednou se před mými nohama zjeví něčí tělo. Voní jako člověk.

V tu chvíli se ozve něčí hlas “Konečně se mi podařilo chytit toho spratka z odboje! Je vskutku dobrý lovec, ale zase tak moc ne! Co vy na to?” začne se smát Eusford Crowley (Třináctý prapředek, Michaela).

V tu chvíli ho poznám. Je to Yuu... Můj Yuu... Jeho bezvládné tělo leží přede mnou, ale naštěstí z něj cítím ještě nějaký život. Ach, co ti to sakra udělali?! Musím ho zachránit, prostě musím! Z očí mi začnou téct slzy.

“Eusford Crowley! Ty bastarde!” neudržím se, nejde to. “Co jsi mu to do prdele udělal?!” začnu najednou úplně šílet jako smyslů zbavený.

Začne se ještě víc smát a Ferid se přidá. K nim Lest Karr, král upírů v Německu, Krul je královna upírů v Japonsku.

“Ty brečíš pro člena Moon Demon Company, Serapha?!” smích zesílí, postupně se začne smát celý sál. “Aha já bych zapomněl vždyť jste spolu byli v sirotčinci, ze kterého se vám nepodařilo utéct a já je všechny zabil! A víš co? Jejich krev byla vážně lahodná!” tentokrát mluvil Ferid (Sedmý prapředek).

Lacus Welt a René Simm jsou městská stráž. Chess Belle je Sedmnáctý přapředek, Ashuramaru je démonický upír (Démonická zbraň, Asura Tepes), a tak dále...

Já je ovšem přestávám vnímat a jen hledím na tělo muže, kterého miluji. Skloním se k němu, vezmu ho do náruče a běžím s ním pryč, vyskočím s balkónu do noci. Celou dobu věděli, že žije! Bastardi! Nenávidím je! Slzy mi stékají po tvářích a řvu do prázdnoty noci. Vběhnu do nějaké opuštěné budovy co nejdál od sídla. Tam ho položím na zem.

“Ach, Yuu... Můj sladký Yuu...” pronesu tiše.

Zavřu oči a pláču.

“M-mikaelo?!” ozve se ztěžka.

Okamžitě otevřu oči a hledím do těch nejkrásnějších očí zelené barvy na světě.

Začne mi utírat slzy...

“Celou dobu jsem tě všude hledal Miko...” řekne mi. “Prosím tě, neplač.” dodá.

“Ach, taky jsem tě všude hledal Yuu...” teď nevím jestli pláču bolestí nebo radostí. “Jsi na pokraji smrti...” řeknu smutně. “Ztratil jsi až moc krve...” dodám.

“Miluji tě Miko už tak dlouho... Máš krásné oči...” řekne potichu.

“Taky tě miluji můj sladký Yuu. Krásné?! Jsou to oči vraha Yuu...” už mám zpět špatný pocit z toho čím jsem se stal.

“U tebe jediného mi nevadí, že jsi upír, hlavně že jsi naživu.” a políbí mě. “Dej mi polibek smrti, tvůj polibek, hlavní je když budu s tebou... Lásko...” cože to po mě chce?!

Abych z něj vytvořil zrůdu jako jsem já? Jenže je to jediná možnost aby nezemřel, ale je toto vážně život? Nakonec se nakloním k jeho rtům a své tesáky zaryju hluboko dovnitř a vysaju zbytek jeho krve, ale tak aby nebyl úplně mrtvý. Nehtem si rozříznu tepnu na zápěstí a dám mu svou krev... Spolu navěky věků...