Tanec s mrtvými

 Během Tažení proti slunci jsem se naučil démonickou kultivaci. Vytvořil jsem si duchovní zbraň černou flétnu Chenqing a také vytvořil Stygianskou tygří pečeť. Vyměnil jsem svůj meč Suibian za onu flétnu. Prý jsem sešel ze správné cesty. Celý svět se mě začíná bát. Tanec s mrtvými.

Jediný kdo mi nadává je Lan Zhan. Miluji ho už několik let, ale neví o tom. Poznal jsem ho, když mi bylo patnáct let, jemu bylo šestnáct. Teď je mi dvacet a Lan Zhanovi dvacet jedna. Čas běží hrozně rychle, že? Zamiloval jsem se poměrně rychle, nevím jak se to stalo. Jsme si velmi blízcí. Nebo byli? Cítím, že ho ztrácím.

Nikdo neví pravdu a nechci aby ji kdokoliv věděl. Sám nevím vlastně proč. Ví to jen dva lidé co u toho byli. A to Qing Wen a Ning Wen, kteří mě a mé sourozence zachránili. 

Můj bratr Cheng má pro Qing delší dobu slabost avšak ona pro něj ne. A naše starší sestra má zase slabost pro toho květinového páva jménem Zixuan Jin, který ovšem nemá zájem o ní. My s Chengem ho nemáme rádi. Láska umí být dost bolestivá zkušenost. Přesně tak. A já jsem zase zamilovaný do Lan Zhana. Nešťastná láska.

***O dva měsíce později***

Zachránil jsem zbytek klanu Wen a odešel s nimi do Pohřebních mohyl. Teď jsem znám jako Patriarcha Yilingu, zrádce. Jsem oficiálně vyhozen z klanu Jiang z Yunmengu. Nehledě na to, že musím zachránit Wen Ninga. Lan Zhan se mnou neodešel. Používám svou démonickou kultivaci a kouzla abych zachránil Ninga, který ztratil své duchovní vědomí. Avšak nemůžu říct, že mi nechybí Lan Zhan a mí sourozenci. Je mi chvílemi dost smutno, ale snažím se skrývat své pocity a emoce před ostatními. Celkově se toho stalo více za poslední dva měsíce. Vážně teď svého rozhodnutí vůbec nelituji? Možná, že toho začínám trochu litovat, ale kdysi jsme si dali s Lan Zhanem slib, který já teď dodržuji. Ani jsem mu nestihl říci jak moc ho miluji a možná už ani příležitost mít nikdy nebudu.

Sedím na mém místě a hraji na svou flétnu. Je to melodie písně, kterou mi složil Lan Zhan v jeskyni s Černou želvou. Najednou se mi chce plakat. Vyruší mě Qing, která to na mě před nějakou dobou jako jediná poznala, že mě něco trápí.

“Měl bys jít domů. To, že mám Ninga po boku stačí.” promluví vážným hlasem.

“Už je pozdě. Teď je můj domov tady. Nehledě na to, že musím zachránit Ninga jak jsem slíbil.” odpovím ji.

Pokusím se o úsměv. Chabý pokus.

“Měl bys jít. To je v pohodě.” řekne mi.

“Vysadím tu lotusy.” napadne mě.

“A budu tu vůbec moc růst?” zajímá ji.

“A proč by ne.” zamyslím se.

***

Vážně tady mohou růst? Avšak jsem znám děláním nemožného. Takže věřím, že tady budou růst. V hlavě se mi honí různé myšlenky. Před ní svoje emoce neskryji ani kdybych chtěl. Můj bratr Cheng pro ni má stále slabost, ale ona jeho city odmítla. Já sám se peru s láskou, která nikdy nebyla vyznaná. Rád bych mu řekl co k němu skutečně cítím. Budu mít ještě někdy příležitost? Toto mě trápí ze všeho nejvíc. Každý na jiné straně. Ale odešel jsem to nejde vrátit zpět. Jenže Wen Qing a Wen Ning jsou mí přátelé, navíc nás zachránili a schovali před jejich klanem. Já a moji sourozenci jim vděčíme za naše životy. Přesně tak.

***O měsíc později***

Zrovna jsem v Yilingu na nákupu s malým chlapcem, kterého jsem také zachránil, jmenuje se Yuan. Zrovna, když se snažím domluvit ohledně brambor tak zjistím, že Yuan není vedle mě. Jdu ho hned hledat. Uslyším pláč, po chvíli si všimnu, že Yuan objímá nohy Lan Zhanovi, který se hádá, že to dítě není jeho a není jeho otec. Celkem vtipná podívaná. Musím se lehce zasmát.

“Lan Zhan!” zavolám na něj a on se na mě podívá.

Hluboký pohled navzájem do očí. Oba dva se usmějeme jen co se uvidíme.

Nával štěstí a smutku zároveň. Velmi zvláštní pocit.

Hned na to se k němu rozeběhnu. Davy lidí kolem něj se rozejdou.

“Wei Yingu. To dítě...” pronese.

“Je moje.” odpovím mu.

“Co tady děláš?” zajímá mě.

“Jsem tu na lovu monster.” odpoví mi.

Tak se začneme procházet až narazíme na čajovnu.

“Co jít na jídlo jako za starých časů?” v tu chvíli ho popadnu za ruku a běžím k ní. On stihne vzít Yuana, na kterého bych pomalu zapomněl. Po cestě jsou stánky s hračkami a různými věcmi. Ukážu nějakou Yuanovi a pak ji vrátím zpět. Lan Zhan mu nakonec koupí dva dřevěné meče. Bohužel nejsme tak bohatí a toto si nemůžeme dovolit. Jsme vůbec rádi, že máme alespoň trochu jídla. Žijeme ve velké chudobě. 

Vejdeme dovnitř čajovny a objednáme si jídlo. 

“A co je nového ve světě?” ptám se.

“Tvá sestra Yanli bude mít svatbu.” odpovídá mi.

“A s kým? Kdy?” zajímám se.

“Zixuan Jin a za měsíc.” řekne.

“Ten květinový páv?” pronesu překvapeně.

On jen kývne hlavou.

***O dvě hodiny později***

V Pohřebních mohylách se něco stalo a Lan Zhan sem přišel se mnou. Za to jsem mile rád. Nějakou dobu jsme se vůbec neviděli. Wen Ning začal zuřit, musím ho uklidnit a Lan Zhan mi pomáhá.

“Nesmí utéct Lan Zhane!” křiknu na něj.

Objeví se jeho starší sestra Qing.

“Mladý mistře Lane, buďte prosím opatrný Wen Ning není mrtvý!” zavolá na něj Qing.

Zastaví ho aby neutekl. Já ho svážu provazy s talismany. Po chvíli se ozve jeho hlas.

“M-mladý mistr Wei...” ozve se.

Podařilo se mi vrátit jeho duchovní vědomí zpět. Hned běžím k němu tak jako jeho starší sestra. 

“Starší sestro...” podívá se na ni.

“Jak se cítíš Ningu?” zajímá mě.

“Chci plakat, ale nemohu.” odpoví mi.

“Tobě se to vážně povedlo Wei Yingu.” ozve se překvapený Zhan.

“Vždy dodržím co řeknu.” usměji se na něj.

“Ning se probral! Wei Wuxian to dokázal!” promluví nějaký muž a běží pro zbytek klanu Wen.

“Půjdeš dál Lan Zhan, když už jsi tu?” zeptám se ho.

Jen kývne hlavou na souhlas a tak ho vedu k sobě domů. Dostal jsem šanci mu konečně říct mé city. Jsem za to vděčný.

Dojdeme do mé jeskyně, která je můj prostor, moje místo něco jako můj pokoj. Zde dělám různé experimenty. Wen Qing nás doprovodí dovnitř.

“Můžeš nás tu na chvíli nechat o samotě?” řeknu jí a ona odejde.

Jdu s ním do kouta jeskyně aby na nás nebylo nevidět. Najednou si ho přitáhnu k sobě a konečně políbím jeho rty.

“Miluji tě už dlouho Lan Zhane.” vyznám mu lásku.

“Já tě taky miluji Wei Yingu.” polibek mi opětuje.

Začneme se navzájem svlékat z oblečení. Najednou se na mě vrhne. Naše nahá těla se dotýkají. Cítím jeho tvrdý penis jak se ootírá o ten můj. Sladké a vášnivé líbání. Polibky se dostane až k mému tvrdému penisu, který vezme do pusy. Svým vlhkým jazykem si hraje se špičkou než ho pojme celý až po kořen. Já mezitím strčím dva své prsty dovnitř jeho sexy zadku. Začnu ho připravovat na svůj vpád a tiše vzdychám vzrušením. Pa pár minutách se mu udělám do pusy. Sperma mu teče po bradě. Olízne se, ovšem mám pořád plné koule, takže hned na to skončí pode mnou a já mu vsunu penis do zadku. Ozve se krásné zasténání. Chvíli čekám než si zvykne na mou velikost. Nechci mu ublížit.

“U-už můžeš...” řekne tiše.

“Opravdu? Nechci ti ublížit.” chci se ujistit, že je připravený.

“Ano...” odpoví.

Nenechám se více pobízet a začnu hýbat svými boky a penisem tvrdě narážet do jeho citlivého místečka, které jsem poznal dle jeho hlasitého vzdechu. Zvuky rozkoše se rozhléhají jeskyní. Nejprve se hýbu pomalu až pak zrychlím. Chvílemi cucám jeho bradavky na té krásné hrudi. Udělám se třikrát po sobě. Netrvá dlouho a už jsem na čtyřech. Cítím ten velký tvrdý penis jak vplouvá dovnitř mého těla. Je také opatrný. Vážně překrásný, nádherný pocit.

“Už můžeš lásko.” řeknu potichu.

Nečeká dál, cítím jeho tvrdé přírazy do mého citlivého místa. Pramínky potu stékají po našich nahých tělech. Je jako ďábel. Po zhruba půl hodině se několikrát po sobě udělá dovnitř mého těla. Ležíme vedle sebe v objetí. Musíme se vydýchat.

“Zůstanu tady s tebou Wei Yingu.” promluví náhle.

“Eh? Vážně?” nechápu.

“Ano vážně. Zůstávám zde s tebou. Nevracím se. Už tě nikdy neopustím.” odpoví a políbí mě.

“Víš... Já se nemohu vrátit zpět k meči Lan Zhan i kdybych chtěl.” pronesu.

“Proč?” zajímá ho.

“Víš já už delší dobu nemám své zlaté jádro.” přiznám.

V tu chvíli se na mě prudce podívá.

“Cože?!” vyprskne.

“Dal jsem své zlaté jádro Chengovi, který o něj přišel před Tažením proti slunci.” dodám.

“Tak teď tě už vůbec nenechám samotného! Budu tě chránit o to víc. Potřebuješ ochranu.” řekne rázně.

“Děkuji ti Lan Zhane...” pohladím jeho tvář.

Od této chvíle začíná náš vztah jako partnerů a milenců. Neodejde odtud...

Zpověď

 Jak to vše začalo nebo skončilo? Budu vám vyprávět příběh, který se stal. Už je to dávno poměrně. Ale vše od začátku. Povím vám vše z mých vzpomínek. Vše co vám řeknu, jsem zažil a byl u toho. Přestože bych raději nebyl. Ale minulost se nedá změnit. Nešlo těm událostem zabránit, ale jsou věci, které bych teď udělal úplně jinak než tehdy. Jsou věci, kterých vskutku velmi lituji, ale stalo se.

***

Jako malé dítě jsem byl adoptován klanovým vůdcem Fengmian Jiang do klanu Jiang z Yunmengu avšak má nevlastní matka Ziyuan Yu mě nenávidí. Jsem sirotek. Mám dva nevlastní sourozence. Starší sestru Yanli a bratra Chenga, kteří mě přijali a mají mě rádi. Mé jméno jest Wei Ying neboli Wei Wuxian. Žiji v Lotusovém pilíři. 

Teď mi je šestnáct let, takže se můžu zúčastnit přednášek v Oblačném zákoutí u klanu Lan z Gusu. Půjdeme tam. Za tři dny vyrážíme se sourozenci na cestu. Budeme tam půl roku. Tak dlouho trvají přednášky.

Slyšel jsem o dvou nefritech klanu Lan. Klanový vůdce Xichen Lan je první a jeho mladší bratr Wanji Lan je druhý. Jsem na ně vážně zvědavý. Jsou známí po celém světě. Ale bude to hrozná nuda a otrava. Chci ochutnat proslulý Císařův úsměv z Gusu. Ano rád piji alkohol. A Císařův úsměv zní lákavě. 

***O deset dní později***

Už jsme dorazili s dalšími žáky našeho klanu do Oblačného zákoutí a už jsme ubytováni. 

Měl jsem už onu čest potkat se s Wanjim Lanem i klanovým vůdcem Xichenem po boji s Wanjim. Také s jejich strýcem jménem Qiren Lan, který mě od prvního pohledu nejspíše nebude mít moc v lásce. Podle toho jak se na mě díval. Navíc klan Lan má tři tisíce pět set pravidel a jelikož jsem už stihl tři z nich porušit budu je muset opisovat tři sta krát. To je vskutku elegantní začátek, že? To bude děsná otrava.

***

Musím uznat, že je Wanji vážně nádherný avšak arogantní a chladný jako led. Nikdy bych neřekl, že se mi bude líbit muž natož druhý mistr Lan. Je to zvláštní pocit, který neumím popsat. Nevím co je to za pocit. Ale je velmi silný. Je opravdu přitažlivý. Nevím co mě na něm tak moc přitahuje, ale okouzlil mě na první pohled.

Já mám pokoj se sourozenci. Starší sestra nám udělala Lotusovou polévku, kterou s bratrem milujeme. Sedíme všichni tři u stolu a večeříme.

Já jsem ovšem myšlenkami jinde. Pořád musím myslet na Wanjiho Lana což mě štve dle jeho chladného chování. Co mě k němu sakra táhne?! A ještě k tomu je to přeci muž kruci. Mám v sobě dost zmatené pocity. Nechápu to.

“Co se děje Weii?” ptá se mě Yanli.

“Ale nic. Co by se mělo dít?” odpovím ji.

“Že jsi nějaký více zamyšlený než normálně.” odpoví mi.

Cheng na nás jen kouká a mlčí. Nechci mluvit o tom, že se mi líbí druhý mistr Lan. Snad se nebude ptát více. Doufám... Připadám si kvůli tomu hloupě až se v duchu musím smát sám sobě. Skryté myšlenky.

***

Ale v této době ještě nikdo nevěděl co nás všechny čeká...

***

“Vidím, že něco ano Weii. Až budeš chtít, řekneš mi to.” dodá starší sestra. “Měli bychom jít spát. Zítra je uvítací obřad.” pokračuje.

“To bychom měli aby jsme si pořádně odpočinuli.” až teď promluví Cheng.

Až dojíme večeři, jdeme si lehnout a spát.

Jenže já nemůžu usnout, stále mám v hlavě jeho. Naštěstí se mi po zhruba půl hodině podaří upadnout do říše snů. Únava z dlouhé cesty byla silnější.

***

Zdá se mi ovšem o něm. Zrovna se nacházíme na pro mě neznámém místě a jsem tam s ním. Držíme se za ruce a někam jdeme. Je noc a začíná bouřka. První blesky a hromy, začínající déšť. Hledáme místo kam se schovat. Povede se nám nějaké najít. Avšak je ponuré a velmi temné. Je to jeskyně na dost divném a temném místě, ale lepší tady není. Bouřka postupně sílí, takže jsme to stihli jen tak tak. Velmi temná zžíravá energie tohoto místa jako by mě volala. Ty hlasy v mých uších. Ten křik a pláč. Myslím, že mi z toho praskne hlava. Ty hlasy volají mé jméno. Wanji mě drží abych za nimi nešel. Najednou ho políbím. Hned na to se probudím.

Zjistím, že sourozenci už tu nejsou tak rychle běžím do haly, kde je uvítací obřad. Téměř všichni už zde jsou. Žáci z ostatních klanů. Sednu si na židli. Zrovna se začínají říkat všechny pravidla klanu, rodiny Lan.

***Během posledních dvou let***

S Wanjim Lanem jsme se stali velmi blízcí, přestože to tak na začátku vůbec nevypadalo. Já si za ty dva roky uvědomil, že jsem se do něj hluboce zamiloval. Je má spřízněná duše, vím to a cítím to. Nevím jestli on to cítí stejně jako já. Avšak už jsme si prošli životem i smrtí.

Je válka s klanem Wen, který po celém světě roznáší jen teror a smrt. Začalo Tažení proti slunci. Čtyři velké klany se spojili proti klanu Wen. Oblačné zákoutí bylo vypáleno a téměř vyvražděno a Lotusový pilíř dopadl stejně.

Já byl hozen do Pohřebních mohyl, kde jsem se učil démonickou kultivaci tři měsíce. Vlastně jsem už jednou zemřel, ale mrtví mě vrátili zpět abych se za ně pomstil. Přišel jsem o zlaté jádro, takže se ze mě stal obyčejný člověk. Daroval jsem ho mému bratrovi Chengovi, který o něj přišel díky Jádrotavovi, který mu ho roztavil. Neměl jsem jinou možnost, než se naučit démonickou kultivaci. Tak jsem vytvořil Stygianskou tygří pečeť. Prý jsem se změnil. Nikdo neví nic o mém zlatém jádru a chci aby to tak zůstalo. Ví to jen Wen Qing a Wen Ning, kteří u toho byli. Wen Qing ho přenesla do Chenga. Už nemohu používat můj meč Suibian, teď mám duchovní zbraň černou flétnu Chenqing, kterou jsem si vytvořil. 

Všude je pach krve a utrpení. Bolesti a nenávisti.

***O tři roky později***

Teď je mi dvacet jedna let. Tažení proti slunci je téměř u konce. Já se rozhodl zachránit zbytek klanu Wen. Hlavně Qing a Ninga, kteří nás zachránili. Jenže díky tomu jsem vše ztratil. Dokonce i osobu, kterou nadevše miluji. To Wanjiho Lana ještě dříve než jsem mu vůbec stihl vyznat lásku. Možná by to poté bolelo ještě více než teď. 

***O půl roku později***

Opět jsem skončil v Beznočním městě. Avšak tentokrát kvůli pomstě za smrt zbytku klanu Wen. A zde se opět setkávám s Wanjim, ale teď každý na jiné straně.

Kusy kovu Yin jsou zničeny. A každý prahne po Stygianské tygří pečeti. Nakonec se naštvu během dalšího krvavého boje a hodím Stygianskou tygří pečeť do davu zbytků klanů. Hned na to se všichni mezi sebou začnou vraždit. Respektive já pečeť zničil, ale bojují o kusy z ní. Kultivujících chamtivost, nenávist, krutost, faleš, zrady... Je mi z nich špatně. Mou starší sestru jeden z nich před chvílí zabil...

Běžím na kraj útesu se slzami v očích a smíchem šílence. Wanji si mě všimne a rychle běží za mnou. Když se pustím dolů, Wanji mě chytne za ruku. Mé tělo visí dolů.

“Miluji tě Wanji. A nikdy nepřestanu. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe.” vyznám mu lásku.

“Weii Wuxiane taky tě hluboce miluji. A nikoho jiného než tebe nechci. Prosím žij pro mě miláčku.” odpoví mi.

Jenže mezitím přijde Cheng, který mě shodí dolů z útesu.

***O šestnáct let později***

Osud to chtěl jinak a já jsem po šestnácti letech navrácen mezi živé kletbou. Možná se spolu opět shledáme a budeme žít společně... Doufám, že ho znovu potkám... Alespoň ještě jednou ho moci vidět... Mou spřízněnou duši. 

Nakonec mé prosby byli vyslyšeny a já ho znovu potkal... A jsme spolu jako partneři... Milenci... Druhá šance...

***

Byl jsem navrácen do života a tak vám říkám můj příběh...

Dar temnot (MikaYuu)

 Mé jméno je Mikaela Hyakuya a už několik let miluji mého nejlepšího kamaráda. Oba dva pocházíme ze stejného sirotčince, takže máme stejné příjmení, ale nejsme pokrevní příbuzní i když se tak bereme. Jeho jméno je Yuuichirou Hyakuya ve zkratce Yuu, tak se mu říká a mě zase jen Mika.

Když mi bylo sedmnáct let, tak mě napadla královna upírů Krul Tepes. Proměnila mě v upíra, dala mi svou královskou krev, takže můžu na slunce, kdybych byl obyčejný upír tak by mě slunce zabilo. Začal jsem žít v jejím paláci. Já tomu říkám dar temnot. Není to daleko od pravdy, že? Teď je mi dvacet, ale vypadám na sedmnáct a budu tak vypadat navždy. A když upír řekne navždy znamená to skutečně navždy.

Krul si o mě dost pečuje avšak marně mé srdce patří někomu jinému a k tomu jsem gay, o ženy jsem nikdy neměl zájem. Teď jsem si uvědomil, že Yuu si také žen moc nevšímal a to se známe od malička. Že by ho ženy také nepřitahovali či ano, ale jen málo? Nebo se úplně pletu? Celkem mě to zajímá, jenže nevím jestli ještě žije či kde. Naše cesty se kdysi rozdělili aniž by jsme chtěli. No spíš jsme byli rozděleni, nebylo to dobrovolné. Ach, tolik mi chybí.

***
Sedím u okna a pozoruji úplněk na obloze noci. Ze začátku jsem nenáviděl, to co se ze mě stalo, ale nakonec jsem si nějak zvykl. Rozhodnu se jít na lov, mám hlad. Musím pít lidskou krev.

Zvednu se a vyrazím ven ze sídla. Je nádherná noc a mlha. Běžím mezi stromy daleko od sídla mé královny. Chvílemi takto mohu běhat a cítit se alespoň na chvíli svobodně. Tak moc ho chci alespoň ještě jednou vidět. Budu mít někdy ještě šanci?

Dorazím k okraji města, kde se objeví několik lidí. V tu chvíli se na ně automaticky vrhnu, ta vůně lidské krve mě dohání k šílenství a nedokáži ovládnout svůj hlad. Mé rudé oči svítí do temnoty noci. Všechny během chvilky vysaji k smrti. Avšak jelikož je úplněk tak těch pět lidí nebude stačit.

O úplňcích máme totiž mnohem větší hlad než normálně. A jsou to noci kdy naše pudy ovládají nás a ne my je. Jsme nemrtvé krvelačné bytosti temnot. Ale není pravda, že neznáme vůbec lásku a jsme bez citů. Ba naopak jsme vášnivý milovníci. To, že naše srdce nebije v hrudi neznamená, že nemáme žádné city. Ovšem výjimky se mezi námi také najdou, že? Například Ferid Bathory, ale ani ten se nedá moc počítat, miluje totiž Krul Tepes, ale ona o něj nemá vůbec zájem, ale nedivím se jí, sám ho nenávidím za to co udělal mým sourozencům ze sirotčince, Krul mi tehdy zachránila život a Yuu utekl. Vlastně to byl sirotčinec vytvořený upíry, pěstovali si nás jako potravu, jenže když jsme byli starší pokusili jsme se utéct, jenže nás načapal právě Ferid a všechny zabil, jenže se do toho vložila Krul a stihla mě vzít pryč a poslední vzpomínka je jak Yuu utíká pryč.

Už mnoho let panuje mezi upíry a lidmi válka. A my s Yuu jsme tak každý na opačné straně, ale živí, tedy alespoň doufám, že je... Jestli není, najdu si způsob jak spáchat sebevraždu.

***O dva měsíce později***

Zrovna máme bál. Já musím jako vždy tančit s Krul. Vždy si představuji, že místo ní je to on, přestože to téměř vůbec nejde.

Najednou se před mými nohama zjeví něčí tělo. Voní jako člověk.

V tu chvíli se ozve něčí hlas “Konečně se mi podařilo chytit toho spratka z odboje! Je vskutku dobrý lovec, ale zase tak moc ne! Co vy na to?” začne se smát Eusford Crowley (Třináctý prapředek, Michaela).

V tu chvíli ho poznám. Je to Yuu... Můj Yuu... Jeho bezvládné tělo leží přede mnou, ale naštěstí z něj cítím ještě nějaký život. Ach, co ti to sakra udělali?! Musím ho zachránit, prostě musím! Z očí mi začnou téct slzy.

“Eusford Crowley! Ty bastarde!” neudržím se, nejde to. “Co jsi mu to do prdele udělal?!” začnu najednou úplně šílet jako smyslů zbavený.

Začne se ještě víc smát a Ferid se přidá. K nim Lest Karr, král upírů v Německu, Krul je královna upírů v Japonsku.

“Ty brečíš pro člena Moon Demon Company, Serapha?!” smích zesílí, postupně se začne smát celý sál. “Aha já bych zapomněl vždyť jste spolu byli v sirotčinci, ze kterého se vám nepodařilo utéct a já je všechny zabil! A víš co? Jejich krev byla vážně lahodná!” tentokrát mluvil Ferid (Sedmý prapředek).

Lacus Welt a René Simm jsou městská stráž. Chess Belle je Sedmnáctý přapředek, Ashuramaru je démonický upír (Démonická zbraň, Asura Tepes), a tak dále...

Já je ovšem přestávám vnímat a jen hledím na tělo muže, kterého miluji. Skloním se k němu, vezmu ho do náruče a běžím s ním pryč, vyskočím s balkónu do noci. Celou dobu věděli, že žije! Bastardi! Nenávidím je! Slzy mi stékají po tvářích a řvu do prázdnoty noci. Vběhnu do nějaké opuštěné budovy co nejdál od sídla. Tam ho položím na zem.

“Ach, Yuu... Můj sladký Yuu...” pronesu tiše.

Zavřu oči a pláču.

“M-mikaelo?!” ozve se ztěžka.

Okamžitě otevřu oči a hledím do těch nejkrásnějších očí zelené barvy na světě.

Začne mi utírat slzy...

“Celou dobu jsem tě všude hledal Miko...” řekne mi. “Prosím tě, neplač.” dodá.

“Ach, taky jsem tě všude hledal Yuu...” teď nevím jestli pláču bolestí nebo radostí. “Jsi na pokraji smrti...” řeknu smutně. “Ztratil jsi až moc krve...” dodám.

“Miluji tě Miko už tak dlouho... Máš krásné oči...” řekne potichu.

“Taky tě miluji můj sladký Yuu. Krásné?! Jsou to oči vraha Yuu...” už mám zpět špatný pocit z toho čím jsem se stal.

“U tebe jediného mi nevadí, že jsi upír, hlavně že jsi naživu.” a políbí mě. “Dej mi polibek smrti, tvůj polibek, hlavní je když budu s tebou... Lásko...” cože to po mě chce?!

Abych z něj vytvořil zrůdu jako jsem já? Jenže je to jediná možnost aby nezemřel, ale je toto vážně život? Nakonec se nakloním k jeho rtům a své tesáky zaryju hluboko dovnitř a vysaju zbytek jeho krve, ale tak aby nebyl úplně mrtvý. Nehtem si rozříznu tepnu na zápěstí a dám mu svou krev... Spolu navěky věků...