Tajemné kroky

 Seděla jsem zrovna na hřbitově. Chodím na hřbitovy ráda nikdo mě zde neruší. Miluji ten klid hřbitovů. Miluji tu magickou a tajemnou atmosféru. Láká mě to od dětství. Miluji hřbitovy a opuštěná místa , především opuštěné domy. Je to má vášeň. Chodím převážně v černé barvě , ale miluji i rudou barvu krve a bílou. Také ráda nosím své bílé šaty s černými doplňky a miluji mašle do těch jsem blázen. Mám černo-bílé vlasy , šedé oči , lakuju si nehty převážně na černo , nosím černé stíny okolo očí a černé rty bez toho bych to nebyla já. Miluji porcelánové panenky také se říká , že vypadám jako panenka no taky , že se o to snažím. Miluji gothic a metal. Také miluji horory a tajemná strašidelná místa. Jako by mě to volalo k sobě hlasem v mém nitru. Sedím na své oblíbené hrobce a přemýšlím opět nad životem a smrtí. Nad tím jestli mě zde mezi živými vůbec něco drží. Víte , že ani nevím? Moji nejdražší jsou už tam v nekonečné dáli v nekonečném vesmíru. Je zrovna půlnoc. Hřbitovy jsou nejlepší o půlnoci to na nich nikdo není. A ještě k tomu když je zrovna úplněk , který tuto noc bohužel není , ale aspoň jsou vidět hvězdy. Tento hřbitov je můj nejoblíbenější a také zde je ukryto mnoho vzpomínek. Ach , kde jsou ty časy? Už mi nic nezbylo. A měla jsem vůbec něco? To jsou otázky na , které neznám odpovědi. Je to zvláštní normálně zde nad městem hvězdy vidět nejsou. Ach , ano zde z tohoto hřbitova je výhled na město. Ale tento hřbitov je jako já. Navíc z magického hlediska velmi zajímavý. Ale to může pochopit jen ten kdo to semnou zažil. Ale zde mám ještě nějaké oblíbené hřbitovy , ale tento je moje největší srdcovka. I přes to , že už v tomto městě nějakou dobu nežiju a mám k tomu mnoho důvodů proč toto město ze srdce nenávidím. Ale to asi nikdo nemůže pochopit. Sedím tu tak opět ponořená do svých myšlenek.

Zvedla jsem se a rozhodla se jít domů. Tak jsem se ještě procházela mezi hroby , protože ta krypta je zhruba uprostřed hřbitova a v tuto hodinu musím opět přes zeď. Hřbitov se zamyká , takže jsem si kdysi našla cestu jak se sem dostat po zavření což je úplně vzadu přes hřbitovní zeď. Hřbitovní svíce ozařovali černou temnotu. Došla jsem ke zdi a přes náhrobní kámen vylezla na zeď a skočila dolů. Když jsem šla cestou kolem hřbitova začala jsem mít divný pocit. Jako by mě něco pozorovalo ze stínů. A pak ty divné tajemné kroky kolem mě. Lekla jsem se , ale když jsem se rozhlédla kolem sebe nikdo tu nebyl. Jsem tu sama... No i tak jsem šla dál a jakmile jsem se ocitila už pod světly lamp tak to zmizelo. Šla jsem dál. Teď jsem tu u kamaráda na návštěvě , ale tentokrát jsem šla na hřbitov sama. Jemu se tentokrát nechtělo. Kdysi jsem bydlela nedaleko od tohoto hřbitova , ale teď žiji úplně v jiném městě. Začíná se zvedat vítr. A obloha noci se zatahuje. Kamarád žije nedaleko odtud jen pár stanic autobusem. Konečně jsem dorazila na zastávku. Ale autobus má přijet až za půl hodiny což se mi tu vážně nechce čekat tak půjdu pěšky. A tak jsem šla ponurou ulicí až k lesíku. Žije zde u zastávky Čertův vrch. Je to u takového lesíku. Na skále. Je tam jen pár domků. Vítr se prudce zvedal. A kolem mě se objevila divná mlha a z té mlhy se všude kolem mě ozývaly divné tajemné kroky. Začínala jsem cítit divnou úzkost na hrudi a podvědomě jsem zrychlila krok. Sice jsem už u lesíku , ale cesta je delší než se může zprvu zdát. Musím ulicí dojít k rozcestí.

Divný chlad. Chladný vítr kolem mě. Strach. Neskutečný pocit strachu. Nikdy dřív jsem tak divný pocit necítila. Jako by mne pozorovalo tisíce očí. Šla jsem dál a dál... V té divné mlze se začali pohybovat divné černé stíny a rudá světla... Chtěla jsem být co nejdříve u mého kamaráda doma... Konečně jsem se dostala na rozcestí ... Vítr byl hrozně silný... Tak moc , že mě skoro zabil strom , který ten vichr vyvrátil... Hrozně jsem se bála... Avšak nějak jsem ten spadlý strom přelezla a během toho jsem se o větve poškrábala do krve.. Ale to , že mi tekla krev a moje oblečení bylo celé roztrhané mi v tuto chvíli bylo naprosto jedno... Šla jsem doprava do ulice kde můj kamarád bydlí. Šla jsem podle svého instinktu. Všude kolem mě ty divné věci či co to bylo... Když jsem byla skoro před domem kamaráda tak těch tajemných kroků kolem mě bylo ještě víc než předtím.. Najednou se mě cosi dotklo bylo to jako drápy? Něco mi projelo kůží až do masa krev mi tekla proudem... Vyděšeně jsem hledala klíče od domu... Našla jsem je a v naprosté panice otevřela dveře a vešla do domu... Když jsem došla k chodbě přistál mi u nohou můj kamarád Crowblack , který byl též celý od krve...

_______________

Temná luna svítila mi do oken a vítr burácel. Nemohl jsem spát. Okna mlátila až jedno v pokoji vítr vysklil. To byla rána tedy až jsem nadskočil. Ležel jsem na gauči a snažil se v tom rámusu číst oblíbenou knihu. Rozbité okno jsem teď neřešil. Bylo mi to nějak jedno. Vítr byl silný takže jsem počítal s tím, že ještě mnoho věcí rozbije. Takže proč teď řešit rozbité okno? Zapálil jsem si cigaretu a potahoval kouř do mých plic. Byl jsem silný kuřák, ale což to. A občasná ta sklenka dobrého moravského vína. Ano mám na Moravě kamaráda za, kterým občas jezdím. A teď tam mám ještě kamarádku , která se tam před nějakou dobou odstěhovala. Ale ta přestala skoro pít. Ale moc se nevídáme. Je to dálka. A oni věčně v práci a já též. Takže toho volného času moc není tedy, že? Ale kamarádka před pár dny za mnou přijela , ale před několika hodinami šla na svůj milovaný hřbitov. Ale doufám , že se ji nic nestalo. Avšak moravu jsem miloval. Ty kopce, krajinu, zříceniny hradů. Ano tyto věci mne zde chybí. Zavzpomínal jsem do dávných časů. Jak jsme se vlastně poznali
s Arwenem . Darkbat jsem poznal v tomto městě když tu ještě žila.

Dostal jsem v tom zamyšlení hlad tak jsem si došel do kuchyně pro něco k jídlu. Střepy z rozbitého okna mi křupaly pod nohami, ale mne to nevadilo. Avšak když jsem se podíval ven z okna tak ten vichr byl ještě silnější než předtím a ještě k tomu venku byla hrozně divná mlha. Přišel jsem úplně k oknu a pohlédl pořádně ven. V té divné mlze jsem viděl divné černé stíny a mezi nimi létali děsivá rudá světla. Zděsil jsem se. Co se to děje? Nikdy jsem nic takového neviděl ! Měl jsem pocit , že mě něco sleduje. Měl jsem sice rozřezané chodidla, ale co se tím trápit, ne? Krev zbarvila podlahu kuchyně a chodby. Když jsem procházel chodbou uslyšel jsem kolem sebe tajemné kroky... To se uklidí až se s Darkbat potom vzbudíme , půjčil jsem jí klíče , takže se sem dostane kdybych usnul , řekl jsem si. To je fuk. Ale jestli je v tomhle venku , vrátí se vůbec? Došel jsem zpět do svého pokoje a začal jíst. Rohlíky s krabí pomazánkou. To miluji. Dobrota. Při jídle jsem se snažil uklidnit. Říkal jsem si , že jsem blázen a , že to rozhodně není skutečné. Když jsem dojedl tak jsem se vrátil ke své knize. Nakonec jsem u ni usnul.

.........

Tma a nekonečná temnota. Svíce a hroby. Jsem na hřbitově? Co tu dělám? Stromy měly děsivou grimasu. Divně až děsivě mne sledovali. Ve stromech byli divné děsivé tváře co se na mne tak šíleně křenili. Až jsem se málem posral strachy. Vážně jsem se posral. Nadělal si do kalhot strachy. Ty šílené xichty. Proč mne sledují? Co jsou zač? Co tu dělám? Rudobílá záře mne osvítila tak, že jsem tím světlem oslepl a pochcal se. Bál jsem se. Nevěděl jsem kde jsem a co tu dělám? Ticho. Neprostupná temnota mne prosakovala. Jako by ta temnota byla mou součástí. Jako bych se díval do své vlastní duše. Ten nesnesitelný pocit mnou prostupoval. Bylo to vážně děsivé. Vážně. Prudce jsem se vzbudil v sedě polit proudy potu celý vyděšený.... Po chvíli jsem uslyšel domovní dveře... Darkbat ! Vyběhl jsem z pokoje celý vyděšený... Když jsem běžel ke dveřím tak mě v chodbě něco seklo do kůže a mrštilo mě to přes celou chodbu... Z těla mi tekla rudá krev... Když jsem se podíval nad sebe zahlédl jsem Darkbat , která byla celá od krve...

________

Oba dva jsme byli celý od krve a k smrti vyděšený... Rozhodli jsme se jít ven hledat pomoc... Ale když jsme chodili po okolí nikde nebyli žádné domy prostě nic s toho co tu má normálně být... Bloudili jsme tu vteřiny , minuty , hodiny , roky ? Úplně jsme se ztratili v čase... Nějakou dobu nám trvalo než nám došlo , že jsme ztraceni v časoprostoru , v jiném čase , jiném světě , jiné dimenzi... A že není úniku... Že jsme zde uvěznění... Navždy....