Kuroshitsuji - Můj démonický komorník

...
Anime - Kuroshitsuji
Pár - Ciel x Sebastian
Typ - FanFikce
Žánr - Yaoi
....

(Z mého pohledu. Aneb mé jméno jest Ciel Phantomhive.)

***
Zrovna končí další otravný bál a náš úkol od královny. Ano bály moc v lásce nemám upřímně. Ale tentokrát to bylo na rozkaz, který nám dala královna Victorie.

Mě a Sebastianovi se říká hlídací psy královny. No něco na tom bude. Náš rod ji ovšem pomáhal. Jsem jediný kdo z mého rodu přežil. Každou chvíli mě chce někdo zabít. Sebastian mě ovšem chrání díky našemu kontraktu, který jsem s ním vytvořil, když mi bylo dvanáct. Teď je mi patnáct. Už nějakou dobu ho mám raději, než jen komorníka.

Došli jsme k černému kočáru, který táhnou dva černé koně. Držel mi dveře a já si sedl, hned na to i on. Kočár se rozjel. Můj démonický komorník seděl vedle mě. Ze začátku jsem ho bral jen jako mého komorníka a sluhu, ale něco se postupně změnilo a já k němu začal cítit silnější city. Nevím jak se to stalo, ale pravděpodobně u něj šanci nikdy mít nebudu. Beztak se o mě stará jen kvůli naší smlouvě a čeká až si vezme mou duši. Posmutněl jsem nad tou myšlenkou.

"Jste v pořádku můj pane?" vyrušil mě z myšlenek na něj.

"A-ano jsem jen unavený" můj hlas se chvěl.

"Nevypadáte tak pane." odpověděl mi.

Ach, Sebastian je tak všímavý tvor až mě to občas trochu děsí. Rozhodně nemám v plánu mu říkat, jak moc ho miluji. A ne kvůli pohledu společnosti jejich názor je mi jedno, ale bojím se výsměchu a odmítnutí. To budu raději tiše trpět, protože odmítnutí by bolelo ještě víc.

"Jsem v pohodě, jak jsem řekl." dodal jsem lehce smutně a podrážděně.

Kdysi jsem na něj byl hnusný, přestože mě chrání a to mě mrzí. I když to bude díky smlouvě a o to víc jsem upadal do deprese.

"Dobře můj pane. Ale víte, že se můžete kdykoliv svěřit, ano? Nechci abyste se trápil." odpověděl mi se zvláštním leskem v těch rudých očích barvy krve.

V těch očích jsem se dávno utopil. Po zbytek cesty jsme oba mlčeli. Začalo pršet a přišla bouře, ale naštěstí jsme téměř u mého sídla. Po pár minutách jsme zastavili a černovlasý démon vystoupil a otevřel mi dveře, poté mě vzal jako vždy do své náruče a rychlostí blesku mě odnesl do sídla, takže jsem skoro nepromokl. Položil mě na zem a odešel pro zavazadla. Hned mě už vítalo mé služebnictvo. Mey-rin, Bard, Finnian. Jako sluhové jsou nemehla, ale na obranu sídla Phantomhivů jsou skvělí. Našel je právě můj milovaný démonický komorník. Opět mě vzal do náruče a v druhé ruce nesl kufr. Vzal mě až do mého pokoje. Věci vybalil a dal na svá místa. Při všem pekle, je tak sexy.

"Přípravým vám koupel, mladý pane." řekl mi.

"Dobře." odpověděl jsem.

Tři roky mi ten sexy démon slouží. A za ten čas se ve mě cosi změnilo. Ne to on mě změnil.

"A co budete chtít na sebe, můj mladý pane?" zeptal se.

"Něco vyber. Je mi to jedno." měl jsem pocit, že mi je jedno pomalu vše, ale musím nosit kamennou masku.

Tak Sebastian nějaké oblečení vybral a zmizel do koupelny. Já si sedl do křesla a hlavu složil do klína. Po chvíli jsem ucítil mokrou látku kalhot, až pak mi došlo že mi z očí stékají slzy. Bylo mi vskutku mizerně. Po koupely mu řeknu, že chci spát. Vůbec nemám ani chuť na jídlo. Chuť na cokoliv. Ani na sladkosti, které miluji. Chtělo se mi zemřít. Jako by mi bylo jedno kdyby mě někdo zabil, ale zase vím že kdyby mě Sebastian v danou chvíli nechránil seřval bych ho stylem, že by mě nechal zemřít. Stalo se to už několikrát. Lituji toho, že jsem se k němu choval jako rozmazlený fracek. Hořké slzy se stále vpíjely do mého oblečení. Z deprese mě z části probudilo klepání na dveře.

"Pojď dál Sebastiane." rychle jsem se snažil utřít si slzy.

"M-mladý pane?" zůstal stát ve dveřích a zmateně na mě hleděl, než vstoupil.

Jak jinak. Je moc rychlý. Ale co čekat od démona? Že se bude chovat, jako člověk? To tak. Jenže on se chová lépe, než člověk. Zavřel za sebou dveře a z ničeho nic jsem ucítil jeho paže, jak se kolem mě obmotaly do pevného objetí. Políbil mě na tvář. Kdysi bych ho okamžitě seřval co si to dovoluje, ale teď mi to nevadilo. Možná mu na mě záleží. Opravdu záleží a nedělá to jen kvůli kontraktu. Což spustilo další mokrou pohromu.

"Mladý pane, copak se děje? Víte, že se mi můžete kdykoliv svěřit s čímkoliv. Mnohokrát jsem vám to říkal." ale to mě neuklidnilo.

"Chci tu koupel a potom spát." prohodil jsem, abych se vyhnul tomu mu odpovídat.

"Ano mladý pane. A bez večeře? Musíte něco sníst můj pane." opravdu na toto teď mám náladu.

"Jsem unavený Sebastiane." a taky, že jsem.

Ty společenské akce mě vždy unaví. K tomu se blíží moje narozeniny. Ted den nenávidím. Donesl mě do koupelny kde už je jako vždy vše připravené. Už jsem se sice naučil nějaké věci dělat sám, ale miluji když se mě Sebastian dotýká, takže dostal příkaz dělat činnosti ve kterých se mě nějakým způsobem dotýká, přestože mě to naučil. A nedal jsem mu větší vysvětlení, jen to že mám rád jeho dotyk. Sice se tvářil překvapeně, ale poslechl.

Svlékl mě z oblečení a já si vlezl do vany s příjemně teplou vodou. Dotýkal se svými dlaněmi od mýdla mého nahého těla. Mým tělem projel proud vzrušení a měl jsem co dělat aby se můj penis nepostavil jako svíčka. Chvílemi masíroval moje ztuhlé svaly. Ale jeden jistý můj sval by taky potřeboval péči. A jedině od něj. Od nikoho jiného. Umýval mi záda a když je umyl přešel na mou hruď. Můj penis se pomalu začínal zvedat. Připadal jsem si trapně. Nechci aby mě tak viděl. Ale moje tělo na jeho dotyky reaguje samo. Stalo se mi to při koupely poprvé. V šatech to není vidět, takže to moc nepočítám. Chvěl jsem se.

"Postavte se." ehm, tak jsem to udělal.

Když se na mě podíval, zrudl jsem v obličeji jako rajče. Chvíli mě pozoroval svými rudými oči, než se odhodlal k činu. Sklonil se a vzal do úst můj penis. Jazykem si hrál s mou špičkou.

Toto jsem nečekal. Kdysi bych mu vynadal co si to dovoluje. Ale to se dávno změnilo. Teď jsem jen sténal slastí. O tomto jsem snil. Netrvalo dlouho a vybouchl jsem mu do pusy. Všechno mé sperma spolykal do poslední kapičky. Bylo rozkošné jak mu sperma teklo po bradě. Když mě dokoupal a oblékl, vzal mě do mého pokoje.

"Jdu uklidit koupelnu a zkontrolovat sluhy. Potřebujete něco, můj pane?" oznámil mi a zeptal se.

"Až budeš mít vše hotové přijď za mnou." odpověděl jsem mu.

"Ano můj pane." a zmizel.

Za tři dny budu mít narozeniny, které neslavím, ale moji sluhové vždy něco vymyslí. Musím uznat, že umí potěšit. Aspoň chvílemi se necítím tak moc sám. Tedy díky Sebastianovi se už necítím osamělý, ale aktuálně spíš depresivně. A to jen protože jsem se do něj zamiloval. A hodně hluboké city k tomu démonickému komorníkovi. Mají démoni nebo shinigami vůbec city? Cítí něco nebo jsou chladný jako led? No podle posedlosti Grella mým komorníkem Sebastianem, bych řekl že shinigami asi city mají, ale co démoni? Ten rudooký ďáblík Grella odmítá a místo toho si všímá mě. Ale jsem pro něj jen jeho pán? Má mě rád? Cítí ke mě něco? To je to co mi vrtá v myšlenkách a nedá mi spát. Když měl vše hotové, přišel za mnou.

"Jsem tu můj pane. Co mám udělat?" zajímal se.

"Dnes budeš spát vedle mě v posteli." řekl jsem.

Už je to nějaká doba co jsem chtěl, aby byl u mě. Ale prostě teď chci, aby spal u mě. Poprvé však žádám o to ho mít přímo v mé posteli a je mi jedno jak divně to zní.

"Ano mladý pane." odpověděl nakonec.

Bylo vidět, jak jeho tváře zrudli jako jahůdky. Je tak roztomilý a zároveň sexy. Nemohu si pomoci. A tak jsme se vydali do říše snů spolu a vedle sebe. Chci to tak navždy.

*** O dva dny později ***

Divil jsem se, když Sebastian poslal mé služebnictvo pryč, bez mého rozkazu. K tomu on sám kamsi zmizel. Takže se najednou cítím úplně sám. Víc než normálně. Po tak dvou hodinách se vrátil. Zítra mám narozeniny. Vskutku se netěším. Ten den jsem vše ztratil při požáru sídla a já jediný z rodu přežil. Přišel jsem o rodiče a rodinu. Ten den jsem uzavřel smlouvu s démonem Sebastianem do kterého jsem se postupně zamiloval.

*** Můj nenáviděný den, aneb mé narozeniny ***

Když jsem se vzbudil na stole, už byla snídaně a čaj. Přesně tak jako každé ráno.

Po chvilce se objevil můj démonický komorník.

"Dobré ráno můj pane." pronesl a já se zamračil.

Ano, fak úžasné ráno. Řekl jsem si v duchu. Všiml jsem si, že něco drží za zády. Najednou si přede mnou klekl a zadíval se mi do očí. Pak ke mě natáhl ruku ve které byl balík. A celkem velký.

"Pro vás můj pane." řekl mi.

Já jsem si vzal do ruky zabalený balík v černém obalu a rudou stuhou. Začal jsem ho rozbalovat. Když jsem ho rozbalil, vytáhl jsem dlouhé tmavě rudé šaty barvy krve a tmavě hnědé boty a ve stejné barvě rukavičky k tomu světle hnědou vestičku, kraťasy a podkolenky co patří pod ty šaty. Podíval jsem se s otazníky v očích do těch jeho.

"Obleč mi to." dal jsem příkaz a on tak učinil.

Když mě do toho oblékl otočil jsem se k velkému zrcadlu v mém pokoji. Kupodivu to na mě vypadá vážně dobře.

"Vypadáte v tom opravdu nádherně, můj mladý pane." a já jak jinak zrudl v obličeji.

"Děkuji Sebastiane." a vrhl jsem se mu kolem pasu, protože je vyšší než já.

I na jeho tvářích se objevila červeň. Ach, ucítil jsem něco tvrdého na mé hrudi. V tu chvilku se prudce oddálil.

Vzal mě za ruku a odvedl do jídelny. Kde už u mé židle na stole stál veliký černý dort s rudými růžemi.

"T-to jsi vytvořil ty?" vydechl jsem.

"Ano. Jen pro vás můj pane." a tak nádherně se usmál.

"Ne je pro nás dva." i já se začal usmívat, což zrovna v tento den je u mě zázrak.

Jak to ten Sebastian dělá? To by mě zajímalo. Ale proč poslal mé sluhy pryč? Proč chce být se mnou sám? To nechápu.
Ukrojil kousky dortu a přinesl mezitím druhý talířek. Na každý dal kusy a k tomu oběma nalil víno. Jedli jsme a popíjeli lahodné francouzské víno. Příjemné hned po probuzení. Sice jsem se stihl lehce nasnídat ještě v pokoji, ale to nevadí. Dort, který vytvořil chutná velmi dobře.

"Jak vám chutná? Mladý pane?" zajímalo ho.

"Je velice dobrý. Vážně mi moc chutná. Děkuji." ano moc mě to potěšilo.

Zajímá mě co vymyslel dál. Nechám tomu schválně volný průběh.

Po jídle uklidil zbytek dortu a nádobí, které rychle umyl. Jelikož je démon tak to trvalo jen pár vteřin. Přišel z kuchyně a vzal si mě do své náruče. Oh, cítit to dokonalé tělo. Odnesl si mě na zahradu a někam zmizel do sídla.

"Za vteřinu jsem zde, můj pane." a vypařil se.

Hleděl jsem na květiny v zahradě i na fontánu. Na modré nebe a bílé mráčky, které pohlcují sluneční paprsky. Je to zvláštní pocit. Z myšlenek mě vytrhl on. Opět měl ruku za zády a z ničeho nic si zase klekl.

"Zavřete na vteřinu oči, prosím můj pane." nu dobrá tak je tedy zavřu.

"No, tak dobře." odpověděl jsem.

"Můžete můj mladý pane." a když jsem otevřel oči, tak před mým obličejem byla kytice rudých růží.

Vyvalil jsem oči překvapením.

"Miluji vás můj pane. Už dlouho vás velmi miluji. Vím, že je to neslušné, ale už své city k vám nedokážu držet v sobě. Musel jsem to konečně říct." vyznal mi své city ke mě. Vyznal mi lásku.

Já jsem zkameněl. Toto jsem vůbec netušil. Nevěděl jsem, že mě miluje. Bál jsem se jeho odmítnutí, proto jsem mu mé city k němu nikdy neřekl a on se mi tu vyzná?

"Ano je to neslušné, ale já tě miluji už delší dobu Sebastiane. Jen jsem se celou dobu bál tvého odmítnutí, proto jsem ti mé nepřiznal. Nikoho jiného nechci, než tebe. Buď po mém boku navždy, prosím. Jako můj partner." odpověděl jsem mu s úsměvem.

"S radostí můj milovaný pane." a políbil mě na ústa..