Chlad

Zrovna se opět procházím po hřbitově. Miluji tu tajemnou atmosféru. Navíc je tu klid.

Mé jméno je Ewelline Shade. Ano, přitahuje mě tajemno a zajímá mě magie. Jsem jiná než ostatní dívky. Blázen, magor, psycho a bůh ví co ještě. Liším se, nechci být jako ostatní. Být normální je nuda. Chodím v černé barvě, prý vypadám jako z Adamsovi rodiny avšak to mi lichotí, protože ji mám ráda. Zažívám šikanu. Je mi sedmnáct let. Můj život není nic extra.

Občas vidím co ostatní ne. Sledují mě ze stínů. Nejsou vidět, ale jsou tam. Vidí mě, slyší mě, ví na co myslím. Cítím jak se mě dotýkají. Slyším je, jejich smích, křik, skřek, pláč... Cítím jejich bolest, utrpení, žal, nenávist... Mučí je. Hluk a samé hlasy... Nemohou odejít. Bolí je to. Týrájí je. Tak strašně je to bolí. Prosí o smilování, ale marně.

To ona je mučí. Ona jim ubližuje. Ona touží po duši. Chce mě. Přichází vždy s chladem. Pokaždé, když přijde se ochladí. Dotýká se mě svým chladem. A kdo je? Nevím, nemám tušení, ale snaží se mě zjískat a já pomalu přicházím o rozum. Je chladná jako smrt. Její doteky jsou tak ledové a její dech jako mráz. Nikdy jsem ji neviděla, ale vím, že je tu se mnou po mém boku. Dohání mě k šílenství. Baví ji to. Je skrytá v temnotě a zahalená do pláště noci avšak někdy se skrývá rouchu dne, ale přesto není vidět. Přízrak. Byla živá? Nebo kdo vlastně je? Pronásleduje mě ve dne v noci. Stále. Děsí mě. Ráda ve mě vyvolává pocit největší hrůzy a strachu.

Jak se tak procházím mezi starými hroby a náhrobky, ucítím na své noze něčí doteky. Snaží se mě to stáhnout pod zem. Černé stíny v temné noci. Světýlka plamínků hřbitovních svící osvětlují hřbitov. Něco mi svírá hrdlo, nemohu se nadechnout. Dusí mě to, škrtí.. Rudé oči v té černočerné temnotě... Spadnu na zem. Na nějaký hrob. Na starém náhrobním kameni je vybledlá fotka nějaké dívky. Má bílou kůži, šedobílé dlouhé vlasy, šedivé oči, které jsou černě orámovány. Hned na to opět cítím ten známý chlad na mé kůži. Prudce se otočím a vedle mě stojí ta dívka z hrobu! Avšak z šedých očí ji stékají krvavé slzy. Má na sobě černé šaty z viktoriánské éry a dlouhý černý závoj vlaje ve větru. Teď je ten chlad mnohem intenzivnější. Chytí mou ruku a já cítím velkou bolest na hrudi. Cítím jak ze mě vysává život. Krade mi mou duši.