Bojíš se mě?

"Bojíš se mě?„ zeptám se ho. "Ne. Neublížíš mi, že ne?„ odpoví mi. "Tvá krev vskutku voní. Jak lákavé.„ smích. "Neublížíš mi...„ zopakuje. "Myslíš, že ne? Teď, když jsi zjistil co skutečně jsem?„ chytím ho pod krkem a svými tesáky se zakousnu do jeho krční tepny. Nejlepší krev, kterou jsem kdy měl. A té bylo vážně mnoho. Ano, jsem upír. A on? Je člověk. Je to můj nejlepší kamarád a k tomu ho miluji avšak o mých citech k němu neví. Neřekl jsem mu to. Jsem emo a on také. Má matka je Akasha královna upírů a otec král Lanue. Jen spí v zapomenutých končinách. Mám v sobě královskou krev. Žil jsem po různých hřbitovech schovaný před lidmi. Před světem. Jenže jednu noc se objevil tento mladý muž. Velmi krásný. Divil jsem se, že mě může vidět. Lidé mě nevidí. Mám hmotné tělo, ale člověk nejsem. Temný tvor noci. Zabiják. Teď žiji v bytě respektive v jednom sklepě kde mám svou rakev a nejde sem sluneční světlo. Zabilo by mě. Ne díky královské krvi, ale není mi vůbec příjemné. Nesnáším slunce. Je velmi nepříjemné. Opravdu. Nevím proč jsem na něj zaútočil. Nechci aby se mě bál. Ne on. Nechápu to. Nikdo nezmění skutečnost, že jsem chladnokrevný zabiják. Ale mám city. On mě naučil něco cítit. Když si uvědomím, že ho zabíjím rychle ho pustím. Vražedný chtíč pomine. Noc kdy jsem skoro zabil mou lásku. V očích má hrůzu avšak je v nich i něco jiného co nedokáži určit. Ufff, žije! Vezmu ho do své náruče a odnesu jej do postele. Položím ho a políbím ty úžasné rty. Neudržím se dále. "Promiň Nue.„ pronesu tiše. "To je v pořádku Shake.„ odpoví. "Ne to tedy není! Miluji tě Nue! A skoro jsem tě zabil! To vážně není v pořádku!„ řeknu hlasitě, zoufale. "Ale nezabil miláčku. Také tě miluji Shake. Jsi můj život...„ řekne mi. Kdyby mé srdce žilo, bilo by jako o závod a kdybych byl živý mé tváře by byli rudé jako krev. Vášeň, láska, touha. "Ty mě opravdu miluješ?„ zeptám se. "Ano. Miluji. Je mi jedno, že jsi upír.„ pronese. "Když budeš mít žízeň jsem tady.„ nabídne mi. Vážně riskuje. "Riskuješ. Víš to? Nechci ti ublížit.„ sklopím svůj zrak dolů. Já mám černé vlasy a on temně rudé. Je rozkošný a sexy. Oba dva chodíme převážně v černé barvě. "Já vím, že riskuji. Ale jsi upír a každý potřebuje jíst. Každá bytost se něčím živí. A ty k životu potřebuješ krev. Jsem k dispozici, protože tě miluji.„ odpoví a usmívá se. "To máš pravdu lásko. Dobrá když to bude nejvíce nutné.„ nakonec souhlasím. Začnu divoce líbat jeho ústa. Naše oblečení létá všude po pokoji. Vrhnu se na ten velký penis s chutí. Okamžitě ho začnu kouřit. Ozve se slastný sten. Jazykem si hraji s žaludem. Své dva prsty vsunu dovnitř toho nádherného těla. Připravuji ho na můj vpád. Najdu jeho citlivé místečko podle velmi hlasitého výkřiku rozkoší. Líbí se mi to. Vážně moc a nejsem sám. Jemu očividně také. Krása. Netrvá dlouho a vsunu dovnitř něj svůj penis na jeden příraz. Chvíli čekám než se začnu divoce pohybovat. Vášeň, radost... Najdu jeho citlivé místo, na které se zaměřím. Z těch úžasných úst se ozývají steny euforie. Občas pohladím ty rudé vlasy a svými drápy se zaryju do jeho zad, poté piji tu lahodnou rudou krev. Chvílemi se svými tesáky zakousnu do jeho krku. Vzrušení. Slast. Před několika minutami jsem ho skoro zabil a teď ho šukám. Ironie, že? Temná láska. Musí mě skutečně milovat jinak by neriskoval svůj život pro mou věčnou žízeň. Avšak snaha o to nezabít mou lásku. Za tu věčnost jsem měl několik milenců. Upírů, démonů dokonce i jednoho vlkodlaka. Ale ani jednoho z nich jsem nemiloval. Nue je první ke komu cítím tak hluboké city. Skutečně. Lovci mě za tu věčnost několikrát zabili. Tedy zničili má hmotná těla. Ale vždy se vrátím zpět do tohoto světa. Reinkarnace. My upíři jsme svým způsobem nesmrtelní, když se to tak vezme. Jenže jsme bytosti mimo čas a prostor. Naše "duše" se pokaždé vrátí zpět jen v jiných tělech. Máme vzpomínky na minulé životy a víme kdo jsme. Můžete zabít naše hmotné schránky, ale ne nás. Normální lidé mě nemohou vidět. Nue je jediný člověk, který mě může vidět. Útěk, skrývání... Rukou si hraji s jeho penisem a mezitím zrychluji své pohyby uvnitř toho úžasného těla. ”U-už buduuuu... Nue...„ řeknu, nemohu být udýchaný když nedýchám. ”Jááá takyyy...„ ozve se má láska a v tu chvíli se oba vystříkáme. Slušná dávka spermatu nás obou. Sotva popadne dech už se dere dovnitř mého těla. Jeho penis je nejvíce příjemný ze všech co jsem v sobě kdy měl. Působí zkušeně. Určitě už s mužem šukal. Je to poznat. Ale proč mi nikdy nic takového neřekl? No já mám tedy co říkat, že? Pravda. Pochopil, že nemusí čekat, protože nejsem člověk a k tomu jsem nemrtvý, takže hned začne hýbat svými sexy boky. Překrásný pocit. Naplnění štěstím. Láskou, radostí. Slyším zvuk jeho živého srdce. Má kůže je bílá jako mramor a chladná jako led. Mé oči jsou rudé a místo bělma je černá. Zuby ostré jako břity. Mám černá netopýří křídla a místo nehtů drápy, ale křídla a drápy mohu ovládat a použít jen když chci nebo potřebuji. Zrůda? Možná... Kdo ví? Lidé se mě věčnost bojí a tvrdí, že jsem monstrum. Tedy jen ti, které jsem zabil. Mohu se ukázat, když chci avšak já nechci. Skrytý v temnotách. Moji rodiče jsou ve stavu podobném smrti jen nejsou mrtví ani živí. Mezi životem a smrtí. Jsou spící sochy. Má láska je sirotek jeho rodiče jsou dávno mrtví. Chudák jeden. Od doby co mě spatřil na hřbitově už ani jeden z nás není osamělý. Osud? Po několika minutách se udělá dovnitř mě. Divoce oddychuje. Uvolnění. ”Vezmeš si mě? Jako upíra?„ zeptám se najednou. Mě bude navěky sedmnáct let. ”Vždyť mi je sedmnáct. Svatba může být až od osmnácti.„ řekne smutně. ”A kdo tu mluví o lidské svatbě?„ lehce se zasměji. ”Počkat! Vy upíři máte také svatby?„ diví se. ”Ano máme. Upíří svatby. Podle našich tradic a pravidel. Můžeš jít se mnou osamělou věčností. Tedy jestli ovšem chceš. Respektive s tebou po boku by osamělá nebyla.„ odpovím. ”Jasně, že chci miláčku! Velmi rád s tebou půjdu na věčnost!„ usmívá se a políbí mé rty. V životě jsem nikoho ještě neproměnil. Ale u něj udělám výjimku. Skvělé načasování. Zrovna je úplněk. Ten je potřeba pro svatbu. Můžeme se brát jen o úplňku. Jedna z mnoho tradic. No spíše to v jiný čas prostě nejde. Ani já nevím přesně proč. Sice jsou moji rodiče vládci upírů, ale nevím vše ani oni ne. Něco prostě tak je přirozeně. Navíc to musím udělat na rodinné půdě. Hned ho vezmu do náruče a rozevřu svá křídla. Vzlétnu vzhůru do oblak. Použiji kouzlo aby v této výšce přežil. Pro lidskou bytost je to smrtelná výška. Bohužel. Dorazíme na mou rodnou půdu včas. Nikdy bych neřekl, že se sem někdy vrátím. O tomto místě neví ani můj druh. Tajné místo kde spí moji rodiče. Jen nejdeme za nimi, ale na starý hřbitov zde. Svatba může být jen zde. Kouzlem ho proberu. Otevře oči. ”Kde to jsme?„ je zmatený. ”To ti nemohu říct. Pojď za mnou můj milovaný.„ vezmu ho za ruku. Jdeme spolu na hřbitov. K jednomu hrobu. Je to něco jako posvátné místo našeho druhu a rodu. Ano, vím že je zvláštní, že o něm nikdo neví, ale je to tak. Když dorazíme k onomu hrobu políbím jeho ústa a dám mu polibek smrti. Jeho tělo je téměř mrtvé. V tu chvíli mu dám svou krev...