Zelené čočky, Smutný Anděl, V oblacích

Zelené čočky

(Tak jo toto bylo započato v roce 2011 a chci to konečně dopsat. Tak nějak jsem se v tom zasekla, ale bylo by na čase to konečně dopsat nemyslíte? Kdysi to bylo myšleno jako povídka na díly avšak aktuálně z toho bude příběh bez pokračování. Mám toho rozepsáno mnoho což víte. Tak snad se vám to bude líbit. Příjemné počtení přeji.)

Byla temná noc když jsem měl nehodu...Blížila se mrazivá zima....

Ale když jsem se probudil nic jsem neviděl. Začal jsem křičet "Nevidím! Já nevidím!". Někdo přiběhl. "Oslepl jste pane Merryle." byl to mužský hlas. Zachvěl jsem se. "Nic si nepamatuji. Co se stalo? Jaké je mé jméno?" snažil jsem se zjistit, co se stalo.

"Vaše jméno je Dyrk Merylle. Měl jste nehodu. Byla s vámi i vaše žena. Kelly Merrylová..." řekl ten hlas. "A je v pořádku?" slyšel jsem jak jsem ze sebe vydal. "Zemřela. Uhořela." opáčil. "Je mi to líto" dodal. "Jaké je vaše jméno? Pane? A budu zase vidět?" vyjel jsem na něj. "Jsem doktor Ameros Daimon Devil." opáčil mi. "Když se vaše operace podaří, tak ano. Zítra vám dají zelené čočky, ale jen dočasné. Pak vám dají jiné" řekl doktor Ameros a odešel.

Po chvíli se otevřely znovu dveře, tentokrát to byl ženský hlas. "Dobrý den pane Merylle. Jsem Amanda Jorrylová" řekla. "Jak se cítíte?" ptala se. "Zmateně" opáčil jsem. "Pochopitelně" zamumlala. "Ted vám podám večeři. Je sedm hodin. Kdybyste něco potřeboval zazvonte. Zvonek máte nad hlavou po pravé ruce." a odešla. K večeři byl řízek a brambory. Ale chutnalo to příšerně. Řízek byl na kost tvrdý a brambory suché. Odložil jsem talíř a pokusil se usnout.

Když jsem se probudil zavál mnou ten strašný pocit. Pocit temnoty. Byl to nejhorší pocit, který jsem kdy zažil. Viděl jsem jen černo...

ozval se ten známý zvuk. Zvuk dveří. Byla to Amanda Jerrylová. Poznal jsem ji po hlase. "Dobré ráno pane Merryle. Máte štěstí, že ty čočky vám nasadí už dnes. Budete opět vidět. Ale ted se pořádně najezte." podala mu talíř z koblihami a kafe. "Děkuji. Bylo to dobré" snažil se o ten nejmilejší úsměv. "Nemáte zač" měla tak milý hlas. Ona se stala mým andělem. Nevím sice jak vypadá, ale jen po hlase je to Anděl.

Operace proběhla skvěle. Zase jsem viděl. Můj pokoj byl jiný, než pokoje ostatních. Byl vymalován temnou modrou. Okna byla dvě, veliká s zářivě bílími rámy, otevřené dokořán. Do poje vál sice podzimní, ale teplý vánek. Do pokoje přišla Amanda. Nevím jak jsem ji poznal. Asi dle chůze. Amanda byla oblečena do rudých bohatých šatů. Ale co to nevidím, měla na sobě křídla. Vyvalil jsem oči. "Ty jsou pravá?" zeptal jsem se.

Zadívala se na mne s údivem. "Co má být pravé?" ptala se.

"Ty křídla...." opáčil jsem nejistě. "Aha ty čočky a jeden s jejich vedlejších účinků. Nemám svatozář? Za týden vám je vymění..." opáčila Amanda. "A pak to bude v pořádku..." ujištovala mě. "Nemáte. Takový případ tu byl také? " divil jsem se. "No po pravdě ano byl." zadívala se tak, že jsem nebyl schopen určit co si právě myslí. Podívala se mi do očí a pak mi vlepila vášnivý polibek. "Miluji vás pane Merryle. Od prvního pohledu na vás."

"I já se na vás vždy těšil. A s těmi křídly jste úplný anděl paní Amando. I já vás velmi miluji. Vždy ještě před tou operací jste mi zlepšila náladu. Nevěděl jsem čím to je. Teď to vím Amando Jorrylová! Miluji vás..."

Začal jí líbat všude.. po celém těle..

"Ale nepřehánějte to. Tady teď ne pane Merylle. Až vám bude lépe můžeme mít soukromí. Tady v nemocnici to není dobrý nápad pane Merylle zrovna když zde pracuji. Nemohu si dovolit přijít o práci. Chápete doufám." pronesla ke mne Amanda. Můj výraz poklesl a úsměv sklesl. No musel jsem ji v tomto případě pochopit. "Ano chápu vás" odvětil jsem ji.

Venku byl mráz. Než jsem dostal čočky a začal jsem znovu vidět tak přituhlo. Jinovatka a zamlžené nemocniční okna. I v pokoji bylo chladno. Zima a mráz. Amanda odešla z pokoje musela pracovat. Týden uplynul moc rychle. Většinu dní jsem prospal. Musím ještě nabrat sílu. A šel jsem znovu na sál. Operace trvala dlouho, ale o tom jsem nevěděl. Amanda mne uspala. Nevěděl jsem o sobě. Nevnímal jsem nic. A najednou bílé prudké světlo...

*****

Smutný Anděl

Byla jedna dívka, která se narodila na tento lidský svět. Pocházela ze samotného nebe. Hvězdy a vesmír byli jejím domovem. Byla anděl co přišel sem. Na tento svět. Byla nádherná. Měla bílé vlasy a zelené oči. Její pravá podoba zde nebyla vidět, ale její nadpozemská krása ano. Přišla z nebe pomáhat lidem. Byla jediný anděl co ještě věřil v dobro lidstva. Jediný anděl, který měl ještě víru a věřil v záchranu lidstva před jejich krutostí. Věřila, že se jim dá ještě pomoci. A tak se rozhodla přijít na tento svět. Ostatní andělé byli proti tomu. Varovali ji ať to nedělá, že lidem se už pomoci nedá, že ti už jsou ztracení. Ale ona jim nevěřila tak ji na tento svět seslal Bůh aby to zkusila. Věřil, že jim to může pomoci a ona se má poučit. Takže dostala úkol vést lidstvo. Měla být vládkyně tohoto světa. Byl svěřen do jejích rukou. A lidstvo pod její ochranu.

Už od narození byla zvláštním dídětem. Avšak se zrozením na tento svět ji byla vymazána paměť. Nepamatovala si svůj původ. Nepamatovala si vůbec nic. Ale původ ji zůstal. Jen paměť ne. Takže žila jako podivín. Byla nadměrně chytrá a překrásná. Každý miloval její oči a úsměv. Pomáhala lidem a se všemi vycházela. Byla to šťastná dívka. Oblíbená, ale i nenáviděna. Ale své nepřátele nevnímala. Občas se ji děli zvláštní věci, které neuměla vysvětlit. A občas viděla to co jiní ne. Naučila se to nikomu neříkat.

No na první pohled se zdálo, že je šťastná. Uměla nosit dokonalou masku. Lidé ji začali šikanovat. Bylo čím dál více znát, že je jiná a nezapadá. Alě nějak stále ve svém nitru věřila, že lidé nejsou tak zlí stvoření. Nekouřila, nepila a nebrala ani drogy jako její vrstevníci. Už v tom se vymikala. Její rodiče byli přísní, ale hodní. Byla od začátku pilná studentka. Zvídavost a zájmy byli její přednost. Ráda hrávala na klavír a varhany. Milovala zvuk varhan. Proto na ně chodívala hrát do kostela. Nejraději měla gotické stavby. Byla osamělá. Nejraději byla sama s knížkou či u nástrojů nebo učebnic. Ráda malovala a fotila. Podvědomě chtěla chránit lidi.

Ale v hloubi duši byla moc smutná. Trápilo jí jak se k sobě lidé chovají. Snažila se lidi vést k lepšímu za světlem. Jen lidé si raději vybírali tmu. Začala si uvědomovat, že lidé se nezmění. Mrzelo ji to. Když ji bylo třináct narodila se její sestra. Měla hnědé vlasy a žluté oči. Nelidsky krásná. Už od jejího narození byla nádherná. Byli si trochu podobné, ale ne jako normální lidské sestry. Někdy se jim stalo, že jim někdo nevěřil, že jsou sestry. Anawer z ničeho nic zjistila, že má nelidské schopnosti. A její mladší sestra Evelína až byla starší.

Pomáhali lidem měli dobrá srdce i když si toho lidé nevážili a byli na ně zlí. Dívky stále s úsměvy i přes zklamání v lidech. Někteří lidé se jich báli a chtěli je upálit za čarodějnictví a druzí je nazývali andělské sestry, které museli přijít z nebe. Měli i nějaké obdivovatele. No a přišla první láska. Anwer už bylo dvacet let a na vysoké škole se poprvé zamilovala. Do nádherného dlouhovlasého gothika Pavara. Ten se též lišil od ostatních na škole jako ona. A též byl odsuzovaný a černou ovcí společnosti. Též byl šikanovaný. O hodinách si občas kreslil tužkou padlé anděli či lebky a hřbitovy nebo psal básně.

Její mladší sestra Evelína se učila hrát na housle. Z prvu ji to nešlo, ale pak už se to dalo poslouchat. Obě hraní a nástroje moc bavili. Jednoho podzimního šedavého dne se Anwer konečně rozhodla Parava oslovit. Už se nechtěla cítit tak osaměle. Ráno se upravila více než normálně a vyrazila s do školy. Prvně odvedla Evelínu do té její. Ta chodila do druhé třídy na základní škole sv. Derily.

Došla do své školy a opět na něj hleděla. Díky němu se nemohla v hodině pořádně soustředit. Pořád na něj hleděla. On zrovna zase něco psal. Asi opět nějakou báseň. Když šli na oběd konečně se odvážila ho oslovit. "Ahoj" řekla nejistě. On zrudl jako rajče a chvíli se na ni zaraženě díval. Styděl se byl do ní zamilovaný, ale to nikdo nevěděl. Ani o ní. Všichni na ně vejrali a něco si brblali. Závistivé a vražedné pohledy. Jak od žen tak i mužů. "Ahoj" odvětil nakonec. Tak po škole skončil u ni. Evelínu vyzvedli spolu. Evelína se divila, ale vzala to v klidu.

Evelínu poslali do pokoje a odešli do jejího pokoje. Tam si ukazovali své malby a kresby a ona mu hrála na klavír. Dali se dohromady a pak spolu i bydleli do té doby než jí ho zabili závistiví spolužáci. To ji dohnalo k tomu, že na ně hodila kletbu smrti a začala lidstvo nenávidět. Už nevěřila tomu, že lidstvu jde pomoci. No pár měsíců po jeho pohřbu ji upálili její sestru s tím, že to byla čarodějnice. Na to se ji začali vracet vzpomínky na to kdo je a díky krutosti lidských srdcí nakonec spáchala sebevraždu a raději se vrátila domů do nebe. Raději se nakonec vrátila do svého domova mezi hvězdy a planety než žití se zlými krutými lidmi.

*****

V oblacích

Anděl. Ano anděl co přišel z nebe. Byl mi seslán z nebe na spustlou prázdnou matičku zemi. Ano anděl co přišel za mnou až nebe. Anděl temnot. Krásný s čokoládově hnědými dlouhými vlasy a čokoládovými očima. Nevěříte? Věřte. Hlava až v oblacích a mozek utekl a schoval se s jeho příchodem. Anděl. Ano on je můj temný anděl temnot co mi dává sílu a opravuje má potrhaná křídla co se mi potrhali. Anděl co mne nabíjí tou sladkou temnotou a dodává tu slastnou temnotu díky, které sílím. Jsem silná? Ne jen roztrahána. Až přijde čas projdeme spolu branami Abbysu. Branami samotného pekla a zničíme tento svět zlých krutých lidí. Ano jsme Anděli samotného pekla. Já já jsem královna démonů a upír s vlkodlakem a můj temný princ je čistý vlkodlak. Ano jsme děti noci. Vládci temnoty. Děti samotného pekla s kamenými krutými srdci, ale přes to dokážeme cítit lásku. Ano milujeme se. Jeden bez druhého nedá ani ránu. Láska prokletá je mezi námi.

Láska prokletých duší. Spřízněné duše? Ano možná. Patří k sobě at se mu to líbí nebo ne. Krev a lidské maso je naší hlavní potravou. Ano štavnaté lidské masíčko a krásná lahodná teplá tekutina dávající žívot. Ano blahodárná tekutina lahodné proudy krve. Jsme démoni vládci noční oblohy. Ano jsme nočními lovci. Lugaru. On je čistokrevný Lugaru a já Královna démonů Lilith, upíří princezna a Lugaru, proto že jsem i Lugaru tak díky tomu mne slunce nezabije avšak slunce já nenávidím. Světlo je zlo. Nenávidím sluneční paprsky i přesto že mne nespálí. Má upíří duše se projevuje. Bílá kůže tesáky a ledová kůže. Ano jsem to já. Druhá část v ženském pohlaví. Druhá část samotného Dábla. Cestuji nocí. Ráda děsím lidi svým skutečným nelidským zjevem. Ráda se lidem ukazuji ve své pravé podobě tak jak si mne lidé představují.

Jsem sukuba. Ano královna démonů a především sukub. Jsem sexuální démon. Ano jak mne baví si hrát s lidskou myslí a jejich touhami. Ano moc ráda provokuji. Je to má přirozenost. Ano živím se lidskou sexuální energií, ale potřebuji občas i lidskou krev. Sice bez krve chvíli vydržím, ale žel i ona tekutina je nezbytná pro mé přežití. Lidské maso a krev je nezbytná. Můj příběh života je mnoho dlouhý. Ano můj celičký život až od počátku mého zrodu je mnoho dlouhý. Ano byla jsem chvíli i člověkem než jsem porušila svou dohodu s Archandělem. Tři krát jsem porušila dohodu s Archandělem a tak jsem zpět to co jsem. Nelidská krutá bytost. Být člověkem ani za nic. Nudný malý červy. Lidská havět. M|yslíte si že jsem blázen a mám hlavu v oblacích? Tak si to myslite, ale skutečnost je jiná. Ne opravdu nejsem člověk a ani být znovu nechci.

Bojíte se mne? Máte čeho. Kdo nevěří at se přesvědčí. Ten kdo mne zná ten ví pravdu. Ano vážně nejsem člověk. Každý mne vidí jinak. Ano děsím ráda lidi svým zjevem. Nebojíte se? Škoda. Dala bych si čerstvé lidské maso a pár litrů krve. Ano absták. Potřebuji nutně lidskou krev jinak zhynu. A čerstvé lidské maso pro své přežití. Zatím část mého života sepsána. Možná sepíši další části mého života pod jinými názvy.