Třetí oko, Zvuky z vesmíru, Po Kristu, Osamělá v temnotě

 

Třetí oko

Seděla ve svém pokoji a pozorovala hvězdy. Hleděla do temnoty noci a přemýšlela nad životem. Nad životem a smrtí. Zrovna padala hvězda a ona si přála být opět se svou láskou. Jen věděla, že tam za ním nemůže. Chtěla odejít za ním, ale tyto dveře pro ni byli zavřené. Hleděla na oblohu a viděla jeho tvář mezi miliony hvězd. Vzpomínala na svůj život a štěstí. Slzy začali téci. Smutek a chorobná bolest duše. Přemýšlela proč ji každý milovaný musí zemřít. Bála se mít kohokoli ráda či milovat. Téměř každý takový ji zemřel. Či ji jinak ublížil. Chtěla s nimi být nějak v kontaktu, ale tento dar neměla. A to ji ubíjelo unitř své duše. Jen o její bolesti nikdo nevěděl. Nechtěla aby kdokoli věděl jak moc trpí. Na veřejnosti se smála a dělala ze sebe komika. Chodila na uměleckou střední. Byla třídní šašek jen aby se ostatní kolem ní smáli a po nocích se krčila v koutě se slzami v očích. Střední ji bavila dělala obor vlásenkář-maskér na soukromém kadeřnickém učilišti.

Ve škole byla vynikající student. I když po nocích trpěla tak se dokázala i v rámci možností nějak učit. Odreagování. Snažila se před tím vším utéci, ale nešlo to. Před tím co máš v sobě neutečeš. To už zjistila. Ale i tak se snažila s tím bojovat. Jenže to bylo téměř nemožné. Postupně začínala pít. Ale tak aby o tom nikdo nevěděl. Byla společenská, ale jen ve škole jinak byla uzavřena v samotě. Modlila se ke hvězdám aby s nimi mohla býti nějak v kontaktu. Chtěla býti nějak s nimi. Bydlela sama v bytě ve vile na kraji města. Měla výhled do přírody. Ráda chodila do zdejšího lesa. Milovala to zde. Po škole vždy zašla na hrob své mrtvé lásce a pak zmizela do lesa. Milovala zde místo pod skálou u potoka. Chodila si sem číst. Či malovat nebo kreslit. A když bylo deštivo tak hrála v pokoji na klavír či housle.

Avšak jednoho dne když seděla ve třídě tak to začalo. Jen tak si sedí v hodině a pozoruje okolí. A pak to uviděla! Postava s černou kápí a svítivými zelenými očima. Měla kostnatou postavu a prošla kolem ní. Leknutím vyskočila a spadla ze židle. Celá třída se na ni udiveně otočila. A pak se začala zuřivě smát. Učitelka je okřikla "Ticho! Je hodina!" zařvala učitelka. Tak postupně utichli. "A ty Lunaro nedělej blbosti! A hned sedni!" tak si sedla. "Vy jste to neviděli?" ptala se udiveně. Vůbec nechápala co právě viděla ani to co se právě stalo. "Co by jsme měli jako vidět? Vidíš snad duchy?" a spolužáci opět vybouchli smíchy. Cítila se trapně a bodlo ji u srdce. Smutek a slzy.

Ale něco na tom bude říkala si v duchu. Rozrušilo jí to a vyděsilo. Byla stále vyklepaná. Třásla se strachy. O přestávce šla na wc a rozplakala se. Najednou zvedne hlavu a nad ní nějaká zelená postava s fialovými očima a divnými křídli. Stálo to nad ní a koulelo to na ní očima. Zaječela. Připadala si jako ve špatném snu. Noční můře. Hororu. Bála se. Tak moc se bála. Nechápala proč to vidí a jiní ne. Když se tak dívala na ten zjev tak si vzpoměla na tu noc kdy viděla padat onu hvězdu. A na své přání když ona hvězda padala z nebe k matce zemi. A už ji to začalo docházet. Museli se ji otevřít nějaká dvířka o kterých neměla ani páru. Tak nějak si to představovala jinak. A svým způsobem nevěřila, že něco takového může býti opravdu možné. Avšak její přání bylo splněno. Otevřeli se ji dvířka do jiného světa.

Zazvonilo. Musela na poslední hodinu. Už se tolik nebála jen trochu svých spolužáků. Vešla do třídy a ostatní už se uklidnili. Tak si sedla do lavice a ponořila se do svých myšlenek. Bylo ji do pláče. Chtěla být s ním ať by to kdekoli. Vše ji ho připomínalo. Ostatní si ji přestali všímat. Dnes měla divný ponurý den. Avšak někdo si všiml, že byla ten den nějaká divná. Jiná. Nerozesmívala okolí. Nesmála se a byla zamlklá. To k ni nesedělo. Ale nikdo ji neřešil. Jak ji stékali slzy po tvářích tak ucítila něčí dotek na rameni. Prudce se otočila, ale nikdo nikde. Něco ji pohladilo po vlasech. Opět se prudce otočila a nic! Začínala mít větší strach než předtím. Pak ji něco pohladilo po tváři otočila se a za ní stál on! Její mrtvá láska!

Teď se lekla nejvíce! Čekala vše, ale jen toto ne! Stál tam tak za ní a usmíval se na ni tím svím úžasným úsměvem. Byl stále tak nádherný. Milovala ho. On ji vše vysvětlil co se stalo, že se z ní stalo medium díky jejímu přání a motlitbám a, že u ní vzniklo tzv. třetí oko. Už to nějak pochopila. Pak jí řekl, že už musí jít a s úsměvem k ni natáhl ruku. Ona mu ji podala. Byla tak omámená a šťastná, že ji podvědomě podala. Po škole šla opět za ním na hrob mu dát rudé růže. Když odcházela zahlédla ho jak stojí u svého hrobu. Opět ji s úsměvem podával ruku a ona ji natáhla zpět. Když šla na autobus u hřbitova srazilo ji auto na přechodě. Na místě mrtvá.

*****

Zvuky z vesmíru

"Slyšíš ten zvuk?" ptal se Euricie své sestry Patery. "Ano, ale co to je?" ptala se ho udiveně Patera. "Tak to nevím" pronesl Euricie. Tak se tak rozhlíželi kolem sebe. Nikde nic. Pak se podívali jeden na druhého. Skřípající,praskající,prapodivné zvuky. Děsivé. Odkud to může jít? Nechápali. Pak se podívali směrem k nebi. Po temné obloze noci se míjeli barevná světla různých tvarů. Teď už to nechápali vůbec. Co to k čertu je? Modré,červené,zelené,žluté,fialové světýlka se mýhali oblohou. Byl to děsivý ale i fascinující pohled.

"Co to může být? Ty zvuky jsou asi z vesmíru." pronesla náhle Patera. "Ano též to slyším. Ale nezbláznili jsme se, že ne?" ujišťoval se Euricie zmateně. Připadal si jako blázen. Nikdy předtím nic takového neviděl. Ale o něčem takovém už slyšel. Ano o podobných jevech už slyšel. Od svého nejlepšího přítele Rotvelova. Ten pak záhadně beze stopy zmizel. Bůh ví kam. Naposledy ho viděl před rokem a něco. Snažil se ho vypátrat, ale marně. Prý se beze stopy vytratil a byl poslední dobou zamlklý a jeho sestře podobně zmizela kamarádka.

Ta též mluvila o podivných divech a věcech. Ale ani jeden z nás jim nevěřil. Až do dnešního večera. Až do této chvíle. Teď už uvěřili když něco takového viděli sami na vlastní oči a i něco takového slyšeli. Ale stále tomu nechtěli věřit. Báli se? Kdo ví? "Též jen tak zmizíme jako oni když to vidíme?" pronesl se deprimovaný hlas Patery tichem. "Jo kdo ví kde je jim konec" odvětil smutně Euricie. "Myslíš, že existují i jiné světy? Jiná realita,čas,prostor než ten, který známe? Něco mezi nebem a zemí? Co když jsou v nějakém jiném světě s nějakými jinými bytostmi, které nepochází odtud? Co když jsou jinde třeba v jiné dimenzi? Bez lidí někde kde se mají lépe?" pronesla své myšlenky do větru Patera.

"Dříve jsem v to nevěřil. Přiznám se, ale dnes se něco změnilo. Dnes večer se ještě něco stane. Cítím to. Mám takový divný pocit. Něco se blíží." pronesl Euricie. "Též cítím to divné napjetí ve vzduchu. Také cítím, že se něco brzy stane, ale co to už nevím" odvětila Patera. Najednou se na obloze objevili nějaké divné předměty. Vrčeli a chrčeli. A divně se blískali. Točili se dokola a hučeli. Šlehali z nich záblesky podobné bleskům při bouři v létě. Blesky jiskřili.

Růžové,zelené,bílé,červené,žluté,oranžové jiskřící "blesky".

Najednou se z nebe spustil modro-zelený vír. Něco jako divné tornádo. A začal padan sníh s popelem. Vír se blížil k nám. Ustupovali jsme, ale vír stále směřoval k nám. Už byl těsně nad námi. A už jsme se točili v něm. Bílá nicota. Hluk. Kde to k čertu jsme? Zima. Hrozná zima. Vyhodilo nás to do hrozné zimi a mrazu. "Kde to do pekla jsme?" ptala se Patera svého bratra Euricieho.

"Tak to netuším sestro" řekl zamyšleně až vyděšeně Euricie. V nic takového předtím nevěřil nebyl tolik jako Patera, která v něco takového lehce věřila. Ale ona v to nevěřila až tak moc. No už jsme uvěřili. Oba. "Slyšel jsi to? Ten pisklavý zvuk?" škubla s sebou Patera. "Ne. Ale tady bych se nedivil ničemu." pronesl. Najednou s sebou škubl on. "Viděla jsi to?" zněl vyděšeně. "Co bych měla vidět?" divila se.

"To byli naši přátelé! Kurva, ale vypadali jinak!" vyjíkl zděšeně. "Cože?" nevěřila. "Ano! Byli to oni! Jen ona měla modrou kůži a on zelenou!" vyprskl. Zahleděli se jeden na druhého. Její kůže už byla modrá a jeho zelená. Změnili se v něco nadpozemského. Sami nevěděli v co. "Vítejte na Paneloře" proneslo se za jejich zády. "Koukám, že vás též unesli" dodal hlas. Prudce se otočili. A za nimi jejich přátelé!

*****

Po Kristu

Šel jsem pustou ulicí a rozhlížel se kolem. Lidé v davech ponurého města. Ponurost těžkých temných dnů. Pozoroval jsem ty šťastné lidi kolem sebe. Avšak já byl deprimován. Byla zrovna neděle a lidé už se scházeli před kostelem. Zrovna zvonili kostelní zvony a svolávali obyvatele k marným modlitbám k tomu jejich Bohu. Avšak mne to jen klasicky lezlo na nervy a opět těžce sralo. Ach ať s tím už jdou konečně do prdele. Potichu jsem zaklel pod vousy. Ach ty jejich hloupé mše a debilní víra. Ano debilní. Ani ty hloupé stádové ovce nevědí co vše bylo z té jejich debilní bible bylo vytrženo. Třeba kapitola o královně sukub Lilith dalo by se říci, že je to i královna démonů. Takže víra je z větší části lež a kravina. Kněží co jsou pedofilové a horší než Hitler když se to tak vezme.

No šel jsem na hřbitov jako pomalu každý den. Hřbitovy byli snad jediné místo kde mne nesrali lidé. Lidstvo je tak tupé a otravné. Miluji tajemná místa a zabývám se magií. Mám i své magické schopnosti, ale to není podstatné. Tak nějak se rozšiřovalo světem křesťanství a nějaké žvásty o Bohu a Kristu. A vznikalo mnoho nových kostelů,chrámů a kaplí. Avšak já věděl pravdu proto vím, že většina z toho jsou kraviny a podstatné části chybí. Jsem tichým poutníkem časem i prostorem. Jsem vše a nic, nic a vše. Jsem život a smrt. Nikdo nezná mou pravou tvář, ale jsem známý.

Mluví se o mne, ale i mlčí. Kráčím touto pustou zemí, ale nejsem tu. Mám mnoho jmen a názvů. Každý mne nazývá jinak. Existuji a neexistuji. Žiji a jsem mrtvý. A tak nějak já budu nakonec ten kdo zničí lidstvo i tuto planetu. Až přijde správný čas. Ano pomalu se to blíží..pomalu se blíží má chvíle. Ano to já byl vybrán pro tento úkol. To já mám být ten kdo vyhubí lidstvo. To já jsem vyvolený. Jak já se těším na záhubu lidstva. Na zničení těch malých červů. Té podřadné odporné rasy. Ach blíží se vaše záhuba...a jak se nemohu dočkat na vaší smrt...

A už konečně nastal čas když jsem došel na hřbitov. Luskl jsem s úsměvem prsty a celý svět vybouhl jako načasovaná bomba...

*****

Osamělá v temnotě

Byla osamělá v temnotě.gejí jméno je Adriana Lowey. Je ji šestnáct let. Bydlí u babičky její rodiče jsou po smrti zemřeli při pádu letadla do moře. Od té doby má jen ty duchy a mrtvý co vstávají z hrobu. Ano je médium od smrti svých rodičů se jí otevřela brána mezi světy. Astralni cestovatel. Chodí si povídat s duchy mrtvých sester k opuštěném zámečku. Její nejoblíbenější místo ze všech, Toto místo je reálné, ale neřeknu kde je jinak mi tam začnou chodit lidé a to nechci . Můj urbex. Mám dva opuštěné zamecky ale neřeknu kde jsou. Toto se zatím odehrává u toho prvního. Chodí si povídat s duchy mrtvých sester na toto místo . Toto místo je zvláštní celkově. Je zde mnoho duchů, demonu, upiru, a vše co vás napadne. Ano v realitě to tam tak je. Dole je pak temný rybník bůh ví co v něm je. Dost lidí se v něm prý utopilo . Historie tohoto místa se mi nepodařilo najít úplně. Jen část o historii tohoto místa. Je to tu krásné . Ano tento příběh je o mne z větší části. Někdo to možná poznal. Někdo ne. Ano vše toto je pravda. I vše skoro vše co napíšu. Avšak rodiče mi nezemreli. Asi tak. Je to o mne ale i má fantazie.

Sedí před zámkem a čeká na příchod svých mrtvých sester. Byli to její kamarádky . Chodila jsem zde v těžkých depresich. Je zde i opuštěný hřbitov se starou márnici . Avšak tuto historickou památku teď bouraji a dělají s tohoto beton. Takže jsem to minulý rok hodně oplakala. Mrtvý sestry už přišli. Byla moc ráda . Byli krásné obě. Více se jí líbila ta s černými vlasy a modrými oči. Obě ji měli rádi a celkově toto místo ji přijalo. Chrání jí před zlým. Jednou tam tak šla a bylo to zde temnější než normálně. Už od začátku cesty poznala že něco není v pořádku, ale i tak šla. Šla až ke kostelu tam z jedné ulice hned za rohem kostela byl proud hodně temné energie. Najednou světlo kostela zhaslo a kolem kostela bylo najednou rudé světlo. Rudé jako krev. Zazvonily kostelní zvony . Hrozně ji to vyděsilo. Běžela hned k zastávce u kostela zrovna ji jel autobus. Vlezla do něj úplně udychana. Všechny lidé na ní koukali jako na blázna.

Toto místo ji chrání před zlým. Chranilo ji i teď. Autobus stihla. A jela domů. Mrtvý vstávají z hrobu. Ale její kamarádky a kamarádi. Avšak ne každý z nich byl její kamarád. Někteří po ní šli. Byla důležitá ve velkých věcech. Měla se stát královnou Lilith i když moc nechtěla. Chtěla být cistokrevny upir takže se ji moc nechtělo být Lilith. Sice ji to lákalo, protože by byla jedna z nejmocnějších z devíti, ale bála se, že by zanikla . Ano ona by si přestala uvědomovat svou existenci. Je to pravděpodobné že by tato osobnost zanikla a ona nechce zaniknout. Občas chce, ale sama vlastní rukou chce odejít a ne z donucení. Ale je to její osud být královnou Lilith. Takže i když bude opět upir tak se vše bude opakovat a ona pořád utíká před svým osudem.

Ano je vyvolena. K velkým věcem i když to nechce.

Dojela k babičce domů. A šla spát. Byla sobota takže mohla přijít po půlnoci. Byla smutná nevěděla proč . Trpěla bipolárního afektivni poruchou ( maniodeprese ). A mnoho jiných psychických nemocí. Takže ji nálada spadla do depresí. Byla smutná. V depresí. Zapálí si cigaretu a přemýšlí o minulosti a dostane ještě větší depresí. Takovou, že se chtěla jít zabít . Ne chce být přece upir takže si musí splnit aspoň jeden sen. Chtěla se pomstít svým nepřátelům se vším všudy. Nakonec usla. Měla klasickou noční můry. Její klasická noc. Noční můra. Ano nemůže se zabít chce být upir a žije jen pro pomstu. Těm co ji ublížili. Ráno se probudila s tak blbou náladou, že jen co se probudila oblékla se do černého oblečení do gothic stylu nalicila se vzala si glady do kapsy ziletku a odešla na svůj oblíbený hřbitov kousek od baráku.

Přešla ulici křižovatku a šla po chodníku ke hřbitovu. Prošla bránou a našla si pěkný zapadly hrob. Sedla si na něj a vytáhla ziletku z kapsy. Projela ziletkou po ruce. A znovu a znovu. Krev zbarvila náhrobní kámen do rudé. Plakala slzy ji tekli po tvářích a krev tekla z kůže. Najednou se kolem ní něco mihlo. Najednou ucitila něco na krku a jen zahlédla ten krvavý úsměv. A už ji to došlo co se děje. Pak ji ten upir dál svou krev. Nebránila se. Chtěla to. Navíc byl nádherný. Černé vlasy rudá patka přes oči a černé oči bílá kůže černé gothic oblečení a černý gothic kabát až na zem těžké boty. Ano zamilovaná se do něj. Políbil ji na rtech. Tak chladný. Chladná dokonalost. Byla zima . Tak -25 stupňů. Ale v té chvíli ji to bylo jedno. Nakonec se pomstila všem co jí ublížili a ještě získala lásku na věky.