Střípky minulosti

Stála na mostě a hleděla na ten chladný západ slunce. Tentokrát ho pozorovala sama. Bez něj. Povzdychla si. Už ji dávno nestál po boku. Nehladil. Nechránil. A nelíbal ji na ústa. Neobjímal a neusmíval se na ni tím svým nádherným úsměvem s tím šílenstvím v očích. Už ji nehrál na klavír. Už s ni nebyl. Zmizel. Odešel z jejího života.

Stála tam tak a hleděla na řeku a ten západ. Začali ji stékat slzy po tvářích. A bodlo ji u srdce. Chyběl ji. Chyběli ji ty časy. Časy opravdového štěstí. Její jediná hvězda na obloze zhasla. V té temnotě zůstala naprosto sama. Nechal ji v ní samotnou. Beze slova odešel. Její jediné světlo v temnotě zhaslo. Nevidí. Je tam tma. Slyší hlasy. Je tu někdo? Ptá sebe sama. Pak si uvědomí, že to řve její srdce a hlava. Stojí jako přimražena pozorujíce ono nebe nad městem. A před sebou ve vzpomínkách vidí jeho. Toho který ji položil na to nejhlubší dno. Na něk co ji položil do ještě větší temnote než ve které byla do té doby. Auta kolem ni projížděla a město řvalo. Hučelo.

Ale ona to nevnímala. Slzy jen stékali dál z jejích očí. Najednou sebou škubla. Ne to byl jen přelud. Stín zmizel On zmizel z jejího života. Zbyla ji jen bolest a vzpomínky. Na společné chvíle. Na to jak se u něj spolu zuřivě a vášnivě milovali. Pozorovali spolu ony západy slunce. Četl ji své básně a hrával ji na klavír. Milovala jeho hru. Byla tak líbezná. Milovala jeho tak jako nikoho. Byl její život. Její vzduch díky kterému dýchala. Byl její štěstí a radost. Byl to pro co žila. Byl důvod proč dýchala. Ano zasrané dva roky jejího života. Milovala ho. Tolik ho milovala....Vzpomínala na ty úchylné a romantické chvíle v čajovně při vodních dýmkách. Na to jak se uměla smát. Na to jak se polu smáli. A radovali se ze života. Společně. Na to jak si psávali. A pak se osudově i opravdu setkali naživo. Byl její spřízněná duše. Byl úplně jako ona. Osoba na kterou celé roky čekala. Dlouhovlasý elegantní gotik. Osoba která za celé ty roky jejího života ji rozuměla a vnímala svět úplně stejně jako ona. Spřízněná duše? Možná i ano.....

Jenže už ji nestál po boku s tím nádherným úsměvem. Nedržel ji za ruku a nelíbal ji. Netrávil s ní čas....

Chtěla už jen zemřít. Ukončit tu bolest. Zmizet. Bez něj už nedokázala žít. Bez něj nežila. A tak se vrhla do klidu řeky....a nechala se pohltit hlubinou vody....Nastalo ticho...Rozevřela svá křídla a odletěla s nimi domů..Do nekonečna vesmíru.....