Chladná závěj lásky

Studený vítr ovíval ji tvář...Bílí ten studený odvar sněhu smáčel ji vlasy...Kapičky vody stékali ji po líčkách..

A slzy stékaly s očí směrem k zemi. Bolest na hrudi ji ničila. Procházela se po starém hřbitově...Hledajíc jeho hrob. V ruce kytice rudých růží....Slzy stále tekly a bolest týrala srdce i duši. Podlamovala se jí kolena..tělo se třáslo. Černé smuteční šaty vlály ve větru...a korzet dusil. Procházela tak mezi starými náhrobky onoho hřbitova. Hledala, ale ten, který vyčníval. Ten u kterého byla socha anděla. Šla dále a už ho našla...

Poklekla k němu...no spíše k němu padla...tělo se jí celé klepalo atřáslo...bolestí se nemohla nadechnout...Milovala ho..ale ani tomuto osud nepřál...Ta zvrácená hra osudu..ta zvrácená ruleta života na život a na smrt. Položila kytici oných růží barvy krve na onen hrob. Rozplakala se ještě více...Přála si jít za ním..přála si být s ním. Šla by za ním i do nejhoršího..nejtemnějšího kouta pekla..jen aby byla s ním. Její kratší vlasy barvy havraních křídel poletovali ve hře větru a sněhu. Lehla si na onen hrob a usnula. Zdálo se jí o tom jak spolu tančí a poletují ruka v ruce na louce uprostřed lesa plné barevného vonícího kvítí. O tom jak jsou štastny spolu a radují se v poryvu barev a vůní květin. O tom jak spolu leží v objetí u malého potůčku v lese a poslouchají zpěv ptáků a malých ptáčků...a pozorují noční oblohu plnou hvězd.

Najednou rána ozvala se jest. Rána jako z děla. Prudce ji to vzbudilo ze zasněnosti v říši snů a touh.

Socha anděla praskla a ted se řítila k zemi. Neunesla jeji bolest. Náhrobek začal praskat též a z hrobu vykoukla ruka. Dívka se lekla a uskočila. "Lásko?" proběhlo ji hlavou. Sníh začal padat ještě více a blesky uhodily do náhrobku...zvednul se vítr a začaly padat kroupy. Do toho začalo pršet a svítit slunce jehož paprsky se taktéž nasměrovaly k onomu náhrobku. Na nebi se objevila zářící duha. Tak barevná....a zářící. V onom temném pochmurném blázinci počasí.

Kamenní deska hrobu praskla..rozlomila se na vícero částí. Jedna ruka...druhá ruka...derucí se z onoho hrobu. Objevil se obličej a ten nádherný úsměv...a nádherné oči. Vlasy barvy slunce ozářili barvy duhy. Jedno křídlo a druhé křídlo...vylétl z onoho hrobu s tak nádhernými zářícimi křídly barvy ledu a chladu. Až z toho obrazu zamrazilo...

Přilétl k ni vvzal ji do náruče...o odletěl s ni někam pryč..tam kde neexistuje bolest....Do oblak do vesmíru...širého nekonečného prostoru...mezi hvězdy a planety....Na pozemském světě právě v tu chvíli zemřela....Provedl ji smrtí...a ted jsou tam spolu a štastny....bez bolesti a utrpení...