Srdce z kovu

Seděl jsem ve své komůrce v podkroví a přemýšlel jsem o světě. Svítila malá lampička na mém zaprášeném stole když jsem se zahleděl na fotografii své zesnulé ženy co mi zemřela při porodu několik let zpět. Pak mé oči zamířili na malého zaprášeného robota ze steampunkové doby. Byl památeční na mého dědu, pradědu a tak dále. Když mnou mihla ona myšlenka. Jaké by to bylo kdyby něco takového mělo vlastní uvažování, vlastní inteligenci, emoce a city, umělo to mluvit. Prostě jaké by to bylo kdyby ten robot byl najednou živý. Kdyby měl duši a život. Nevím proč a jak se mi to zrodilo v hlavě. Nevím asi samota. S její smrtí jsem ztratil vše. Přestal jsem se smát. Přestal jsem žít. Něco ve mne zemřelo. Kdysi jsem pracoval v laboratoři. Jedy i experimenty na lidech. Avšak to už je dávno. Nechtěl jsem nikdy dělat tyto zrůdnosti, ale byl jsem donucen, byla jiná doba. Doba temnoty a zrůdností. Když se mi naskytla malá možnost utéci od zrůdnosti, utekl jsem.

Nechtěl jsem býti zrůda. Věděl jsem kde jsou staré laboratoře i které ještě fungují. Zrodil se v mé hlavě šílený plán. Prostě si toho robota oživím! I když ten plán mne mohl zabít. Jak jsem přestal vycházet mezi lidi od její smrti uzavřel jsem se do světa magie, alchymie, transformace, kabaly, věštění, evokace. Takže jsem celé roky studoval a experimentoval ve svém šílenství či zoufalství? Nakonec jsem se dost naučil. Tolik mi chybí! Mé srdce bude vždy patřit jen jí! Nikomu jinému. Měl jsem s ní syna dcera zemřela s ní při porodu. Synovy už je 21 a bůh ví kde skončil. Vzali mi ho když jsem se věšel po jejím pohřbu. Když jsem byl skoro mrtvý tak jsem se vzbudil až v nemocnici, ze které mne odvezli do psychiatrické léčebny. Kde jsem strávil tak 3 roky. Syn jediný kdo mi zbyl skončil v dětském domově. Ano chtěl jsem zemřít. Neměl jsem nic. Zbyla jen prázdnota. Ani nevím jestli je na živu.

Bylo tak pět hodin. Lehl jsem si na postel a zíral do stropu. Konečně mne v hromadě myšlenek napadlo jak to udělat. Dvě mouchy jednou ranou. Ano! Už vím! Jen až ted jsem na dávný cíl připraven. Až ted jsem si jist, že jsem dostatečně připravený k realizaci. Mělo by to vyjít. Už ano. Plány a myšlenky se mi honili hlavou. Až jsem z toho usl. Opět se mi zdálo o ní. Přišla! Opět přišla. Jako anděl. Jen tak jsem mohl býti štastný. A s ní. Miloval jsem ji. K smrti. Udělám vše abych byl zase s ní.

Vzbudil jsem se kolem 8 ráno. Se zvláště deprimující náladou ale s takovým odhodláním a vírou, že se brzy shledáme. I svou dcerou. A též jsem se odhodlal k hledání svého syna. Přeci je to můj syn! Měl bych i přes ten strach. Bolest na hrudi. Dcera se neměla to štěstí narodit a syna se tehdy povedlo zachránit, ale na jak dlouho? Tyto myšlenky mne děsily. Staly se mou noční můrou. A já z toho šílím. A kdo by ne? Přijít o vše..nemít nic. Ale ano ne každý by zešílel. Též pravda. Došel jsem si do lednice pro pivo a zahleděl se ke starým plyšovým medvídkům. Byli její milovala staré medvídky. Sbírala je. Stále se jen smála a já s ní. Milovala barvy a jaro. Byla silně spjata s přírodou. Milovala slunce a vodu. Ve staré almaře v rohu stále byli její šaty. Od letních hedvábných karmínových šatů s bílími a žlutými květy po podzimní pletený svetřík a zelené sako po zimní rudý kabát. Byla zvláštní, jiná. Nevšední a svá. Ale i tajemná. A proto jsem ji tolik miloval. Přivlastnila si mé srdce tak jako žádná. Popíjel jsem tak tak pivo a pokuřoval doutník a vzpomínal na její úžasný úsměv.

Šel jsem si vzít chleba s máslem cibulí a škvarky. Žena mu zemřela před 21 lety a jemu už bylo 48. Měli by dnes výročí. Rozhodl se jít jako každý rok na její hrob na hřbitov. A psychicky se připravoval k činu. Ke svému plánu už byl připravený. Oblékl si sako a svůj černý oděv co měl na jejich pohřbu. Připl si rudou a černou růži na svou hrud co měli na své svatbě. Učísl si své dlouhé bělavé vlasy a oholil vousy. Vyčistil si zuby. A udělal si černé linky. Obul už opět zaprášené černé boty a vyrazil. Rituálně pro kytyci rudých růží a anděla. A vyrazil na starý hřbitov kde se už tak 5 let nepohřbývá. Opět mezi lidmi. Dítě bylo pohřbeno s ní. Chodil tam pěšky procházka. Někdy chtěl mít srdce z kovu aby nic necítil. Když ani smrt ho nechtěla. Byl ztracený v nekonečný bolesti a utrpení. Rvalo mu to srdce z hrudi. Utrpení nic jiného. Nějraději by si vystřelil mozek z hlavy. Úzkost. Když tak stál nad jejím hrobem. Slzy tekly proudem. Chtěl zemřít. Padl na kolena a nemohl dýchat. Možná svůj cíl změním. Toto už dále nejde.

Umíral jsem každým dnem. Sněhem a námrazou pokryt jest její hrob. Vyrval si srdce z těla bolestí a tíhou žití. Padl jsem mrtev na její hrob. Nastalo ticho a bolest ustoupila. Už to nešlo vydržet. Záře v černém prostoru. A ona s tím nádherným úsměvem. Přišla! Už mohu být zase s ní! Láska až za hrob a ještě dál...

Ale proč se tváří smutně? Objala mne a políbila. Plakala. Ale proč? Mlčela. Chtěl jsem mluvit, ale nemohl jsem. Pak přišlo pět postav s černými kápěmi a v čele samotná Smrt. "Ještě nepřišel tvůj čas" pronesla ke mne Smrt. Těch pět drželo bílé svíce co hořeli. Prudké rudé světlo a já se probudil na jejím hrobě. Mé srdce bylo ledové a celé z kovu avšak bilo. Rána na hrudi se zacelila. Vrácen do ne-života. Takže původní plány a realizace. Tělo zmrzlé. Ale žilo. Divný pocit. Uvnitř mrtvý avšak tělo živé. Ale jen z půlky. Už jsem nebyl úplným člověkem. Z části jsem byl robot. Takže jsem tam musel projít určitou evokací. Z rukou mi šlehaly modré elektrické blesky. Kůže zbělala a oči zfialověli. Vlasy zůstali bílé ale udělal se mi tam modrý melír. A jak jsem byl rozrušen tak mi z hlavy začali létat černé bodliny. Musím se uklidnit. To je v háji. Kruci. To mi ještě ke všemu chybělo. Připadal jsem si jako dykobraz.

Najednou se něco pohlo. Zvuk jako pohyb kamenne. Co? Kámen? Prudce jsem se otočil. Náhrobní kámen praskl. Její hrob! Co se to děje? Vůbec nechápal. Něco se pohlo. Tělo? Bílá postava s černými vlasy a rudými oči. Místo nehtů černé dráty špičaté uši a místo prsou kola a když vydechla šla ji od úst pára. Vydrápala se z hrobu. Ze svého hrobu. Dle hlasu to byla ona! Má láska! No to jsme to dopadli. Láska silnější než smrt ale silnější než život též. Byl jsem v euforii, ale i zmaten. Vůbec jsem nic nechápal. Toto jsem si vůbec nepředstavoval. A co má dcera? Když už...Zmateně jsme na sebe hleděli. Nikdo nechápal. Oba vráceni do (ne)-života. Objaly jsme se a políbili. A šli domů. No lidé hleděli vyděšeně. Avšak nikdo nemohl býti vyděšenější než my sami.

Došli jsme nějak k nám domů. Bylo složité se vůbec procpat dveřmi natož se pohybovat po bytě. Ona měla místo prstů dráty a mne z hlavy létali všude bodliny. No vážně nádhera. A dcera se nevrátila s námi. Snažil jsem se připoutat duši naší dcery do toho robota, ale jelikož mi z rukou létali blesky hned jsem ho spálil. Jo ti nahoře mají vážně blbý smysl pro humor.