Pohřební romance, Mrtvý sníh,

Pohřební romance

Ticho jako v hrobě bylo když jsem se probrala. Nic jsem neviděla jen tmu. Vzduch byl vydýchán. Nemohla jsem se nadechnout. Zalapala jsem po dechu. Jen stěží se mi povedlo nadechnout. Po chvíli jsem zjistila že se mi točí hlava a bolí mne spánek. Kde to kurva jsem? Přemýšlela jsem. A někdo mne musel pořádně majznout do hlavy. Spánek byl lepkavý. Krev? Musela to být jen krev podle té bolesti v ní. Který spratek mne uhodil? A kdo a proč? Pokusila jsem se sednoud si. Flákla jsem se do palice. Strop. Ok. Jsem někde kde je strop. A kurva nízký. Au. Zvedl se mi žaludek. A chvilková závrat. Ještě do toho si způsobit otřes mozku? To si někdo dělá prdel snad ne? Tak toto je blbý vtip. Hodně blbý. Ha ha. Úšklebek ve tváři.

Tak co tedkon? Kde můžu být? Zašátrala jsem směrem nade mne. Povrch. Hladký a rovný. Dlouhý. Čtverec? Ne obdelník! Pak mi to došlo. Rakev! Někdo mne zavřel do rakve. Ale proč? Nikdo mne nenapadal. Jsem jen v rakvi? Či rovnou v hrobě? Chtěla jsem zemřít? Možná. Ale takto?

Co mám dělat? Volat o pomoc? Uslyší mne někdo vůbec? A chci vůbec o ni volat? Chci vůbec žít? K čemu je život? Mám důvod žít? Či nikoli? Něco me bodlo do kůže. Co to? Jehla? To bylo první co mne napadlo. Ne ta to nebude. Ležela jsem na něčem pichlavém. Tak na čem kurva ležím? Dám ruku pod sebe a snažím se zjistit co to je. Bodláky snad? Ne. Ty to též nebudou. Co by to jen.....Růže? Žeby růže? Růže! Ano někdo mi ustlal v rakvi na růžích. Co to..kdo to..jak?

Nepochopila jsem.

Musel to být někdo kdo mne nenávidí. To zajisté. Ale ten kdo by z nenávisti dával růže? Šílenec. Psychopat. Zajisté. Chladný, ale vášnivý. Umí to milovat? Zaslechla jsem něco jako pohyb půdy. Je tam někdo? Nebo šílím před jistou smrtí? Něco se po zhruba půl hodině dotklo nějspíše víka mé rakve. Je to můj věznitel? Či kdo je to? Víko se posunulo. ON! TO JE ON! Zajíkla jsem se zděšením....Přiložil mi břitvu k hrdlu...A nastalo ticho...

***********

Mrtvý sníh

Byla zima. Padal sníh. Ty malé bílé studené vločky ji padali do tváře. A ledovou bílou zemi zbarvovali do ruda ty malé kapky. Kapky té rudé teplé tekutiny. Její krve. Upustila žiletku. Krev pomalu vytékala z jejích žil a tepen. Stříkala a tryskala do mrazivé půdy. Z jejího těla vyprchával život. Její mrtvé tělo padlo na onen hrob. Ano přesně v tento den o rok dříve se to stalo. Před rokem.

Před rokem zemřel. Milovala ho. Byl její život. Nemohla bez něj v tomto pustém světě bez něj žít. Chtěla být s ním. Navždy. Odešla. Půda byla nasáklá krví. Bolesti, žalu a lásky. Pachem samotné smrti. Konečně jsou spolu. Zase. V náruči smrti spojeno jest to co bylo rozděleno. Její bledá tvář tuhá jest. Jako bílí mramor. Její havraní vlasy zalyté sněhem. Její černé viktoriánské šaty potrhané. Přes tvář splývající černý závoj. Černé stíny na očích rozmazané od slz. Černě namalovány rty.

Na hrob ještě před tím položila kytici rudých růží. Vrány zpívají písen poslední. Pohřební.

********