Rakev

Bolest, které konce není, utrpení existence. Slzy stékají po tvářích, pocit opuštěnosti, samoty... Prázdnoty, beznaděje, zoufalství, strachu, stresu...

Když se něco sere, tak vždy pořádně...

Je mi příšerně...

Už vážně nevím co mám dělat, naprosté zoufalství...

Co jsem komu udělala? Proč já?

Teror žití.

Umírat každým dnem, prosit o milost vesmír.

___

Každý den si představovat, různé verze smrti, představovat si, že jsem mrtvá, představovat si mou smrt, můj vlastní pohřeb.

Každý den myslet na sebevraždu, že jsem chyba, že by beze mě bylo ostatním lépe, že jsem jen přítěž, že jsem neschopná nula. A já sama si tak připadám, celý život.

Alespoň ostatní se ke mě tak chovají, jako k věci bez citů, emocí, pocitů, a někteří zase to dělají schválně, jelikož ví že jsem citlivá, nemocná, tak toho využívají, aby mě zlomili a zničili, což se jim dávno povedlo. Jsem zlomená, zničená, jenže to jim nestačí protože v tom pokračují, schválně mi ubližují. 

Neskutečná, nesnesitelná bolest uvnitř mě, že z toho všeho opět šílím, ta bolest se nedá vydržet, bolí mě na hrudi a nemohu se nadechnout, jak se mi svírá hruď, jsem tak moc unavená životem, světem, lidmi, společností, existencí. 

Moji milovaní postupně umírají, jsou rány které se nikdy nezahojí, a to že čas léčí? Ani hovno, spíš čím delší doba to je, tím víc to vše bolí. 

V hlavě žít jiné životy, tam kde je lépe, ale ne pokaždé, někdy jsou to příběhy, o mé smrti, ano vím že to teď asi nedává smysl, ale myšlenky na sebevraždu, a představy o tom že jsem mrtvá, nejsou mé příběhy v hlavě, nebo jsou? Možná ano, možná ne. Vlastně ani sama nevím. Ale svým způsobem je to rozdělené, jelikož ty myšlenky na sebevraždu, jsou představy jak to udělat, za to ony různé příběhy v hlavě, jsou jen představy, světy v mojí mysli, co nejsou skutečné, ale je pravda že občas nějakou část těch příběhů realizuji. Je to propojené, ale ne úplně, něco z toho jde realizovat, za to téměř vše nejde realizovat, v tom je totiž ten rozdíl. Jo vím, že je to chaotické, ale já jsem jeden velký chaos, který kolikrát nechápu ani já sama. Víte, já sama se v sobě nevyznám. 

Jsou chvíle, kdy mám problém rozlišit realitu, od snů, nebo vizí. Už dávno se ztrácím v čase a prostoru. 

Už přes půl roku mám zase období těžkých depresí, mám mnoho psychických postižení, doktoři sami řekli že s mou kombinací nemocí, se vážně nedá nic dělat, a že se diví že jsem ještě naživu, že jsem ještě nespáchala sebevraždu, a já jim odpověděla, že se mi žádná nepovedla. Jen mi nechtějí stále uznat bipolární, ano mám svá období, nejhorší jsou období těžkých depresí s mánií dohromady. Ale mám přímo od specialisty potvrzeno, že moje kombinace psychických postižení, opravdu vytváří něco jako bipolární, že mám skutečně bipolární stavy. Nejhorší je, že pokaždé musím prostě počkat, než dané období přejde do jiného období, můj život je smrtící horská dráha, z jednoho extrému do jiného extrému. Už jen ty stavy sami o sobě, jsou akorát na to si to jít hodit, natož události tomu už vůbec nepomáhají, ještě když vám lidi s úsměvem a radostí ubližují. Využívají mých postižení k tomu, jak mi co nejvíce ublížit.

Kdysi dávno jsem věřila lidem, no byla to má největší chyba, teď už několik let nevěřím nikomu. Kdysi dávno jsem pomáhala všem okolo sebe, jenže oni toho pouze využívali a zneužívali mou dobrotu, laskavost, pomoc, po smrti mých dvou nejlepších přátel, do kterých jsem byla zamilovaná, kteří mě několik let drželi alespoň tak nějak, abych se nezabila, byli mou oporou několik let, tak se ve mě zlomil poslední zbytek mě, od té doby na všechny seru, začala jsem být chladná jako led, no spíš navenek, ale je pravda, že i uvnitř mě už jsem taktéž dost chladná, sice mám city, emoce, pocity ale už jsou poměrně chladné, čím víc mi ubližují, tím víc jsem uvnitř chladná. 

Každou další bolestí, jsem o kus chladnější, vypadá to že se spustil můj sebeobraný mechanismus. Má osobnost se stále mění, před delší dobou se spustil nějaký můj podvědomí mód, který nedokáži ovládat, nikdy za celou mou existenci jsem nebyla v tomto stavu, už nějakou dobu nevím co od toho módu čekat, neznám ho od chvíle co začal, se vyvíjí už čistě sám, už do toho nemohu zasahovat, zajímá mě co z toho nakonec vznikne, rozhodně ovšem teď už vůbec není dobrý nápad mě srát a ubližovat mi, protože se vám to stokrát vrátí, ano předtím to bylo taky tak, avšak v mém neznámém módu je vše úplně jinak. Nejde to vysvětlit, ještě když tento stav ani já sama neznám. No bude ještě zábava, ale pro mě, a pro vás čistý teror a horor. Nakonec jsem zjistila, co spustilo ten mód, povedlo se mi to vyřešit. Díky tomu jsem skoro přišla o pro mě druhou nejdůležitější osobu ve vesmíru, znovu už fakt ne. Doufám že se do toho stavu znovu nedostanu, v nynější situaci je to pravděpodobné, což mě děsí. Nechci o něj nikdy přijít. Ale není to jediné co mě děsí.

Už předtím jsem byla postrach, ovšem teď jsem čím dál tím víc větší postrach všeho v mém okolí, bublá to všechno uvnitř mě, opět. Jen až to bouchne, bude to stokrát horší než předtím, ano stupňuje se to. Jiné už to nebude. A tak nějak už tuším u koho to vybuchne, u něj nejčastěji, ale může si za to sám, nemá mi dělat naschvály, a chovat se ke mě, tak jak se chová, kdyby se choval dobře, tak by neměl tak často teror a peklo, může si stěžovat maximálně sám sobě. Kór, když moc dobře ví, co skutečně jsem zač, já zase vím co je zač on. 

Já vážně nevím co mám dělat. Jsem vskutku naprosto zoufalá, tak nějak ze všeho, z vlastního života, existence. Cítím se zbytečná, že nejsem v ničem dobrá, že vše jen poseru, že jsem pro každého pouze přítěž, že nikdy nic neudělám dobře a správně, že vše co udělám je špatně, že já jsem špatně.  

Jak dlouho to někdo může vydržet?! Jak dlouho se to dá snášet?! Jak dlouho se to dá snášet, a nezabít se?! A jak dlouho to dokáže tělo snést, než to už prostě nevydrží, a prostě sebou sekne? Kdy tělo padne vyčerpáním?! Kdy už toho bude až tak moc, že tělo skolabuje?! 

Může se něco rozpadnout, když už je to rozpadlé?

Bohužel může...

___

Stojím u okna a pozoruji šedé mraky na obloze, kéž by pršelo nebo byla bouřka, co slibují už tak měsíc? Miluji bouřky. 

Ale to bych musela mít štěstí, že? Což nemám. 

Možná půjdu na hřbitov, je optimální atmosféra, bez otravného slunce. 

Piju kávu a kouřím cigaretu, bez nálady na cokoliv, do všeho se musím nutit, což ani tak moc nejde. 

Nedokáži se vykopat ani na ten hřbitov, ráda bych na nějaký šla, ale donutit se je pomalu nemožné. Není mi vůbec dobře.

Připadám si jako duch. Mrtvá mrtvola v živém těle.

Nakonec si sednu na postel, a vytáhnu si žiletku, chvíli se na ni dívám, než jí začnu řezat do kůže, sleduji tu rudou krev, jak mi stéká po kůži, uklidňující pohled. Jedno říznutí za druhým, po stehnech mi stéká rudá krev. Žiletka hladí mou bledou kůži, svými ostrými jazyky, pozoruji krev na nohou, pak si začnu řezat ruce, fyzická bolest přehluší tu psychickou.

_

Vím, že to problémy nevyřeší, ale alespoň na chvíli uleví. Dělám to od dvanácti let, a je mi téměř dvacet sedm let. Ano, přesně tak dlouho už to dělám. A jak to začalo? Tvrdá šikana na základní škole, a nešťastná láska, k tomu předtím zemřel můj spolužák, kterého jsem milovala, bylo mu teprve osm let, mě tehdy bylo deset let, byl jeden z mých prvních lásek, ale nezapomenu, na nikoho kdo mi zemřel. Nejde to, hlavně když jsem skoro všechny z nich milovala, ale ne každý z nich věděl o mých citech k nim. Každá smrt někoho z mých milovaných zabila část mě, každá zrada zabila část mě, tolik lidí mi zemřelo, nebo poslalo do prdele, většina i bez jediného slova. Kdyby mi alespoň dokázali říct do očí, že ode mě odchází a nechtějí se semnou dál bavit, a alespoň jeden důvod, a ne zbaběle bez jediného slova zmizet.

 _

Jak dlouho to ještě bude stačit?

Myšlenky na přítomnost, na další rány na srdci a duši, vzpomínky na minulost, ze které se nedokáži vzpamatovat a dostat, některé rány jsou příliš hluboké a bolestivé.

_

Zvednu se a jdu do sprchy, se žiletkou v ruce. Svléknu se, pustím teplou vodu, a sednu si, teplá voda mi stéká po kůži, voda se míchá s krví, žiletku zatlačím hluboko do mé kůže, slzy mi stékají po tvářích, a začnu žiletkou rýt přes tepnu od zápěstí nahoru, krev začíná stříkat po zdech, po chvíli to samé udělám na druhé ruce. 

Opřu se zády o dlaždice, a jen čekám... Zavřu oči, připravená zemřít.

_

I já budu mít svou rakev... Spočinu mezi mými nejbližšími, i když někteří mě nenáviděli, a já je milovala. Navždy budu spát s nimi... 

_

Lidi jsou jed vesmíru...