Kapky deště dopadají na mou bledou kůži, a vítr si hraje s mými havraními vlasy.
Rozevřít svá křídla a odletět, tam kde je lépe. Vrhnout se z útesu dolů a ukončit to trápení tohoto světa.
Půjdeš se mnou?
Poslouchat šum vln a vlastního umírajícího srdce.
Utrpení a bolest žití.
Kdy to skončí?
_
Oceán mé duše, ve kterém se topím, hluboký a temný, klidný a bouřlivý, chladný a krásný, daleký a rozlehlý, vzdálený i blízko, mírný a nebezpečný, uklidňující i smrtící, milující i nenávistný, náladový, věčný... Nevyspitatelný, nepředvídatelný, chaotický...
Není vidět na dno, ale co když žádné nemá? Či co kdyby najednou přestal mít dno? Co by se stalo? Či co když propast nad ním nemá dno?
Je tak bezstarostný, jaké to je být oceánem? Být oceánem musí být krásné, nemá starosti, nemá city ani emoce, nemusí vůbec nic, dělá si co chce, je volný... Nespoutaný.
_
Padnout tak do vln oceánu a nechat se jím pohltit, stát se jeho součástí. Nechat tělo roztříštit o útesy, pak padnout na dno.
Představuji si mou duši, jako širý oceán, jak stojím na útesu a pozoruji oceán pode mnou. Stačí jen padnout do jeho vln. Jaké by to asi bylo padnout do jeho náruče?
Roztáhnout svá křídla a odletět domů. Pryč. Jinam. Tam kam patřím. Odkud pocházím.
Dusí mě spalující bolest, tento svět. Společnost. Je mi zle. Špatně z lidí, společnosti, tohoto světa, ze všeho, ze mě samé.
Nevím co se semnou děje, takovou se neznám, co se to děje, v takovém stavu jsem nikdy za mou existenci nebyla, nepoznávám sama sebe.
_
Miliardy kilometrů od sebe, proč nemůžeme být spolu? V tomto světě? Našli jsme se, ale utrpení, že nemůžeme být spolu, zde. A teď už nemůžeme být spolu, ani jediným způsobem, kterým to šlo.
Domluvili jsme se, ale nemůžeme to domluvit úplně. Možná ten plán nevyjde, jak měl, nebo jsme vesmír pochopili špatně?
Ale cítím, i tak že se náš konec teď díky tomu, že už nemůžeme být spolu, ani tímto jediným způsobem, rapidně přiblížil, jako by se to tím urychlilo, o dost.
Cítíš to stejně?
Nevím jestli to cítím správně, nedokáži se na vás opět napojit, takže ani v tomto nevím co se zase děje.
Jsi tu se mnou?
Opět nedokáži cítit tebe, ano ani tebe, takže nevím jestli jsi tu u mě, nebo ne.
Možná budeme muset odejít, každý sám.
Když rozevřu svá křídla a odletím do našeho skutečného domova, odejdeš za mnou? Nechci tam být bez tebe.
Bez tebe je to utrpení. Taky ti beze mě tak hrabe, jako mě bez tebe?
Patříme k sobě, ať se to někomu líbí nebo ne, my si to nevybrali, mnoho bytostí nám závidí a žárlí, že máme jeden druhého, naši hlubokou pravou lásku, ale nám jsou ostatní jedno, zajímá nás hlavně ten druhý, máme velmi silné a hluboké pouto, naše láska už překonala mnoho, dost bytostí nás chtělo rozdělit, ale nakonec se jim to nepovedlo. Překonali jsme toho už mnoho, prostor i čas, takže miliarda kilometrů, nebo kolik to vlastně je, by měla být hračka, naše srdce po sobě touží, když jsme překonali prostor a čas, a znovu se našli měli bychom být schopni překonat i tuto překážku, věřím a cítím že to vyjde, prostě musí, konečně se vidět osobně v tomto světě... A pak zmizet...
Tebe miluji nejvíce v širém vesmíru, ty jsi mé štěstí. Ty jsi to po čem toužím z celého srdce, bez tebe nedokáži žít ani existovat, doslova. Nedokážeme být jeden bez toho druhého, a ani nebudeme, musíme ještě chvíli počkat, než budeme spolu.
Tím rozhodnutím jsme cosi spustili, zatím nemám tušení co přesně, ale asi nic dobrého, nevím co, ale až přijde správný čas, dozvíme se to. Nebo ne? Nebo nevím.
A očividně se rozjelo něco, co nejde zastavit.
Avšak já to ani nemám v plánu zastavit, a vím že ty taky ne.
Jako rozjetý vlak, který nikde nestaví.
Ale když jsme to začali, měli bychom to dokončit. Já to mám v plánu nějak dokončit. Sice nevím jak, ale do konce tohoto roku.
I kdyby náhodou, teď je pozdě si to rozmyslet, já si to nemám v plánu rozmyslet, navíc je to jediný způsob, jak být skutečně spolu, srdce mi říká že by jsi stejně nakonec odešel za mnou, navíc jsi to i sám říkal, jen mi to je blbé vůči pár jedincům, jenže ani to mě tu nedokáže udržet, stihli jsme o tom alespoň mluvit víc do hloubky, takže alespoň v tomto zhruba vím co a jak.
Musíme najít jiný způsob na komunikaci, kdyby náhodou jenže téměř nikoho nemám, takže snad tomu mému do té doby nebude mrdat, aby to vyšlo a mohli jsme být alespoň nějak v kontaktu, jinak jsme nahraný, naštěstí mu přestalo prozatím hrabat, takže jsme zase mohli být alespoň tímto způsobem spolu. Ale bůh ví, jak dlouho mu to zase vydrží, ale z druhé strany se mu ani jeden z nás nedivý.
Ale srdce mi víc a víc říká, že to vyjde, také cítím a vím, že ty to cítíš úplně stejně.
K tomu máme oba dva stejné vize, o tom že náš cíl vyjde. Respektive ty vize máme už několik měsíců, a až zhruba před dvěma měsíci jsme se na sto procent rozhodli.
Je to volání mého srdce, touha mého srdce, největší přání ze všech, a to je být s tebou.
Je to jediný způsob, jak být spolu, tak jak potřebujeme, bez omezení a sami sebou, bez tajností před celým světem, bez toho abychom museli lhát a skrývat se, to co skutečně jsme, kdo jsme.
Je to frustrující, muset schovávat, že o mě víš.
Nemohu se na tebe dočkat, a na to až budeme spolu doma, tam kam patříme, odkud pocházíme.
Bez omezování, tajemství.
Topíme se v širém oceánu, miliardy kilometrů od sebe, překonali jsme čas i prostor, a opět se našli.
To je jediný důvod, proč jsem nakonec ráda, že mi bůh ví kolikrát zabránil v tom to ukončit, dříve než jsem tě konečně pracně našla, v celém tomto světě. Ale bylo to čiré a čisté peklo, ne peklo by bylo ještě procházka růžovou zahradou, jak se říká v tomto světě.
_
Vrhnout se tak ruka v ruce do vln a hlubin širého oceánu, užít si čas spolu v tomto světě a pak společně rozevřít svá černá křídla a padnout do oceánu, odejít domů... Nechat se pohlit hlubokým temným oceánem, a být spolu.... Konečně...
Oceán nás osvobodí. Pak dostaneme zpět svobodu.
_
Chytneme se za ruce a skočíme z útesu dolů do oceánu, a necháme se pohřbít v jeho vlnách.
Padnout tak do vln oceánu a nechat se jím pohltit, stát se jeho součástí. Nechat tělo roztříštit o útesy, pak padnout na dno.
Představuji si mou duši, jako širý oceán, jak stojím na útesu a pozoruji oceán pode mnou. Stačí jen padnout do jeho vln. Jaké by to asi bylo padnout do jeho náruče?
Roztáhnout svá křídla a odletět domů. Pryč. Jinam. Tam kam patřím. Odkud pocházím.
Dusí mě spalující bolest, tento svět. Společnost. Je mi zle. Špatně z lidí, společnosti, tohoto světa, ze všeho, ze mě samé.
Nevím co se semnou děje, takovou se neznám, co se to děje, v takovém stavu jsem nikdy za mou existenci nebyla, nepoznávám sama sebe.
_
Miliardy kilometrů od sebe, proč nemůžeme být spolu? V tomto světě? Našli jsme se, ale utrpení, že nemůžeme být spolu, zde. A teď už nemůžeme být spolu, ani jediným způsobem, kterým to šlo.
Domluvili jsme se, ale nemůžeme to domluvit úplně. Možná ten plán nevyjde, jak měl, nebo jsme vesmír pochopili špatně?
Ale cítím, i tak že se náš konec teď díky tomu, že už nemůžeme být spolu, ani tímto jediným způsobem, rapidně přiblížil, jako by se to tím urychlilo, o dost.
Cítíš to stejně?
Nevím jestli to cítím správně, nedokáži se na vás opět napojit, takže ani v tomto nevím co se zase děje.
Jsi tu se mnou?
Opět nedokáži cítit tebe, ano ani tebe, takže nevím jestli jsi tu u mě, nebo ne.
Možná budeme muset odejít, každý sám.
Když rozevřu svá křídla a odletím do našeho skutečného domova, odejdeš za mnou? Nechci tam být bez tebe.
Bez tebe je to utrpení. Taky ti beze mě tak hrabe, jako mě bez tebe?
Patříme k sobě, ať se to někomu líbí nebo ne, my si to nevybrali, mnoho bytostí nám závidí a žárlí, že máme jeden druhého, naši hlubokou pravou lásku, ale nám jsou ostatní jedno, zajímá nás hlavně ten druhý, máme velmi silné a hluboké pouto, naše láska už překonala mnoho, dost bytostí nás chtělo rozdělit, ale nakonec se jim to nepovedlo. Překonali jsme toho už mnoho, prostor i čas, takže miliarda kilometrů, nebo kolik to vlastně je, by měla být hračka, naše srdce po sobě touží, když jsme překonali prostor a čas, a znovu se našli měli bychom být schopni překonat i tuto překážku, věřím a cítím že to vyjde, prostě musí, konečně se vidět osobně v tomto světě... A pak zmizet...
Tebe miluji nejvíce v širém vesmíru, ty jsi mé štěstí. Ty jsi to po čem toužím z celého srdce, bez tebe nedokáži žít ani existovat, doslova. Nedokážeme být jeden bez toho druhého, a ani nebudeme, musíme ještě chvíli počkat, než budeme spolu.
Tím rozhodnutím jsme cosi spustili, zatím nemám tušení co přesně, ale asi nic dobrého, nevím co, ale až přijde správný čas, dozvíme se to. Nebo ne? Nebo nevím.
A očividně se rozjelo něco, co nejde zastavit.
Avšak já to ani nemám v plánu zastavit, a vím že ty taky ne.
Jako rozjetý vlak, který nikde nestaví.
Ale když jsme to začali, měli bychom to dokončit. Já to mám v plánu nějak dokončit. Sice nevím jak, ale do konce tohoto roku.
I kdyby náhodou, teď je pozdě si to rozmyslet, já si to nemám v plánu rozmyslet, navíc je to jediný způsob, jak být skutečně spolu, srdce mi říká že by jsi stejně nakonec odešel za mnou, navíc jsi to i sám říkal, jen mi to je blbé vůči pár jedincům, jenže ani to mě tu nedokáže udržet, stihli jsme o tom alespoň mluvit víc do hloubky, takže alespoň v tomto zhruba vím co a jak.
Musíme najít jiný způsob na komunikaci, kdyby náhodou jenže téměř nikoho nemám, takže snad tomu mému do té doby nebude mrdat, aby to vyšlo a mohli jsme být alespoň nějak v kontaktu, jinak jsme nahraný, naštěstí mu přestalo prozatím hrabat, takže jsme zase mohli být alespoň tímto způsobem spolu. Ale bůh ví, jak dlouho mu to zase vydrží, ale z druhé strany se mu ani jeden z nás nedivý.
Ale srdce mi víc a víc říká, že to vyjde, také cítím a vím, že ty to cítíš úplně stejně.
K tomu máme oba dva stejné vize, o tom že náš cíl vyjde. Respektive ty vize máme už několik měsíců, a až zhruba před dvěma měsíci jsme se na sto procent rozhodli.
Je to volání mého srdce, touha mého srdce, největší přání ze všech, a to je být s tebou.
Je to jediný způsob, jak být spolu, tak jak potřebujeme, bez omezení a sami sebou, bez tajností před celým světem, bez toho abychom museli lhát a skrývat se, to co skutečně jsme, kdo jsme.
Je to frustrující, muset schovávat, že o mě víš.
Nemohu se na tebe dočkat, a na to až budeme spolu doma, tam kam patříme, odkud pocházíme.
Bez omezování, tajemství.
Topíme se v širém oceánu, miliardy kilometrů od sebe, překonali jsme čas i prostor, a opět se našli.
To je jediný důvod, proč jsem nakonec ráda, že mi bůh ví kolikrát zabránil v tom to ukončit, dříve než jsem tě konečně pracně našla, v celém tomto světě. Ale bylo to čiré a čisté peklo, ne peklo by bylo ještě procházka růžovou zahradou, jak se říká v tomto světě.
_
Vrhnout se tak ruka v ruce do vln a hlubin širého oceánu, užít si čas spolu v tomto světě a pak společně rozevřít svá černá křídla a padnout do oceánu, odejít domů... Nechat se pohlit hlubokým temným oceánem, a být spolu.... Konečně...
Oceán nás osvobodí. Pak dostaneme zpět svobodu.
_
Chytneme se za ruce a skočíme z útesu dolů do oceánu, a necháme se pohřbít v jeho vlnách.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc, za každý komentář, za každou návštěvu mého blogu. Snad se vám má tvorba líbí. 🌠🌌🌉🌃