Království noci

Pád

- do ještě větší tmy

Vodopád

- krvavých slz 

Krása

- temných nocí, my

Spása

- tesáky kůží skrz 

Duše oceánu

Stát na útesu a hledět do vln oceánu, slzy stékají po tvářích, hruď se svírá bolestí.
Kapky deště dopadají na mou bledou kůži, a vítr si hraje s mými havraními vlasy.
Rozevřít svá křídla a odletět, tam kde je lépe. Vrhnout se z útesu dolů a ukončit to trápení tohoto světa.
Půjdeš se mnou?
Poslouchat šum vln a vlastního umírajícího srdce.
Utrpení a bolest žití.
Kdy to skončí?

_
Oceán mé duše, ve kterém se topím, hluboký a temný, klidný a bouřlivý, chladný a krásný, daleký a rozlehlý, vzdálený i blízko, mírný a nebezpečný, uklidňující i smrtící, milující i nenávistný, náladový, věčný...  Nevyspitatelný, nepředvídatelný, chaotický...

Není vidět na dno, ale co když žádné nemá? Či co kdyby najednou přestal mít dno? Co by se stalo? Či co když propast nad ním nemá dno? 
Je tak bezstarostný, jaké to je být oceánem? Být oceánem musí být krásné, nemá starosti, nemá city ani emoce, nemusí vůbec nic, dělá si co chce, je volný... Nespoutaný.