Kočky paní Lowsové

Paní Lowsová je zvláštní žena, každý to ví. Žije ve starém domě na okraji útesu, má krásný výhled na moře. Vypadá mladě, ale nikdo vlastně neví její pravý věk. Po záhadné smrti svého manžela, přestala chodit úplně mezi lidi.

Ale samotná paní Lowsová není tak děsivá jako ty její kočky. Žije se svými černými kočkami. To právě její kočky působí teror ve vesnici a okolí. Nikdo netuší kde se ony kočky vlastně vzali. Kde ona je vzala.
Živí se totiž lidskou krví. To není ovšem nejhorší, ten koho kousnou se také začne živit lidskou krví. Avšak nedají se zabít, mnoho lidí z vesnic se o to pokusilo, ale skončilo to jejich smrtí, vysáli z nich veškerou krev, veškerý život, nejen to, také si vzali jejich duše.

Paní Lowsová nedávno zemřela, také za záhadných okolností jako její manžel. Po smrti Elizabeth Lowsové zmizely i její divné černé kočky, které celé roky terorizovali vesnici a okolí. Vesničané jásali radostí. Nevnímali jak to je vše až moc divné. Byli zaslepení tou velkou radostí. Elizabeth Lowsová a Drawe Lows jsou pohřbeni v hrobce u svého domu, hrobce jejich rodu.

***
Je to rok co jsme si se ženou koupili levný dům na okraji útesu, po nějakých mrtvých manželích, kteří zde žili a zemřeli nedaleko našeho nového domova. Přestěhovali jsme se sem s našimi třemi dětmi.
Vesničané nám vyprávěli divné a strašidelné příběhy o tomto místě, ale my jsme jim nevěřili. Byli to příběhy, kterým se těžko věří. Šílené povídačky.

Ach, teď si říkám, proč jsme je neposlouchali? Ale teď už je pozdě na vše... No, ale vše hezky od začátku... Řeknu vám můj příběh... Sedím v dřevěném křesle a klepu se strachy, ale pokusím se vám, ať tento dopis najde kdokoliv, sdělit co se stalo...

Ze začátku se v domě a na pozemku nedělo nic divného nebo děsivého. Zhruba měsíc jsme zde žili v klidu a míru.

Avšak tak po dvou měsících jsme si se ženou všimli divného chování našeho nejmladšího syna Darena, začal trpět nočními můrami, bylo mu šest let. Říkal, že se mu zdá o černých kočkách, které mu pijí krev. Přestal spát, jíst a pít, začal být bledý a hubený. Jako duch... Ani doktoři mu nedokázali pomoci a noční můry se zhoršovali. K tomu mu zjistili chudokrevnost, nikdy nebyl chudokrevný.

Naše desetiletá dcera zase začala tvrdit, že po domě vidí chodit mladou paní s bílými dlouhými vlasy, bledou kůží a černými oči. Na jejím těle se začali objevovat modřiny a otisky zubů, po kousnutí, ale nebyli to lidské otisky zubů, ale jako od kočky avšak divné, ne od normální kočky. Také ji našli chudokrevnost, kterou nikdy předtím neměla. Začala být velmi slabá.

Mell naše nejstarší dítě, si stěžovala na bolest  na hrudi a také se zmínila o nočních můrách o černých kočkách a o té paní s bílými dlouhými vlasy, ale i o mladém muži s dlouhými bílými vlasy, bledou kůží a černými oči. Té bylo sedmnáct let.

Trvalo to půl roku než jsme je začali vidět i my s mou ženou Lucy. Oba dva jsme začali mít stejné noční můry jako naše děti.

Po domě byli slyšet kroky, mňoukání koček a škrábání drápů po zdech, dveřích, nábytku, oknech, všude po celém domě. Začali jsme zažívat čistý teror. Teď jsme už věřili vesničanům. Jenže to už bylo pozdě... Vesničané se nám vyhýbali. Tvrdili, že jsme probudili spící zlo, které po mnoha letech konečně uslo, takže nás začali nenávidět. Říkali, že jsme prokletí. Hlasy a hudba se často ozývají ze staré hrobky u domu. Je to jako vystřižené z hororu. Jenže my to zlo skutečně probudili... Nedbali jsme na varování vesničanů a za to jsme draze zaplatili.

Postupně celá moje rodina zemřela. Nejprve jsme začali nacházet se ženou naše děti mrtvé, bez kapky krve, jejich těla byla roztrhána jako od velké kočkovité šelmy a nakonec dostali i mou milovanou ženu.

Teď jsem tu zůstal úplně sám. Sedím tu a píšu tyto řádky v čase, který mi ještě zbývá... Jdou si pro mě... Už je slyším přicházet... Můj konec se blíží... Nevím co jsou ty věci zač ani kde se vzali. Ale jedno vím jistě, že mnou toto peklo plné teroru nekončí... Omlouvám se...