Tvůj hrob

 {Příběh o dívce, které zemřela její láska. Respektive neví zda-li je skutečně mrtvý. Většina tvrdí, že je mrtvý, ale nachází se pár jedinců co tvrdí opak. Chodí na jeho hrob. Vyprávění o jejích pocitech, citech a životě. Je nešťastná. Její život je plný utrpení a bolesti. Štěstí se jí vyhýbá velkým obloukem. To snad nemá právo na štěstí? No očividně ne.}

Její jméno není třeba znát. Avšak její bolest ano. Stále chodí na tvůj hrob, nosí ti tam černé a rudé růže. Zemřel jsi. Tato rána je nejhlubší. Říká se, že jsi mrtvý, ale pár jedinců tvrdí, že jsi naživu. Co z toho je pravda? To neví. Ale i když to neví, tvůj hrob navštěvuje. Bolest ji zabíjí. Láska a city ji zabíjí. Sám život ji mučí. Chce být volná od toho utrpení. Nikoho nemá. Zůstala téměř sama. Ale měla vůbec něco? Nebo to vše byli jen lži a podvody. Slzy ji stékají po tvářích. Netouží po ničem jiném než po smrti. Budeš ji v tom bránit i tentokrát? Ať jsi mrtvý či živý. Proč se snažíš někoho jako je ona držet naživu? Přestože uvnitř je dávno mrtvá. Chodící chaos. Nádoba plná bolesti. Čas rány vskutku nehojí. Spíš je to horší a horší. Je touha po štěstí špatná? To toho chce tak moc? Jen aspoň trochu štěstí v temném životě. Chodící mrtvá mrtvola. Její tělo žije, ale jak dlouho to její tělo vydrží? Ten nával bolesti? Bolest přibývá a už se další bolest do ní nevejde. Jizvy co nikdy nezmizí a rány které se nikdy nezahojí. Jako třeba ztráta tebe. Láska na první pohled. Silnější než cokoliv. Přestože jste spolu nepromluvili jediné slovo tak jí chráníš, jako poklad. Nechápe to. Nedává jí to žádnou logiku, ale tu to pravděpodobně má. Musíš mít důvod proč ji chráníš a držíš ji při "životě". Až na to, že toto nemá se životem nic společného. Už to není ani přežívání. Už to není nic.

Kolik toho ještě vydrží? Asi už moc ne. Už chce jen zemřít. Bohužel vše může být ještě horší. Bojí se toho co přijde jako další. Jedna rána za druhou a ona už nemůže. Naprosté vyčerpání. Vše má svůj limit. A ona došla ke svému limitu. Cítí to. Utrpení, které nemá konce. Sedí na tvém hrobu a přemýšlí zda to má udělat. Nemá sílu dál žít. A má vůbec důvod žít? Ať přemýšlí jak přemýšlí nemůže najít žádný důvod.

Má na sobě černé uplé kalhoty, černé triko s dlouhým rukávem, černou mikinu s rudými růžemi a svůj dlouhý černý kabát se stříbrnými kovovými ozdobami vzadu. Už je za dveřmi podzim. Obloha je ponurá jako její nálada. Hledí na onen hrob a slzy stékají po tvářích. Výčitky? Ano. Vyčítá si, že za ním tehdy nešla a neoslovila ho. Sociální fobie. Nebyla schopná jít do davu lidí se kterémi se zrovna bavil. Oslovit jej. Toto si bude vyčítat navždy. Bolest ji mučí. Černé slzy. Má černé stíny na očích s černou tužkou na oči, černé rty. Takové její klasické líčení. Začalo pršet. Nepláče sama. Nebe pláče s ní. Nakonec se rozhodla jít domů. Déšť začal moc sílit. Temná depresivní hudba ji hrála do uší ze sluchátek. Netrávila by dny a noci pomalu nikde jinde, než u jeho hrobu. Natáhla si kapuci na hlavu a odešla ze hřbitova.

Došla na zastávku autobusu. Bydlí dál od tohoto hřbitova, ale to ji nepřemluví k tomu aby k jeho hrobu chodila pomalu každý den. Autobus přijel tak po patnácti minutách. Klasické blbé pohledy lidí už dávno ignorovala. Spíš ji to o víc začalo bavit, takto chodit ven. Ano je gothic. Přestože dost osamělá gothička. Nikoho nemá. Ztratila vše. Měla to vůbec? Svět plný lží, podvodů, zrady, faleše, závisti, nenávisti, neštěstí, utrpení a bolesti. Už nedokáže nikomu věřit. Když věřila, byla zrazena. Buď jí ta osoba zemřela či poslala do prdele. Nejvíce vám může ublížit někdo kdo je vašemu srdci nejblíže. Ne každý se v pravém světle ukáže hned na začátku. Někdo se tak ukáže až po několika letech, ale o to víc to poté bolí. Ulice i přes déšť jsou nezvykle plné. Vystoupila na jinou zastávku a druhý autobus zrovna přijel, takže super. Ještě pár stanic a je téměř doma. Uzavřela se do vlastních světů, kde je možné vše. Lidé ji zlomili a zničili s úsměvy na tvářích. Ještě s toho mají srandu. Lidé jsou odporný tvorové. Neumí nic jiného, než se navzájem ničit.

Po necelé půl hodině se konečně dopravila domu. Byla mokrá až na kost od silného deště. Jen co zavřela dveře bytu, okamžitě ze sebe sundala mokré oblečení. Dala ho na sušák v koupelně aby uschlo. V pokoji si ze skříně vzala oblečení na doma. Jak jinak, než černé. V jiné barvě téměř nechodila. Temné depresivní myšlenky ji otravují stále. Z pokoje odešla do koupelny kde si pustila teplou vodu do vany. Po koupeli se asi půjde dívat na nějaké anime. Pravděpodobně opět na Kuroshitsuji, které zatím viděla jen jednou, ale stalo se její posedlostí. Vlezla do příjemné vody. Venku promrzla. Ponořila hlavu pod vodu a představila si, že je mrtvá. Volná. Od bolesti. Od všeho. Že se stala polární září. Jednou hvězdou v nekonečném vesmíru. Jak rozevírá svá černá křídla a vrací se domů. Ano je anděl. A na tuto planetu nepatří. Ale bohužel skončila v lidském světě. Nikdo ji nerozumí. Její bolesti. Tomu co se ukrývá v jejím nitru. Nechce o tom mluvit ani kdyby měla s kým. Až moc to bolí.

Jak měla hlavu pod vodou, zjevil se jí on. Po dlouhé době se ji opět ukázal. Ano kdysi ho viděla pořád, ale poté jeho odraz zmizel. Už jen cítila jeho přítomnost. Chrání ji. Silné pouto mezi nima vzniklo. Ještě než zemřel či zmizel. On to pouto jen prohloubil. Přestože s ní nebyl fyzicky tak přes astrální tělo ano. On je její jediné světlo v temnotách. Tentokrát se ukázal ve své pravé podobě. Zlatavé delší vlasy, černé oblečení a zlaté křídla. Natáhl k ní ruce.

”Pojď domů má lásko.„ promluvil.

Zvedla k němu své ruce a poté viděla jak vstává ze svého hmotného těla.

Co je život a co je smrt?