Přes proud času

 

 Seděla v koutě svèho pokoje se slzami v očích a rezavou žiletkou v ruce. Ve sluchátkách v uších hrálo Bresso od Lacrimosy. Byla osamělá. A tak nějak jiná. Milovala černou barvu. Chodila v černých dlouhých viktoriánských šatech až na zem. V dlouhých havraních vlasech rudé a bílé růže. A na krku ank. Vypadala něco mezi upírem, čarodějnicí a smrtkou. Přezdívalo se ji ďábel, paní temnot, temná princezna, ledová královna či havran nebo vráno. Nejčastějo smrtko. Či dítě s koncentráku jak byla hubená. Říkalo se ji tak různě. Ale ona sama si říkala Medne Wane. Ale tak ji skoro nikdo neříkal. Zajímala se o historii, knihy, umění, magii. Avšak byla pouhým lidským děvčetem. Milovala rudé a černé růže. I když působila, že je z kamene tak to byl klam. Byla až moc citlivá. Ale nedávala to před lidmi najevo. Nevěřila vůbec lidem. Bála se jich. Zničili ji. Úplně rozložili na miliony střípků. Či je vlastně něměla ráda. No a co? Žiletku si zaryla do kůže až masa.

Rány byli hluboké. Tak, že skončila v nemocnici, ale její rodiče ji dostali po půl roce z psychiatrické léčebny bez reversu. Přemluvili doktory. No jenže po tom co vlastně přežila vlastní smrt začala vídat cosi co nedokázala popsat. Jako by ji ta smrt změnila v jejím vnímání světa. Jako by zůstala z části v onom světě. Či na tom místě kde se tehdy ocitla. Vlastně ten stín či co to bylo ji zachránilo život. Bylo to velmi zvláštní. Prakticky vykrvácela, ale vrátila se do mrtvého těla. Ano přežila vlastní smrt, ale něco ji vrátilo zpět do mrtvého těla. Ano je to tak. Když její rodiče zařizovali pohřeb tak se jim ozvali z pitevny, že jejich dcera žije. Nikdo tomu nevěřil, ale stalo se to. Byla zoufalá a nešťastná. Blížil se halloween. Její nejoblíbenější svátek ze všech. Avšak nikoho neměla s kým ho slavit či celkově.

Jen prázdnotuva samotu. Takže tak. No a na halloween chodila pravidelně na hřbitov. Ráda se toulá po lesích, skalách, opuštěných místech a především hřbitovech.

Ve škole ji nenáviděli. A krutě ji šikanovali. A ona se díky tomu stále pokoušela zabít. Chtěla znovu cítit tu volnost a beztíží jako tehdy když zemřela. Stále cítila, že sem nepatří, ale nic si nepamatovala a tak věřila, že je prostě jen pouhý člověk, sice úplně jiná než všichni okolo ní, ale i tak byla pyšná na to, že je sama sebou. Prostě byla svá a ostatní ji záviděli, že ona dokáže být svá a přirozená, že má tu odvahu ukázat pravou nefalšovanou tvář. Sama sebe když oni to nedokáží. Být jako ona. Sami sebou. A tak se začala lidem stranit s knihou v ruce. Rodiče ji zemřeli. Prý při nehodě. A tak vyrůstala s pěstouny, ale ti ji milovali jako svou vlastní. S nimi žije už pět let. Když zemřela bylo ji devět let, ale na to nikdy nezapomene. Tehdy její rodiče ještě žili. Když zemřela. Je ji teď patnáct a s nimi žije od svých deseti let když si ji vzali z dětského domova. Sice nebyli milionáři, ale se ji udělat radost jak mohli.

Oni sami byli v něčem odlišní. Žili ve starém viktoriánském domě. No je pravda, že Medne nebyla úplně sama. S nimi v domě žil i ten zvláštní mladík, ale nikomu o něm neřekla. Vlastně ji byl na blízku od její smrti. Byl jako její anděl strážný. Chránil ji. Ukazoval se jen ji a nikomu jinému. Ale nemohla se ho dotknout. Vlastně spolu nekomunikovali. Ale jen se míjeli po domě. Byl průhledný jako duch, ale ona cítila, že není úplně duch, že to je trochu jinak. Cítila jako by ho znala celou věčnost. Proud času, ale za boha si nemohla vzpomenout. Navíc mu nebylo vidět do tváře. Tak na halloween šla na hřbitov. Kam chodila každý rok. Avšak potkala tam toho mladíka, ale nebyl sám. Měl černé kápí a kolem něj pět bytostí. Všichni byli průhlední jako on. Rudé světlo a prudká bolest. Skácela se k zemi. Řeka. Bílá řeka. A oslepující fialové světlo. Předtím nikdy neviděla jak přesně vlastně vypadá. Ale teď ho viděla úplně jasně a zřetelně. Měl dlouhé černé vlasy a byl bledý jako mramor. Měl zelené oči jasné jako jantar. Byl celý v černé jako ona. Podívala se prudce na své ruce. Byla už taky průhledná!

Vůbec nechápala co se to děje, ani kde je, a jak se zde vůbec ocitla. Pak si hodně matně vybavila jen záblesk jak padá k zemi. To jsem mrtvá? Ptala se sama sebe. On se jen šibalsky šklebil. A to už vůbec nechápala. " Nejsi úplně mrtvá. Tak se to brát nedá? Toto není smrt jako smrt. Jen no ty pocházíš z našeho světa. Byli ti vymazány veškerè vzpomínky, na mne, na nás, na tento svět. " pronesl jako by ji četl myšlenky. Ne on ji četl myšlenky! " Proto si mezi lidi nezapadla. Ale teď přišel konečně čas se vrátit domů Dhakado." dodal. " Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala?" vyjíkla zmateně Dhakada. Divila se. Těžce to nechápala , ale bodalo ji divně u srdce na hrudi, že si nemůže vzpomenout. Ta tvář. Ta tvář ji byla tak povědomá. Ale nemohla si vzpomenout na nic.

A to ji zvláštně bolelo. Takpvá svírající palčivá bolest na hrudi. A pak ti uviděla..! Všimla si obřích zlatývh hodin na, kterých se přetočil čas do minulosti. Hned na to se ocitla na louce u studny. Byla najednou malé dítě hrající si na louce s květinami. Najednou ji neznámý chlapec podal kopretinu. S tak krásným úsměvem! Ach,ne rychle procitla. " Reneve! " a skočila mu kolem krku! S takovou radostí. Reneve její největší a jediná láska. Už si začala vzpomínat i na své rodiče. Ano i její rodiče pocházeli z toho světa. Museli odejít domů. Jsou to vládci samotného času. Byli kdysi rozděleni každý do jiného světa. Ale on byl stále s ni. Ona je totiž anděl a on též. Nakonec přišel konečně čas kdy se mohla vrátit domů. Za ním. K němu.